Slovensky
Česky
English
Díky Vám – všem spolunakladatelům – za raketový start ponožek na Mars! S 36% za první den a 70% k dnešku si knížka Tam nahoře ovce nejsou vede rekordně! Zatím se podařilo udat 115 výtisků a my pevně věříme, že tím cesta tohohle retro sci-fi do světa teprve začíná.
Knížka pořád hledá čtenáře, pro které se narodí, a je docela možné, že byste nějaké takové mohli znát. Znáte? Budeme moc rádi, když jim o ní řeknete!
(Pokud jste facebookoví, můžete sdílet tohle nebo tohle video, pokud mailoví, stačí, když přátele odkážete na ponozkynamars.cz nebo přepošlete tuhle zprávu)
Knížku nakonec doprovodí také čtyři ilustrace Jakuba Řídkého, můžete se podívat, jak maloval první z nich ke kapitole Plánování (třetí kapitola v knížce), kterou si (pokud si to nechcete nechat až na červenec z papíru), můžete přečíst níže:
PLÁNOVÁNÍ
Uprostřed marsovské kamenité ledové pouště ve shluku zemljanek a nadzemních kopulí seděl Popák v pokojíku, kterému říkal kokpit, a tvářil se ustaraně. Všude na stěnách okolo tlumeně svítily obrazovky, každá ukazovala něco jiného. Popák si liboval v multitaskingu, ale tentokrát se mračil, že se mu krčila kůže skoro až na pleši. S vytrčenou hlavou se hrbil nad svým pupkem a napjatě zíral do obrazu.
„Budeme mít přistání do našeho čtverce,“ houknul na ženu.
Květa nadšeně přiběhla až k němu a přes jeho rameno sledovala, co to dělá. Byla o dost mladší než Popák a z rozepnutého županu jí trochu vyčnívalo těhotné břicho. Vzala ho zezadu okolo krku.
„No a co se mračíš, aspoň to bude změna. A budeme jednou u dodávky první,“ přitiskla se břichem opatrně zezadu k němu.
„Myslíš, že se nám trefí rovnou pod nos, že jo? Budu muset ven a bude to asi dost daleko,“ brblal Popák.
„A kolik jich bude?“ naklonila se přes něj do obrazu.
„Jenom jeden, ostatní dopadnou jinam,“ řekl a rozhlédl se po okolních obrazovkách. „Bojím se, že kvůli tomu budu muset spát venku. Měl bych pomalu začít s přípravou.“
„Co šílíš, to přiletí zítra?“ zadívala se na něj nevěřícně.
„Ne, ale máme na to necelý měsíc. Musí se nachystat postupový tábor, natahat tam baterie, články, vodu a vzduch a pak čekat, kam to dopadne.“
„Když nevíš, kam dopadne, kde chceš stavět tábor?“
„Vypadá to na dolní část našeho čtverce, pošleme jim nahoru pro jistotu souřadnice. Když je budou mít, třeba je i použijou.“
„Copak je nemají?“
„To víš, že mají, ale ani je nenapadne něco takovýho na síti hledat,“ pokrčil rameny Popák a vydal se revidovat zásoby.
„Dám vědět sousedům, jestli by nám nepomohli,“ křikla za ním do chodby.
„Jo, dobrý nápad,“ odvětil.
Bylo okolo poledne, slunce stálo nad světelnými studnami a i bez umělého osvětlení bylo v zemljance dobře vidět. Květa si sedla k magicomu, Popák si oblékl skafandr, ověřil tlak a těsnost, prošel přechodovou komorou do hydroponie a přes ni dál do skladu kyslíku. Spočítal plné tlakové láhve, potom zkontroloval prázdné a pustil plnění.
„Hele, z vlaku píšou, že za souřadnice děkují a že prý to bude jezdec s plnou výbavou. Máme kliku,“ ozvalo se mu ve sluchátku.
„Stejně mu budem muset naproti, sám to nezvládne,“ zabručel Popák.
Vypnul plnění lahví a přešel k úpravě vody. Spustil filtraci a v mezičase sledoval kontrolní panel kompostéru.
„Mohla bys trochu přihřát kompost, aby nezmrznul,“ řekl do mikrofonu.
„Má 30°C, to mu teď stačí,“ odpověděla. „Kompletní výbava – to je jako že má všechno?“
„No, mělo by mu to do začátku stačit,“ řekl Popák a vypnul filtraci.