Generál a jeho vrazi

MIlí přátelé,

mám k Vám dvě prosby:

Při opravě mého notebooku došlo k vymazání některých dat, a tak v téhle chvíli nemám přehled o stavu předávání odměn. Prosím tedy o e-mail od těch z vás, kteří ještě nedostali slíbenou odměnu, a to na adresu l.vrchovsky@seznam.cz. Druhá prosba: Některé knihy zaslané prostřednictvím pošty se nám vrátily (zásilka nebyla vyzvednuta v termínu daném poštou k vyzvednutí, případně ji někteří adresáti odmítli s tím, že si nic neobjednali, i když nešlo o placenou dobírku). Také ty z vás prosím o reakci na výše danou e-mailovou adresu.

Chci dostát svému slibu a navzdory všem kompliacím bych rád splnil svoji povinnost rozdat Vám Vaše zasloužené odměny.

Děkuji za Vaši přízeň.

S přátelským pozdravem

Ladislav Vrchovský 

Vážení přátelé, podporovatelé projektu vydání knihy o životním příběhu generála Heliodora Píky, mám pro vás potěšující zprávu.

Přípravné práce na vydání knihy byly dokončeny. Proběhla poslední korektura, a hotový text bude v nejbližších dnech odeslán do tiskárny. Kniha by měla vyjít v první polovině června.

Bohužel v důsledku opatření k potlačení pandemie obec Štítina odstoupila od pořádání pietní slavnosti k uctění památky gen. H. Píky, která měl proběhnout 20. června. Plánovaný slavnostní křest kníhy tedy v tomto termínu neproběhne.

Budou však zahájeny přípravy ke slíbeným setkáním autora s dárci. V průběhu následujících dvou týdnů se na ty z vás, kteří máte přislíbenu odměnu ve formě setkání s autorem knihy u šálku kávy obrátí prostřednictvím e-mailu  můj asistent Petr Salamon, aby zahájil jednání o místě a termínu setkání.

Těm z vás, kteří máte přislíben výtisk knihy s věnováním, bude výtisk odeslán na Vámi určenou adresu v průběhu července.

S poděkováním a přátelským pozdravem

Ladislav Vrchovský

Vážení a milí připspěvatelé projektu Generál a jeho vrazi !

V těchto dnech byly přípravnému a realizačnímu týmu projektu, jehož cílem je vydání románu o justiční vraždě generála Heliodora Píky, předány vybrané peníze ze sbírky, do které jste příspěli svými finančními dary. 

Ještě jednou Vám ze srdce děkujeme. 

Zároveň nám byly předány Vaše e-mailové adresy. Postupně Vás každého oslovíme, abychom se domluvili na předání Vaší zasloužené odměny.

Plánování osobních setkání s autorem románu Ladislavem Vrchovským je v těchto dnech bohužel komplikováno pandemií nemocí Covid 19, kterou způsobuje koronavirus. Současná situace však žádným způsobem nezasahuje do dokončovacích prací na hotovém rukopisu románu. Ten nyní prochází korekturami jak obsahovými tak jazykovými. Zároveň se pracuje i na grafice knihy jako takové.

Jakmile se zdravotní situace v České republice uklidní, bude ukočena karanténa a život se vrátí do normálních kolejí, bude každý z Vás podle příslušného druhu odměny odpovídající Vašemu daru osloven e-mailem zaslaným na Vaši adresu, aby mohlo dojít k předání odměny. 

Slavnostní křest románu Generál a jeho vrazi proběhne v rodné obci gen. Heliodora Píky, ve Štítině, v sobotu 20. června v 11:15 hodin. 

Jste srdečně zváni. 

Milí přátelé a v této chvíli už i kolegové!

Ano, kolegové, protože jsme společně dosáhli kýženého cíle, a sbírka finančních prostředků k vydání románu o gen. Heliodoru Píkovi je úspěšně završena.

S naprostým oprávněním se můžete cítit součástí týmu pracujícího na vydání knihy.

Ze srdce děkujeme každému z vás. Bez ohledu na výši vašeho finančního daru. V nejbližších dnech dostaneme adresář dárců a budeme moci s vámi navázat kontakt za účelem naplnění našeho slibu – odevzdání odměny za dar.

