Ve středu jsem jel s paničkou do Prahy do práce. Nechtěl jsem ani snídat, stál jsem u dveří a dával jsem jasně najevo, že dnes jedu s ní, i kdyby se dělo cokoli. Naštěstí tatínek paničky je filuta a než si panička načesala hlavu a namalovala obličej, už jsem seděl připoutaný v autě a tatínek paničky se mnou vyjížděl z garáže. Panička mi pro změnu vzala snídani sebou do batůžku, protože ví, že když se nenasnídám, tak je mi potom špatně. Jeli jsme mimořádně Leo expressem. Seděli jsme v jiné části vlaku, protože místa pro invalidy byla už obsazená. Stevard nás usadil na místu pro kočárky a za tímto místem je vyhrazená část pro dětské cestující. No katastrofa. Všechny dědičky se během pár desítek minut vystřídaly u naší sedačky. Já jsem chtěl snídat, jenže když na mě někdo čučí, tak mi nechutná. Navíc mi stevard donesl našlehané mlíčko, které mi panička objednala jako omluvu za ten včerejší den a já jsem si ho nemohl dát, protože jak mi ho nalila do misky, dětičky začaly mlaskat, vztahovat ručky a vypadalo to, že taky mají na mlíčko zálusk. A já jsem slušně vychovaný, tak jsem čekal, až se dětičky obslouží a trošku mlíčka si z misky usrknou. Nikdo si ale nedal, asi ještě neuměly pít z misky nebo co. Nakonec panička musela maminky požádat, jestli by se mohly vrátit se svými dítky na místo, že by chtěla pracovat a já už se taky nechci mazlit. To zabralo a konečně jsem se mohl v klidu nasnídat a vychutnat i mlíčko. Pohoda trvala jen chvíli. S blížící se Prahou se začali lidi trousit na WC, a protože se tvořila fronta, lidé si krátili čekání konverzací s paničkou na téma, co jako ten pes umí. Uff. Panička to zopakovala snad patnáctkrát. Nakonec jsme dojeli nějak do Prahy, trošku pobyli v práci a vydali jsme se do našeho útočiště v Praze. Večer jsem při procházce zkontroloval kačeny a labutě, pokecal s pár kámošema a nakonec jsem si těsně před spaním s paničkou přečetl stav konta našeho projektu. Děkujeme.