Pilulky, tak se jmenuje debutové album karvinské skupiny Memoary. Každá z deseti hudebních pilulek v sobě ukrývá pocity a dojmy, které prožíváme v dnešní ztřeštěné době. Přispěním pomůžete desce na svět!
Autor: Memoary
Všetko alebo nič. Projekt skončil 3.12.2016 v 16:14.
Jestli vás to zajímá, tak. . . .
kapelou Memoary dáváme vyšší smysl našemu životu už šestým rokem. Jsme kluci z karvinského sídliště, kteří sotva přestali pročůrávat punčocháče, zamilovali se do muziky. Máme za sebou roky falešných tónů a taktů cvičených pořád dokola v zatuchlých třídách základní umělecké školy. Přetrpěli jsme roztodivně páchnoucí dech našich učitelů a učitelek, kteří se nad námi příliš blízko skláněli i několikrát týdně.
Klavír, housle, kytara, bicí. Za těmito nástroji nám na svět vykoukly první chloupky pod nosem i leckde jinde. Jak chloupky nabíraly na síle a objemu, každý z nás se časem nalezl v jiném hudebním proudu.
Kytarista s bubeníkem by v osmdesátých letech rozhodně nosili pěstěné kníry, vlasové koberce na límcích, kožené vesty, pletené čelenky a řetízky kolem hubených krčků. Za dunění „Pána loutek“ totiž jako mladí smrkáči slíbili věrnost metalu. Začali se mnohem víc mračit (i ve spánku) a za pár měsíců už ani nová automatická pračka nemohla jejich zběsilé tempo předehnat. Spotřebovali už tolik strun a paliček, že by si už dávno mohli otevřít výrobnu klecí pro vzácné ptáky.
Zpěvák a klavírista v jedné osobě by se hodil spíše do osmnáctého století. Pravděpodobně by s lehce křivě nasazenou parukou a skelným pohledem bavil v zámeckém salónku hrou na cembalo znuděnou smetánku pojídající bažanty, zatímco by tajně upíjel z láhve laciného vína pro chudý lid. Za hysterického pláče u soundtracku k filmu Titanik se totiž rozhodl, že bude studovat hudbu na konzervatoři. Oblečený do o dvě čísla větších „tepláků pro doma“ přitom zasněně koukal z okna ošuntělého paneláku na západ slunce.
Basáček měl být spíše lesní zvíře. Liška nebo tak něco. Je mu dobře, jde do lesa. Je mu špatně, jde do lesa. Miluje totiž vůni dřeva. Rád se kouká na zapadající slunce, probodnuté špičkami smrků a borovic. Jako jediný z nás nemá stažené půlky, když přespává pod širákem a nejektá zubama, když se probudí do mlžného oroseného rána. Jeho mladé srdce dozrávalo v „modré trávě“. S kontrabasem v náprsní kapse procestoval nejednu zemi světa a svým citem pro rytmus roztančil a obšťastnil nejednu cizinku. Od přirození se tím ale nerad chlubí.
Tahle roztodivná partička si už nějaký pátek říká Memoary. Frajersky často pliveme do trávy, nosíme stejnou barvu trenýrek a hrajeme to, co se nám zrovna líbí. Naše hudba se nechce a ani nemůže líbit všem. Hraje se nám ale spolu dobře a tak jsme se rozhodli, že si troufneme na vlastní album.
Album obsahuje deset pilulek. Každá po spolknutí navodí jiný pocit, ale všechny spojuje společné téma. Vztah k sobě, k životu a k ostatním lidem. Tak by se dalo charakterizovat naše nové album Pilulky. Na něm se snažíme bojovat se všemi svými obavami, nedokonalostmi a chybami. Dáváme si pořádně do těla, bez přílišných moralit, upřímně a poctivě. Možná se v naší tvorbě poznáš, možná jí budeš rozumět a možná se s některými pocity ztotožníš. V takovém případě jsme uspěli. Abychom mohli Pilulky distribuovat více lidem, natočit třeba i nějaké to video, potřebujeme malou finanční injekci. Píchneš nám?
Svaly jsme si před prvním albem namastili na épéčku Impulsy z roku 2014, něco z něj si můžeš poslechnout kliknutím na odkazy.
Komentáre