Kniha by podle plánu měla přijít na knižní pulty na přelomu května a června. Slavnostní křest se odehraje v sobotu 20. černa dopoledne v 11. 15 hodin ve Štítině, rodné obci Heliodora Píky.

Jste srdečně zváni.

Se srdečným pozdravem

Ladislav Vrchovský

Nebýt komunistického puče v únoru 1948, generál Heliodor Píka by nebyl popraven.

Pětadvacátého února 1948 přestala v Československu existovat parlamentní demokracie a byl nastolen totalitní režim komunistické strany.

Málokdo je ochoten vidět, že Češi a Slováci směřovali ke komunismu dlouhodobě a že se větší část československé společnosti o nastolení samovlády KSČ aktivně přičinila. KSČ, založená v roce 1921, patřila po celou dobu své existence k nejvýznamnějším československým politickým silám. 

Přátelství se SSSR

Mimořádný podíl na tom mělo osobní angažmá Edvarda Beneše. Mnichov a následný vývoj silně otřásl jeho pozicí. Vývoj války mu však nabídl možnost situaci změnit a vrátit se z exilu jako všemi uznávaný prezident republiky. Když hledal pro Československo nového spojence místo Francie a Velké Británie, našel jej právě v Sovětském svazu. Spojenectví s Kremlem však mohl stěží dosáhnout, kdyby ignoroval československé komunisty. 

Příprava k nástupu k moci

Mimořádné nebezpečí hrozilo československé demokracii ze skutečnosti, že komunisté od roku 1945 ovládali ministerstvo vnitra. Své členy a stoupence dosazovali do všech důležitých pozic v tomto úřadě a postupně se zmocňovali i Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Státní bezpečnosti (StB). Právě spor o jejich vliv na policii se stal v únoru 1948 záminkou k propuknutí vládní krize, která vedla k nastolení komunistického režimu.

Podcenění násilí

Komunisté po 25. únoru tvrdili, že se k moci dostali zákonnou cestou s využitím legálních prostředků. Pravý opak je pravdou, vždyť demokratické praxi odporoval už samotný Gottwaldův plán na doplnění vlády. Gottwald a jeho nejbližší se připravovali na převzetí moci už od roku 1945. Nepočítali pouze s tím, že by vhodný okamžik přišel před parlamentními volbami plánovanými na květen 1948. Když dostali příležitost dřív, rozhodli se ji využít.

Již 20. února vyhlásil ministr vnitra Nosek pohotovost vybraných složek SNB a od jedné hodiny ráno 21. února byly v pohotovosti všechny policejní složky. Vyčleněné jednotky obsadily důležitá místa v Praze a hlídaly budovy úřadů, rozhlas, telefonní ústředny a pošty.

Vlastním vykonavatelem státního převratu se staly takzvané akční výbory Národní fronty, orgány násilí, jejichž existence neměla oporu v žádném právním předpisu. Nikdo je nejmenoval ani neschvaloval, vznikaly živelně a legálním orgánům bránily v řádné činnosti. 

Vedení KSČ se navíc rozhodlo vybudovat vlastní ozbrojené jednotky, Lidové milice. Jejich zrod odporoval jedné z hlavních zásad demokratického státu, podle níž patří monopol na vytváření ozbrojených sborů pouze jemu. Snad největší chybou demokratických politiků bylo přesvědčení, že se boj s komunisty povede parlamentní cestou.

Zvnějšku, nebo zevnitř?

Část veřejnosti dodnes zastává názor, že únorový převrat byl neodvratným důsledkem mezinárodní situace. Je sice pravda, že sovětská politická místa vývoj v Československu bedlivě sledovala, ovšem o nějakém bezprostředním zasahování Kremlu do událostí v Praze důkazy nemáme. 

Z přístupných materiálů je však zřejmé, že Kreml nebyl s průběhem státního převratu v Československu příliš nadšen. K dispozici máme například hodnocení, které pro Moskvu zpracoval pověřený tajemník Všeslovanského výboru I. Medveděv. Ten nabyl z rozhovorů s některými vedoucími funkcionáři KSČ dojem, že propadli pocitu sebeuspokojení, že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že KSČ jakoby nyní nejen dohnala, ale i předehnala kde koho. 

