Konec naší kampaně se kvapem blíží, ale bývá obvyklé, že s ubývajícími dny roste netrpělivost. Naše tedy určitě :). A tak, abychom vám trošku zpříjemnili čekání na knížku, nabízíme nyní krátký úryvek :).
„Vyprávěj,“ škemral mladý hroznýš, „tak rád bych slyšel, co se stalo…“
Šilhavý byl velmi starý a velmi osamělý hroznýš. Ostatní dospělí hroznýši se mu buď posmívali, nebo se k němu chovali vyloženě nepřátelsky. I proto si Šilhavý velmi cenil přátelství s tímto sice ještě mladým, ale už velmi šikovným hroznýšem.
„Tak dobře,“ souhlasil nakonec, „budu ti vyprávět, co se tehdy stalo, ale uvědom si, že je to tajemství a mladí hroznýši ho nesmějí znát.“
„Nikomu to neprozradím!“ zapřísahal se mladý hroznýš, jako to dělají všichni, kdo za takových okolností přísahají a žár vlastní zvědavosti si pletou s upřímností přísahy.
„Stalo se to před sedmdesáti lety,“ začal Šilhavý vyprávět, „nebyl jsem tehdy o moc starší než ty. Ten den jsem potkal králíka u Oslího napajedla a úplně normálně jsem ho zpracoval. Zpočátku šlo všechno dobře, ale když se dostal králík doprostřed mého břicha, najednou se postavil na zadní, hlavou se mi zapřel o záda a …“
V tom okamžiku Šilhavý náhle přerušil vyprávění a zaposlouchal se.
„Zapřel se hlavou o záda, a…? Co bylo pak?“ naléhal netrpělivě mladý hroznýš.
„Myslím, že nás někdo poslouchá,“ sykl Šilhavý a zbývajícím okem se natočil ke keřům rododendronu, vedle kterých leželi.
„Ne,“ vyhrkl mladý hroznýš, „něco se ti zdálo, protože špatně slyšíš. Vyprávěj dál!“
„Jsem šilhavý, ne hluchý,“ zavrčel starý hroznýš, ale postupně se uklidnil. Zřejmě, pomyslel si, jsem si šelest větru v keřích rododendronu spletl s pohybem živého tvora.
I pokračoval ve vyprávění neuvěřitelného příběhu. Často ho však přerušoval, jednou aby zkontroloval pohyb králíka ve vlastních útrobách, jindy kvůli podezření, že je kdosi poslouchá, s čímž ovšem mladý hroznýš nikdy nesouhlasil, neboť potřeba střežit tajemství před jinými se vždy zdá zveličená, pokud nejde o tajemství vlastní.
My si ale ten příběh můžeme vyprávět rychleji.
Nemusíme se totiž obávat, že nás někdo poslouchá, a kromě toho, a to si přiznejme, není těžké být odvážný na účet cizího tajemství, a proto si můžeme dovolit vyprávět vše tak, jak se to skutečně stalo.
Takže náš Šilhavý, který tou dobou nebyl ani starý ani šilhavý, spolkl králíka u Oslího napajedla. A skutečně, zpočátku šlo vše jako po másle, dokud se však králík nepostavil na zadní a zdola se nezapřel hlavou hadovi o záda, čímž dal jasně najevo, že dál se posouvat nehodlá.
„Co blázníš?“ promluvil k němu Šilhavý. „Rozhodl ses stavět na zadní? Otoč se a koukej mazat dál.“
„A já tady natruc takhle zůstanu!“ křikl králík z břicha.
„A to mám za svou dobrotu,“ vzdychl Šilhavý, zamyslel se a dodal: „Uvidíme, jak si poradíš s tímhle…“
A začal králíka švihat svým tehdy ještě mladým, do zlata zbarveným a silným ocasem. Švihá a švihá, až ho to samotného bolí, ale králík nic.
„Nebolí, nebolí!“ povykuje z břicha.
Skutečně - došlo hroznýšovi - vždyť mám kůži tlustou, a tak bolest, která má patřit tomu mizerovi, cítím jen já sám.
„Dobrá,“ oznámil králíkovi stále ještě klidným hlasem, „teď tě odtamtud dostanu…“
Rozhlédl se a očima vyhledal velkou kokosovou palmu, jejíž jeden kořen podemletý dešti trčel nad zemí. Opatrně pod něj prolezl a nastavil se v místě, kde mu živý králík rozšiřoval břicho.
„Lehni si!“ houkl na králíka. „Teď začnu mlátit!“
„Jen mlať!“ odpověděl mu z břicha potrhlý králík. „Zapřu se pořádně!“
Hroznýše to rozčílilo a začal břichem ze všech sil bušit o kořen: Tam – zpět! Tam – zpět!
Palma se třese, kokosové ořechy padají na zem a králík se ani nehne.
„Dělej!“ povzbuzuje. „Ještě!“ křičí. „To nic není,“ posmívá se.
Šilhavý vzteky tak roztřásl palmu, až mu na hlavu spadla opice, která zvědavě sledovala jeho zvláštní počínání. Rána to byla dost citelná, protože opice spadla přímo z vrcholku palmy. Šilhavý ji chtěl kousnout, ale opice se mu od hlavy odrazila a skutálela se na stranu. Vyrazil za ní, ale králík v jeho břiše ho uprostřed pohybu strhl zpět, takže na ni nedosáhl.
Hroznýš byl velmi pohoršený už tím, co mu provedl králík, a pád opice na vlastní hlavu pak považoval za naprosté zneuctění. Popadla ho nesmírná zlost. Škubl sebou tak, že vyrval kořen ze země, hlavou vší silou narazil do kmene zimostrázu, který rostl opodál, a ztratil vědomí.
....
Slovensky
Česky
English
v.r.