KONČETINA neumět přijít ani o vteřinu a věčně trhat hlavou vděčně proti nebi chvět se jako hřebík který drží při povodni na zdi obraz, ve kterém šáh` slepý bílou holí šelmě na zub a třást se den po dni slastí i věčným nedostatkem času jak mořská panna ve výřivce jako stín, který je vidět jen když si sám lehne na stín dneska jsi moje končetina kterou se zkouším dotýkat světa, co nikde nezačíná a míří do nikam a jestli projdu ulicemi aniž bych musel aspoň v něčem lhát teprve pak se vrátím domů a budu dlouho, dlouho spát a budu spát, spát tak hrozně dlouho až ti i z nohou začne rašit peří a teprv potom vstanu a zase povstanu touhou proti vlastní lenosti i proti všem, kdo radši věří že pes je čelist a že jazyk je jen nástroj a člověk, že není celý dokud nedosáhne na strop a jestli mě s tebou chytí že i já jsem vraždil včely a den co den se přisával na stroj a žil jako kyborg mezi těly stromů pokorně rád přijmu svůj příděl jenom až mi utnou hlavu ať si nevšimnou těch křídel