Selhání demokracie

Tragický stín na vývoj v této pohnuté době vrhá skutečnost, že všechny protizákonné kroky podnikali komunisté s podporou velké části československé společnosti. Stoupenci KSČ od  počátku převzali politickou iniciativu a zaplňovali ulice a náměstí masovými demonstracemi. Byli to oni, kdo ovládl sjezd závodních rad 22. února, oni zorganizovali 24. února na podporu Gottwaldovy vlády generální stávku. Stala se nejmasovější formou a nejvyšším stupněm politického tlaku komunistů a zúčastnilo se jí – ať už z přesvědčení nebo ze strachu – přes dva a půl milionu zaměstnanců.

Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Alespoň některé důvody jsou jasné. Společnost frustrovaly dva bolestivé prožitky: hospodářská krize třicátých let, mnichovská zrada a kapitulace před hitlerovským Německem. Většina Čechů hledala změnu a právě lákavé sliby byly hlavním důvodem, proč se KSČ stala nejsilnější stranou Národní fronty, proč v roce 1946 zvítězila ve volbách a proč se v únoru 1948 dočkala tak masové podpory.

Zdroj: https://www.stoplusjednicka.cz/kdo-mohl-za-vitezny-unor-72-let-od-komunistickeho-puce-v-ceskoslovensku

Útrapy, které zažívala rodina gen. Heliodora Píky

Syn Heliodora Píky Milan Píka za druhé světové války působil v RAF. Po válce pokračoval ve studiu právnické fakulty, byl kapitánem československé armády a chtěl působit jako vojenský profesionál. Po únoru 1948, když jeho otec, který byl zástupcem náčelníka generálního štábu, byl uvězněn, se v té samé chvíli ocitl v nemilosti i jeho syn.

Kvůli nespravedlivému stíhání otce Heliodora byl Milan Píka propuštěn z armády, byl zatčen a vězněn komunistickým režimem. Byl obviněn z toho, že se ve spolupráci s dalšími lidmi – mezi nimi generálem Raimundem Mrázkem – chtěl pokusit o únos svého otce z vězení, kdy už bylo zřejmé, že má být popraven. Ten únos dokonce organizoval sám Bedřich Reicin, ale nakonec se věc nezdařila.

Při soudu navrhoval Karel Vaš také Milanu Píkovi trest smrti. Ve stejném procesu byl odsouzen k doživotí generál Raimund Mrázek, řada dalších obviněných dostala různé tresty, jediný Milan Píka byl zcela překvapivě a výjimečně zproštěn viny. Údajně do té kauzy vstoupil sám Klement Gottwald, který měl říci: „Nebudeme věšet děti těch, které věšíme.“

Milan Píka odešel na Slovensko, kde začal úplně nový život, dobrovolně se přihlásil, že půjde pracovat do dolů, a po nějakém čase se stal řidičem. Až v době pražského jara mohl pokračovat ve studiu vysoké školy.

Milí přátelé dárci a podporovatelé!

Už jsme skoro dosáhli více jak poloviny cílové částky. Jejich množství se zvětšuje, bylo by ale dobré, kdyby se rychlost ještě zvýšila, ať do konce února završíme úspěšně celou sbírku, kniha vyjde a budeme Vám moci věnovat Vaše zasloužené odměny. Můžete nám k tomu pomoci několika možnými způsoby. Jak?

1. Lajkujte a sdílejte naše příspěvky na Facebookové stránce https://www.facebook.com/generalajehovrazi/. Čím více budeme mít reakcí na jednotlivé příspěvky, tím více lidem se ukážou.

2. Pozvěte své přátele na tuto naši stránku. Když si ji otevřete, najdete v pravém sloupci okénko s nápisem Komunita a v něm modře napsaná slova „Vyzvěte přátele (ať se stanou fanoušky stránky).“ Po kliknutí můžete své přátele vybrat a pozvat je na naši stránku.

3. Rozešlete odkaz na naši stránku na portále Hit Hit (https://www.hithit.com/cs/project/7054/general-a-jeho-vrazi) svým mailovým kontaktům. Lidem, se kterými jste si už v minulosti mailovali, nebo které máte v adresáři. Poproste je, jestli by nemohli přispět na naši sbírku. To samé můžete udělat přes Facebook.

