Klasika. Celý týden je pěkně a jak přijde víkend, zatáhne se a je tak, že se ani mně nechce ven. Včera to bylo navíc dost rychlé. Ještě v sobotu sluníčko a v neděli už déšť a pošmourno. Jako by podzim chtěl ukázat, že opravdu nastává jeho čas. A nám doma nastává problém. U paničky máme super výběh z kuchyně přímo na balkon a na zahradu. Celé léto bylo otevřeno a my jsme mohli hlídat. Jakmile se někde něco šustlo, vyběhli hned jezevčíci ven a okoukli situaci, samozřejmě za patřičného štěkotu. V případě, že nebezpečí bylo velké, přidal se se svým hlubokým hlasem i labrador. Já ne, protože jsem pan profesor a neštěkám zbytečně. Štěkám jen ve dvou případech. Když paničce zvoní telefon a nechce ho vzít. Potom jsem naštvaný a jednou štěknu povel – vezmi to a hned, kdo to má poslouchat. A druhý případ, kdy štěkám, je situace, že je paničce špatně, jsem někde v neznámém prostředí, zavřený s ní v nějaké místnosti a chci na nás upozornit. Tam potom taky štěknu párkrát. Víc nic. Je to pod moji důstojnost. Ale ať se vrátím k tomu problému, který nastal s příchodem chladného počasí. Dveře na balkon a do zahrady jsou zavřené. To je katastrofa, protože nemůžeme hlídat. Jezevčíci řvou co pět vteřin u zavřených dveří a domáhají se jít ven. Labrador se k nim přidává co pět minut a mohutně do dveří kope. Jenže nikdo nechce pochopit, že máme problém a jen nás okřikují, ať toho necháme. To je, co. A až nám ukradnou třeba půl zahrady nebo skleník, tak budou páníčci skuhrat, že jsme hlídači na nic. Jo, jo, ale hlídat nás nenechají. Pustí nás ven jen v případě, že se ke dveřím přiřítím i já. A tak svým parťákům občas helfnu a vyrazím ke dveřím s nimi. Třeba když jede pošta. To je super, zastrašovat pošťáky. Malí řvou u plotu, labrador pod schody a já na všechno dohlížím ze schodů. Dohlížel jsem i včera na paničku, když kontrolovala náš projekt. Někdo přispěl, moc děkujeme. A úspěšný start do nového týdne.