Slovensky
Česky
English
Milí přátelé, s potěšením a vděčností jsem dnes zjistil, že požadovanou částku na vydání knihy rozhovorů s našimi válečnými veterány Příliš mladí na válku jsem díky vašemu zájmu a vaší štědrosti získal již s dvoutýdenním předstihem. Děkuji vám všem moc za podporu, a ti, kteří dosud váhali, se mohou nyní přidat s jistotou, že kniha letos bude. Podaří-li se totiž vybrat peněz víc, můžeme ji vydat ve vyšším nákladu. V současné době mám většinu rozhovorů již zpracovaných nebo přepsaných z nahrávek. Na dobré cestě je i zajištění obrazové přílohy, a pokud vše dobře dopadne, můžete se těšit i na cenné a unikátní snímky válečných veteránů od dvou známých českých fotografek rozdílných generací.
Mezi hrdiny knížky patří také palubní střelec od 311. československé bombardovací perutě RAF plukovník Jaroslav Hofrichter (1920 – 2016), který mi v rozhovoru při některém z osobních setkání vysvětil důvody, proč v 19 letech odešel do války.
"Byli jsme odmalička vychovaní k lásce k vlasti, a proto za ni i odešli bojovat. Jenže láska k vlasti už dneska u mladých lidí neexistuje. My jsme šli bojovat za naši svobodu a nepočítali, že by nám někdo něco dal. Jenže dnes už lidem vlastenectví skoro nic neříká. Nás od dětství vychovávali, abychom svou vlast milovali, ale dnes mladí lidé ani nevědí, co to vlast vůbec je. Když nám u české skvadrony poprvé hráli naši hymnu a vztyčovala se státní vlajka, většina z nás brečela. Dneska ale pro lidi naše vlajka a hymna nic neznamená. Jsem proto rád, když se mluví o lidech, kteří pro vlast něco udělali, a nezapomíná se na ty, kteří pro ni zahynuli. Učitelé ve školách o tom ale nemluví a studenti to nevědí."
Míval jste nahoře strach? Bál jste se, že vás Němci sestřelí?
"Abych řekl, že jsem se bál, tak to zrovna ne. Ale měl jsem občas blbý pocity. Nahoře už pak ne, ale ještě dole, když jsme byli v operační místnosti a ukazovali nám, kudy se má letět a přes jaká nebezpečná území to bude. Když jste věděli, že to je blbý, měli jste v ústech jakési sladko. Bylo to sice blbý, ale kdyby se člověk bál, tak do letadla nikdy radši nevleze. Každý musel mít štěstí. Kdo ho neměl, tak tam zůstal. Bylo hodně kluků, kteří udělali první let, a zůstali tam. Bez štěstí do války nemůžete jít. Musíte mít štěstí, a jak já říkám, načmáráno v knize života, že tady budete třeba do šedesáti, sedmdesáti nebo devadesáti let. A to nezměníte, ani kdybyste se stavěli na hlavu."
Plukovník Jaroslav Hofrichter s manželkou u pomníku parašutistů v Praze.