4. Přispějte finanční příspěvek přes systém na portále Hit hit. I minimální příspěvek ve výši sto korun se počítá.

Děkujeme, už si myslíme, že to všichni společně  dáme.

Byl generál Píka mučený, aby odpovídal při výslechu tak, jak si prokuratura přála?

Nejsou doložena fakta, která by potvrzovala fyzické mučení, jak tomu bylo v případě dalších obětí. Je však pravda, že generál Píka trpěl onemocněním žlučníku, a do vězení byl odvezen přímo v průběhu léčby. Jeho zdravotnímu stavu to rozhodně neprospělo.

Ještě horší však byla psychická muka. Jeho syn Milan byl zatčen a umístěn do stejné věznice. Generálu Píkovi bylo dáváno najevo, že nebude-li spolupracovat, může se to promítnout i do procesu s jeho synem. Dále byl opakovaně vyslýchán ve snaze dostat z něj přiznání k protistátní činnosti. To se ale jeho pronásledovatelům nepodařilo. Nakonec však přece jen sehrál svou roli jeho zdravotní stav, a v samotném závěru vyšetřování byl donucen podepsat protokol, ve kterém přiznává „jistá pochybení“ s tím, že bude moci vysvětlit, co se za tímto přiznáním skrývá. Píka měl totiž na mysli pouze možnost, že jednal tak, že si to mnozí mohou vysvětlovat různě, ale v jeho jednání nebylo nic nezákonného, natož protistátního.

Žalobcům však o žádná vysvětlování nešlo, dosáhli svého. Totiž podepsaného protokolu. O zavádějící výklad tohoto podpisu se již postarali sami.

Lze říci, že nebýt nemoci a dlouhého strádání v nejistotě ve vězení, kde byl zároveň vyslýchám jeho syn, což bylo využíváno jako zdroj nátlaku, generál Píka by protokol  nepodepsal.

Ladislav Vrchovský

Štěpničkovou zradil vlastní národ. Komunisté ji chytili do pasti a předhodili lidu

Jak to že se obětí komunistického stal režimu stal Píka již tak brzy, v roce 1948, když většina obětí byla zabita až v padesátých letech?

Kdybych odpověděl na tuto otázku vyčerpávajícím způsobem, čtenáři románu Generál a jeho vrazi by se dozvěděli ty nejdůležitější věci příliš brzy a poutavost četby by už nebyla taková, jak si přeji – totiž aby kniha byla až do konce napínavá, i když od samého začátku bude každý čtenář vědět, že příběh končí tragicky popravou generála Heliodora Píky.

Přesto však je možné jednu věc říci předem: Heliodor Píka se stal první obětí proto, že akcelerátorem celého soudního procesu vedeného proti němu byla nenávist, kterou vůči tomuto příkladnému hrdinovi a morálnímu vzoru pociťovali Bedřich Reicin a Karel Vaš. Ti dva totiž neměli svědomí a měli zločinecké myšlení. A vzájemně se doplňovali: Karel VAš byl posedlý bolševickou ideologií, Bedřich Reicin touhou po moci.

Oběti procesů v padesátých letech byly pronásledovány, souzeny a popravovány hlavně z ideologických důvodů a mocenských důvodů, jejich procesy probíhaly za přímé asistence sovětských tajných služeb a stalinského režimu, mnohé byly řízeny přímo z nejvyšších míst z Moskvy.

Ladislav Vrchovský

Proč si komunistický režim vybral jako svoji první oběť právě gen. Helidora Píku?

Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v historii nejrůznějších represí, kterými si totalitní režimy budovaly svá impéria a pak si v nich udržovaly moc, a zároveň v psychologii osobního nepřátelství sahajícího až za hrob.

Noví vládci se potřebovali zbavit elit, které by je mohly ohrožovat. Potřebovali umlčet svědky svých zločinů, díky nimž se dostávali k moci. Potřebovali vytvářet atmosféru strachu, aby si každý rozmyslel veřejný nesouhlas s nimi osobně i s jejich nedemokratickými praktikami.

