Stavíme na nohy hostel v Gruzii, na kterém závisí místní Centrum pro uprchlíky a seniory.
Autor: Eva K. a Petr S.
Chašuri, Šida Kartli, Gruzie
Všetko alebo nič. Projekt skončil 12.2.2015 v 18:07.
Eva: Jak? To vím docela přesně. Před dvěma lety jsme nad ránem přilétali do Tbilisi a dostali hned na letišti láhev červeného kachetinského vína. Je to ten správný začátek?
Petr: No úplně ne. Zkus to jinak :)
Eva: Jela jsem do Gruzie jako dobrovolnice Organizace pro pomoc uprchlíkům pomoct zřídit Denní centrum pro seniory. Ten projekt se mi moc líbil. Jednak podporoval vnitřně předsídlené a běžence z Osetie a jednak staré lidi z Khashuri, kteří jsou například špatně pohybliví.
Petr: To je věcnější, ale kapánek nuda. Prostě řekni: Postavili jsme Centrum. Pomáháme v něm uprchlíkům a seniorům, zaměstnáváme místní...
Eva: ...a každý rok si na konci roku trháme vlasy kvůli průseru s penězi. Protože musíme pořád obíhat úřady a žebrat o příspěvky. Proto jsme se rozhodli to zkusit jinak. Sehnali jsme prostředky, kus dobrovolníků a postavili vedle Centra hostel! A ten má sypat peníze na Centrum!
Petr: Point!
Eva: Fakt?
Petr: To je přesně ten moment, kdy se do příběhu dostávám já. Prostě myšlenka sebefinancovatelné zahraniční pomoci mne fascinuje. Viděl jsem v Gruzii tolik projektů, které po skončení úvodní části do roka zanikly...
Eva: A jo! To je, jak si říkal, že máme šanci ukázat nový model pomoci?
Petr (zasněně, hlubokým, zastřeným hlasem a zalomenou hlavou recituje): Hostel generuje peníze pro Centrum, dává práci místním, přitahuje turisty a oživuje celý kraj...
Jenže Hostel se dostal letos kvůli zpoždění sezóny sám do finančních potíží a pokud mu nepomůžeme, tak nepřežije zimu. A zanikne hostel a bude jen otázkou času, kdy zanikne Centrum.
Co chceme?
Eva: Přežít zimu - potřebujeme relativně málo (cca 50 tisíc), od jara už se zase rozjede...
Petr: Chci ukázat novou, podle mne smysluplnou, alternativu zahraniční pomoci - sebefinancujcí se pomoc. A taky chci pořádně nakopnout hostel - tak aby nejen sytil naše Centrum, ale vytvořil i přebytky, ze kterých se postaví třeba další Centrum...
Eva: A já chci pár přátelům nabídnout životní zážitek - třeba BÝT SPRAVCEM HOSTELU V GRUZII! Něco o čem budou vyprávět vnoučatům...
Petr: Nejde nám jenom peníze. Hledáme lidi, kteří nám pomůžou dát dohromady funkční celek. Model, který pak bude moc pomáhat i jinde. (jestli máte chuť nám pomoc třeba svou životní, manažerkou, obchodní, marketingovou zkušeností - obraťte se na nás přímo, díky!)
Náš cíl je jasný. Postavili jsme v Gruzii nový typ zařízení, Denní centrum pro seniory, a rádi bychom jej zasadili do místní ekonomiky tak, aby nemuselo být pořád dotováno. Proto jsme k němu přistavěli hostel, který momentálně potřebujeme rozjet.
Náš projekt je unikátní tím, že nejen pomáháme lidem v rozvojové zemi, ale především vytváříme ekonomické zázemí. To umožní nejen uživit Centrum, ale dokáže generovat práci a prostředky. Už jsme s tím začali a posunuli tento projekt hodně daleko. Centrum stojí a hostel je připraven k provozu, takže se zdá, že už máme vyhráno. Jenže... Bohužel nám dochází dech kousek před cílovou rovinkou. Hostel jsme stihli zprovoznit až v srpnu. Nestihli jsme vydělat dost na zimní sezónu, kdy není tolik hostů.
Eva: A navíc........... navíc nám fandí i Angelina Jolie............. (ehm (Petr))
Vypadá to, že jsme dva. Eva a Petr. Ale ono se to jen tak jeví. Za Evou stojí Organizace pro pomoc uprchlíkům, která projekt vymyslela a dokázala realizovat! Petr je lisař čajů, který se do projektu namočil, ale vůbec ne náhodou. Sám jezdí pravidelně do Gruzie, kde sbírá čaj od místních plantážníků, takže ví, co a jak. (Petr: Rád dělám věci, za kterými si můžu stát. O projektu jsem se dověděl v září. A proto jsem v říjnu se zašel na hostel podívat. Zrovna dozrávalo víno, v centru Khashuri nabízeli snad dvacet druhů marlenek (výhoda silné Arménské komunity)...)
Eva: Proč asi? Chceme prostě udělat dobrý skutek. Rozjet hostel, zachránit Centru, pomoct utečencům a seniorům a lidem tady nabídnout nový pohled na zahraniční pomoc a umožnit jim zažít něco šíleného - jako třeba správcovství hostelu.
Petr: Hele, jak to mám vlastně já? Asi nejsem spasitel. Nepracuji v charitě. Mám obchůdek s čajem. Dělám tohle, protože je to pro mne výzva. Jako něco, co má smysl žít.
Eva: Peťo, já si holit hlavu nechcu. Nemůžeme vymyslet něco jiného?
Petr: Víš, že by se nám hodili přistýlky. Co takhle, kdybychom, když vybereme 60 tisíc, tak rozšíříme max. kapacitu velkého pokoje na 8 míst pomocí přistýlek případně poschoďových postelí?
Eva: A za sedmdesát dotáhneme vodu z přízemí do kuchyňky! Aspoň nebudeme muset kvůli nádobí běhat dolů.
Petr: (spíše pro sebe) Teda to jsme suchaři!
Eva: (smějíc se) To jo.
Petr: Ale při pětasedumdesáti zatančíma spolu na Svoboďáku a natočíme o tom video!
Eva: Jenže to stejně nevyberem...
Komentáre