...když jsme loni plánovali jet na pár dní do Budapešti, hledali jsme místa, kam se podívat. Měla to být má druhá návštěva tohoto města a z té první mi zůstala v hlavě vlastně jen jedna silná vzpomínka – Vidám park. Městský zábavní park, ve skutečnosti možná nic tak zvláštního, ale v mých dětských očích něco naprosto úžasného, působícího zcela nesocialisticky a obsahujícího všechny barvy, zvuky a vůně. Dala se tam třeba koupit tak skvělá věc jako zářivě růžový pidideníček s plastovými deskami, na kterých byl opravdový Mickeymouse! Tohle už málokdo pochopí, ale do toho deníčku jsem si nikdy nic nenapsala, protože mi prostě bylo líto jen tak počmárat něco takhle dokonalého, i když to bylo ke čmárání určeno. Pamatuju si taky zdejší strašidelný zámek, dodnes občas procházím jeho chodbami a žasnu. Ale nejsilnější vzpomínka je jiná.
Bloudili jsme po Vidám parku s omezeným množstvím forintů, a protože všechny nápisy byly v maďarštině a byl tam trochu nával a zmatek, nevěděli jsme pořádně, do jaké atrakce investovat. Najednou odkudsi přijel takový vozíček a vyskákali z něj lidi, kteří vypadali fakt nadšeně. A tak jsme si řekli, že to teda taky zkusíme a nasedli jsme. Byl to omyl, ale vystoupit už se nedalo. Horská dráha ve Vidám parku určitě nebyla ta nejstrašnější na světě, možná ale byla jedna z nejstarších. Byla celá dřevěná a působila hrozně chatrně, nikdy nezapomenu ten šílený zvuk kolejnic a vrzajících trámů! Navíc už v průběhu jízdy mi bylo jasné, že na žádné další horské dráze se už nesvezu (myšleno oběma způsoby, jako že se tam určitě zabijeme, i jako to, že když náhodou přežijem, tak si to už rozhodně nebudu chtít zopakovat). Tyhle vzpomínky se okamžitě odněkud vynořily a s nimi i neodbytná úvodní slova budoucí písně: „Stále ve vlasech, v žaludku horská dráha, padám a chytám dech a nepřestávám...“
Začala jsem plánovat, že do Vidám parku vezmeme děti, jenže k mému velkému zklamání už byl park několik let zavřený, strašidelný zámek prý dávno vyhořel a horská dráha ležela rozmontovaná někde ve skladišti. Zrovna když jsem tohle na netu zjistila, přišel k nám na návštěvu praděda a tak jsem si mu stěžovala, že už tam nemůžeme jet. A on, k mé velké radosti, zavzpomínal, že park kdysi navštívil a dokonce jel i na té samé horské dráze! Byl z jízdy podobně nadšený jako já, jenže jeho historka byla ještě mnohem lepší - sjel tu dráhu totiž vestoje! Teda aspoň část... Bylo to prý tak, že když začali nabírat rychlost, odklopilo se nějakou chybou bezpečnostní madlo, které ho mělo přidržovat v sedadle. Proto si stoupl, chytil madlo oběma rukama a chtěl ho překlopit zase zpátky na sebe. Jenže to už se jelo dost zprudka dolů a vrátit se do sedadla prostě nešlo… Jen my, kteří jsme na té horské dráze jeli, si dokážeme představit, jaký to musel být pocit! A právě tohle bylo znamení, že píseň skutečně bude, protože mi ihned naskočil další kousek textu, který navíc definitivně určil, kudy se píseň bude ubírat: „...ta jízda je jiné kafe vstoje, když co bylo moje, to z paměti tahám...“
O pár týdnů později už mi při prohlídce Budapešti píseň zněla celá v hlavě a je pro mě takovou rozmazanou vzpomínkou nejen na Vidám park, ale na celou tu dobu, kdy v moře jsem mohla leda tak věřit a pořád jsem cítila takový podvědomý strach, že už brzy někde někdo zmáčkne to červené tlačítko, kterým se ovládá válka.
VIDÁM PARK
Stále ve vlasech, v žaludku horská dráha
padám a chytám dech a nepřestávám
ta jízda je jiné kafe vstoje
když co bylo moje, to z paměti tahám
Věřím v dobré konce a věřím v moře
neskutečné a zakázané
strašidel plný zámek už shořel
kéž i můj dospělý strach vzplane
Letím až k nebi, to houpačka zmůže
spanilá labuť do křídla trefená
vystřel mi srdce, až dojdou růže
párky jsou horké a válka? Studená
Kolotoč točí se a nepřestává
ode mě pro mě z minula zpráva
kde hledat sever a vědma z Pešti
věští, že štěstí si jako los taháš
Letím až k nebi, to houpačka zmůže
spanilá labuť do křídla trefená
vystřel mi srdce, až dojdou růže
párky jsou horké a válka studená
Jsou slunečné dny, kdy mívám jasno
když díváš se na svět, své poznávám oči
jednou je pozdě, atrakce zhasnou
skončilo dětství, i Vidám park skončil...
Stále ve vlasech, v žaludku horská dráha
padám a chytám dech a nepřestávám
ta jízda je jiné kafe vstoje
padám a chytám dech a nepřestávám
chytám dech a nepřestávám…