Navíc v době po 2. sv. válce se Sovětský svaz, do vítězství nad hitlerovským Německem spojenec Velké Británie, Francie a Spojených států amerických stal okamžitě protipólem v konfliktu „kapitalismus versus socialismus“. A potřeboval vybudovat celosvětovou alianci lidově demokratických a socialistických zemí jako východisko k celosvětovému vítězství ideálů Velké říjnové socialistické revoluce, k celosvětovému vítězství komunismu.

Generál Helidor Píka ve své osobě spojoval zahrnoval morální a myšlenkový protipól.

Jako bytostný demokrat a stoupenec politických postojů příznačných pro západní demokratické režimy a zároveň jako znalec poměrů v Sovětském svazu, které moskevští mocipáni nechtěli stavět na oči světové veřejnosti byl politicky nepohodlným člověkem. Stala se však ještě jedna věc: v osobách Bedřicha Reicina a Karla Vaše, v jejichž rukou byla soustředěna obrovská moc, získal nenávistné osobní nepřátele, kteří se rozhodli právě tohoto člověka v souvislosti se vším shora řečeným sprovodit ze světa.

Jakub Blacký byl český bojovník proti nacismu i komunismu a politický vězeň komunistického režimu. V 50. letech byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajnou velezradu, deset let byl vězněn. Za normalizace byl pevnou oporou disidentských organizací.

Jakub Blacký se s totalitou střetl poprvé v roce 1949

Někteří lidé se proti komunistům postavili a snažili se dělat všechno možné. Jenže jich bohužel byla spousta zavřená a popravená. Ostatní se pak už báli. Poprvé jsem se střetl s komunistickou mocí v r. 1949. Zatkli mě proto, že jsem věděl, že někteří lidovečtí poslanci chtěli utéct za hranice, a odmítl jsem o tom něco říct.

O rok později jsem byl souzen podruhé. Dostal jsem trest jeden rok a 20 000 korun pokuty za to, že jsme finančně podporovali manželky politických mužů. Musel jsem do pracovního tábora. Naštěstí jsem se díky protekci dostal na státní statek v Záchlumí, kde chyběl správci člověk v kanceláři. Muklové mě podezřívali, že jsem špicl.

Po pár týdnech se zjistilo, že mám tuberkulózu kostí v ruce, a na tři roky jsem se pak dostal do sanatoria v Kašperských Horách. Tam za mnou několikrát přijel prokurátor, ale lékař stále nedoporučoval moje propuštění. Namluvil jsem si tam vrchní sestru a vzali jsme se. Narodila se nám dcerka. V dubnu 1954 jsem si ji přivezl do Luženiček a v červnu mě zase sebrali. Prokurátor, na jehož jméno si už dnes nevzpomínám, mi dal osmnáct let.

Za co vás odsoudili?

Založili jsme Křesťanskou demokratickou stranu. Komunisti nás obžalovali z velezrady a odsoudili. Potrestali mě i za to, že jsem rozšiřoval mandelinku bramborovou. Když mě potom „usvědčili“, odvezli mě kousek za Klatovy. Dali mi fazole, a ty jsem musel rozhazovat na louce. Oni to filmovali a po celé republice pak promítali jako odstrašující případ.

Když jste věděl, že v boji proti komunistům se stahuje smyčka, nechtěl jste raději utéct?

Já jsem se útěku bál. Necítil jsem se k tomu schopný, ani nejsem na cizí řeči. Měl jsem sice možnost odchodu, ale odmítl jsem ho.

A tak vás zavřeli. Jaké byly výslechy?

Hrozné. Mlátili mě přes chodidla, do žeber. Břicho mi chtěli úplně rozmlátit, abych nemohl jíst. Tenkrát to bylo moc špatné. Míval jsem krutý hlad, vodu jsme pili ze záchodu. Nemohli jsme spát.

Překvapilo vás, že jste dostal osmnáct let, nejvíc z vaší pětičlenné skupiny?

Přijal jsem trest s určitým respektem. Nepočítal jsem ale s tím, že tam budu celých osmnáct let. Myslel jsem, že se situace během dvou let změní. Bohužel to trvalo přes deset let. Nejprve jsem byl tři měsíce v Plzni, pak mě odvezli do Prahy a odtud na Mírov, kde jsem byl nejdéle. Na poslední rok mě převezli do Valdic.

Ve vězení mě hlídali, měl jsem přísný trest a nemohl vůbec nic. Když jsem jednou podal druhému politickému vězni ruku, dali mě na tři dny do korekce. Celý den jsem musel chodit a nesměl sedět. Mnozí ale dopadli hůř. Museli se svléci a bachař je mlátil. Řezal do nich tak, že až padli na zem. To se mi naštěstí nestalo.

Jak jste se vyrovnával s tím, že venku máte ženu a malou dcerku?

Těžko. Jednou za rok jsem měl návštěvu. Manželka s dcerou mi ale nesměly nic dát. Chtěl jsem, aby mi dcerka dala aspoň hubičku, ale ani to nešlo. Za deset let jsem dostal jediný balíček. Jídlo, které v něm bylo, jsem dal muklům, co mi pomáhali. Přesto jsem to všechno přečkal, a za to děkuji Pánubohu.

Ministerstvo spravedlnosti žádost zamítlo.

Rodiče napsali žádost o milost a pak zemřeli. Mého návratu se nedočkali. Na jejich pohřeb jsem samozřejmě nemohl. O jejich smrti mi bachaři nic neřekli, dozvěděl jsem se to až v dopise. Měl jsem je moc rád. Před válkou jsem pracoval jako úředník a vzpomínám, že jsem si nebral dovolenou nikdy jindy než ve žních. Na čtrnáct dnů jsem pak přijel domů a pomáhal rodičům na poli. Otec jel se zapřaženýma kravkama, byl na fůře a já mu zezdola podával mandelky. Nepamatuji, že bych jel o dovolené někam jinam.

Ve vězení jste nakonec byl jen deset let.

Když se jednalo o mém propuštění, prokurátor byl proti. Že prý ještě nejsem převychovaný. Přesto mě propustili. Dali mi i nějaké peníze, které stačily sotva na cestu.

Jak se k vám chovali po propuštění ostatní?

Lidé se mě stranili. Nikam mě nezvali, a když už mě měli potkat, tak se radši vyhnuli. Báli se. Měli strach se mnou promluvit. A tak jsem si venku s nikým moc nepopovídal. Ale všem jim odpouštím. I tuhle dobu jsem zvládl díky křesťanství.

Zdroj: https://www.vira.cz/texty/clanky/bricho-mi-chteli-uplne-rozmlatit

Před 30 lety zanikla StB, symbol teroru. Totalitním režimem byly postiženy dva miliony lidí. StB se podílela i na procesu justiční vraždy generála Heliodora Píky.

 Symbol násilí a ústrků, před 30 lety zanikla obávaná Stání bezpečnost. Rozkaz ke zrušení všech jejích centrálních útvarů vydal 31. ledna 1990 tehdejší ministr vnitra Richard Sacher. Po více než čtyřiceti letech působení tak skončil jeden z hlavních nástrojů komunistického teroru.

„Vážení spoluobčané. Po zrušení útvaru takzvaného vnitřního zpravodajství jsem dnes svým rozkazem zrušil i zbývající složky Státní bezpečnosti,“ oznámil ministr vnitra Richard Sacher.

 Jeho rozhodnutí přineslo mnoha lidem zadostiučinění a úlevu. Znamenalo konec nenáviděné Státní bezpečnosti, symbolu komunistického teroru.

StB se v padesátých letech podílela na politických procesech. V období normalizace pak tato mocná tajná policie pronásledovala a zastrašovala skutečné i domnělé odpůrce režimu, připomíná historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Za období komunistického režimu byly postiženy asi dva miliony lidí. Je to obrovský počet,“ upřesňuje.

Co všechno StB dokáže, poznala na vlastní kůži i dnes devadesátiletá Miluška Havlůjová. Po komunistickém převratu v únoru 1948 přišla její rodina o podnik. Její otec, který se za druhé světové války aktivně zapojil do protinacistického odboje, se nedokázal s novými pořádky smířit, skončil proto ve vězení. Havlůjovou zatkla Státní bezpečnost v květnu 1953. „Řekl mi: ‚Když podepíšete spolupráci, tak vás pustíme domů.‘ A v tu chvíli takové bezradnosti jsem se začala modlit, a najednou mi bylo jasné, že to podepsat nemohu,“ zapsala své vzpomínky do projektu Paměť národa.

Za pokus o přečin pobuřování proti republice a pokus zločinu vyděračství ji soud poslal na pět let do vězení. Jejímu synovi byl tehdy rok a půl. Na svobodu se dostala po dvou letech, když prezident Antonín Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi a nemocným.

„Navázat kontakt s mým malým synem byl veliký problém. Najednou jsem se tu zjevila, ale on mě neznal. Šla jsem k němu, ale on se odtahoval. Nebral mě,“ vzpomínala Havlůjová.

Skartace dokumentů

Rodině přinesl úlevu až pád komunistického režimu. Po listopadu 1989 žili naopak v napětí příslušníci Státní bezpečnosti. Rychle se snažili zbavit všech materiálů, které by mohly v budoucnu svědčit proti nim.

„Dokladem jsou velké takzvané skartace, což bylo divoké ničení operativních materiálů. Svědčilo to o tom, že státní bezpečnost si uvědomila, že situace je zlomová a že je potřeba zametat stopy,“ vysvětluje historik Blažek.

V době, kdy ministr vnitra Sacher vydal rozkaz ke zrušení StB, u ní pracovalo zhruba 13 tisíc příslušníků. O jejich dalším osudu rozhodovaly občanské komise. Podle Jana Rumla, bývalého disidenta a v té době už náměstka ministra vnitra, museli okamžitě odejít všichni, kdo bojovali proti takzvanému vnitřnímu nepříteli.

„Zdědil jsem tuto entitu lidí, abych je takzvaně personálně vyřešil, což jsem udělal tak, že jsem jich na základě prověrek občanských komisí asi 8500 propustil,“ vzpomínal před lety Ruml.

Dochované dokumenty StB se pak na veřejnost dostávaly jen po částech. Všechny je zpřístupnil až Archiv bezpečnostních složek v roce 2008.

Zdroj: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/stb-statni-bezpecnost-komunismus-vyroci_2001310742_ako

Generál Heliodor Píka byl prvním v řadě

Vražda faráře Josefa Toufara

Dalším v řadě zločinů komunistického režimu z padesátých let byla vražda faráře Josefa Toufara. Tehdejší moc potřebovala zdiskreditovat církev. Vybrala si faráře z Čihoště, malé obce ležící na severozápadě někdejšího okresu Havlíčkův Brod. Farář Josef Toufar z Číhoště zemřel 25. února 1950 na následky mučení ve valdické věznici.

 O tom, jak moc StB mučila faráře Josefa Toufara, vypovídá nově objevený dvouminutový filmový záznam. Vznikl, když chtěla natočit jeho doznání, a mělo se za to, že se nedochoval. Našel ho až Toufarův životopisec Miloš Doležal v Národním filmovém archivu.

V noci na 24. února 1950 kostel v Číhošti obšancuje Státní bezpečnost. Připravuje velké divadlo. Chce nafilmovat faráře Josefa Toufara při „doznání“, že při mši pomocí táhel zinscenoval pohyb oltářního kříže. Tento dosud nevysvětlený jev je znám jako číhošťský zázrak. Pro totalitní režim to byla záminka k útoku na katolickou církev.

„Vyšetřovatelé chtěli využít situace, kdy po téměř měsíčním mučení při výsleších měli dojem, že je Toufar zlomen, naprosto vyčerpán a­ nechá se zmanipulovat k nesmyslnému doznání. On se však tehdy už ocitl na hranici života a smrti,“ říká Toufarův životopisec Miloš Doležal.

Vězeň nám umírá, to nebylo ve scénáři!

Těsně před soudním jednáním se zdravotní stav Josefa Toufara velmi zhoršil. Estébákům dojde, že se chystaného procesu nemusí dožít. Zpanikaří. Zlobí se i prezident Klement Gottwald. Z Prahy zamíří k Valdicím letadlo. To nakonec nepřistane kvůli mlze a vrací se do Prahy. Toufar jede do hlavního města sanitkou.

Faráře, který trpí takovými bolestmi, že ani nemůže chodit, kameraman večer předtím zachytí v číhošťském kostele v asi dvouminutovém záběru. Film má justici posloužit v zinscenovaném procesu s ním a dalšími kněžími. Dlouhá léta se snímek považoval za ztracený, znám byl jen jeden velmi krátký záběr. Celý záznam na podnět historika Petra Koury našel Doležal v­ Národním filmovém archivu.

„Je to nesmírně surový důkaz, jak totalitní režim sešrotoval nevinného člověka. Ve filmu ani nezamaskovali jeho dezolátní stav. Obličej je plný otoků a ­modřin, připomíná vyděšené zvíře zahnané ke zdi,“ říká Doležal.

Většinu záběrů filmaři raději vystřihnou. Černobílý film zachycuje, jak se Toufar na kazatelně potácí, až ho musí zezadu podpírat. Dokonce to vypadá, že jeho tělo zpevňuje jakási konstrukce, aby se vůbec udržel ve vzpřímené poloze. Působí jako hadrová panenka.

Přítomní estébáci ho instruují, jak má jimi připravená táhla uchopit. Jak za ně tahat. To se však nedaří, protože nemůže ani pořádně hýbat rukou. Natáčení podle představ StB se nedaří. Přesto je jasné, že je to poslední šance. Vyšetřovatelé potřebují natočit doznání, obávají se, že Toufar bude zase vzdorovat.

„Měli s tím zkušenost. Ve vězení ho mlátili tak dlouho, až slíbil, že podepíše přiznání. Ale pak se ještě dokázal zmátořit a dál odolával té brutalitě,“ popisuje Doležal.

Dvě minuty stačí. Faráře, který má na nohou bačkory, protože má tak oteklé nohy, že se do bot nevejde, vezou zpět do valdického vězení. V té chvíli mu praská žaludeční vřed. Den nato v ­Praze umírá.

StB následně záběry předává filmařům, kteří pro KSČ připravují propagandistický snímek, který se bude promítat v následujících týdnech v kinech. Z divadla na kazatelně však filmaři použijí asi jen tři vteřiny. Ostatní radši vystřihnou. Autentické záběry Josefa Toufara pak na více než půl století mizí. Až teď se znovu objevily.

Ladislav Vrchovský

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/utyraneho-farare-toufara-ukazuje-nove-video-stb-ho-natacela-v-kostele-1km-/domaci.aspx?c=A160223_191320_domaci_kha

Pamflet jménem Anticharta

Totalitní režimy ze všeho nejvíce potřebují vypadat před světem jako demokratické a podporované občany. Proto stejně jako v případě justičních vražd v padesátých letech, kdy komunistický režim organizoval masovou podporu odsouzení nepřátel režimu, vedoucí až k požadavkům veřejnosti na udělení trestu smrti, organizoval i další podobné akce v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Jednou z takových bylo i prohlášení Anticharta.

Prohlášení, které se oficiálně nazývalo „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, se objevilo 28. ledna 1977. V ten den se v Národním divadle sešly osobnosti kulturního života, před které předstoupila jedna z významných tváří normalizace, herečka Jiřina Švorcová. Pozdější představitelka Ženy za pultem přečetla prohlášení, kterým chtěli komunisté posvětit pronásledování chartistů a izolovat je od společnosti.

Když se podíváme na dvě fotografie, položené vedle sebe, a na jedné z nich je snímek hlediště Národního divadla ze dne, kdy do něj usedli českoslovenští umělci za 2. sv. války, aby vyjádřili nesouhlas s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha, a na druhé shromáždění k Antichartě, tak na první pohled vypadají jako snímky jedné a téže události.

I k popravě dr. Milady Horákové a gen. Heliodora Píky se mnozí tehdejší občané stavěli pozitivně. Proto je třeba neustále připomínat minulost, aby se podobné věci již neopakovaly.

Ladislav Vrchovský

Milí přátelé a podporovatelé, kteří jste se stali fanoušky facebookové stránky Generál a jeho vrazi, v zájmu zvýšení sounáležitosti se záměrem přivést na svět román o justiční vraždě H. Píky byl změněn název této facebookové stránky. Nyní se jmenuje Generál a jeho vrazi - vydejme  společně novou knihu.

Chcete-li napomoci k úspěšnosti projketu, velmi prosěšné je občasné "lajknutí" této stránky na facebooku. Děkuji Vám. Ladislav Vrchovský