Humoristicky laděné příběhy o soužití s mým asistenčním psem Chuckem Norrisem jsem nejdříve psala pro jeho trenéry, později přišel úspěch v literární soutěži a nyní bych ráda vydala vše knižně. Prosím, pomozte mi můj projekt zrealizoval a knihu vydat.
Autor: Marie Macková
Všetko alebo nič. Projekt skončil 21.10.2018 v 12:43.
Když dostanete asistenčního psa, máte za povinnost psát co půl roku zprávu pro sponzory, jak vám pes pomáhá a jak pracuje. Nechtěla jsem psát strohé zprávy, tak jsem psala o příhodách z našeho soužití. Mělo to velký úspěch a nejen sponzoři a trenéři organizace Helppes se těšili na další a další příhody. Vzhledem k tomu, že často přednáším na různých konferencích, začal se okruh zájemců o Chuckovy příběhy rozrůstat. Až si někdy říkám, nač jsem studovala, když stejně všichni chtějí jen povídání o Chuckovi. K vydání knihy jsem přemlouvána již dlouho. Nakonec rozhodla cena, kterou Chuck získal na jaře za záchranu mého života. Bez něho bych už nebyla. A proto jdu s kůží na trh a pokusím se knihu vydat.
Mým cílem je přinést do vašich životů trochu té legrace skrze naše zážitky z cest. Život je krátký a smích vám ho prodlouží. To Vám zaručuje Chuck Norris osobně.
V roce 2013 jsem dostala asistenčního psa s příznačným jménem Chuck Norris. Nahradil mi 10 osobních asistentů. Chuck ale nemá jen výjimečné jméno. Je jeden ze dvou psů v ČR, který dokáže dopředu signalizovat srdeční záchvat. A to nejen u mne, ale i u cizích osob. Například zachránil život bezdomovci v Brně, když signalizoval srdeční zástavu a díky přivolané záchranné službě onen muž přežil.
Bydlím s Chuckem v malé vesničce u Šumperku, dojíždím učit na vysokou školu v Havířově, trochu pomáhám na Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze a dálkově studuji v Olomouci a Brně. Pracovně dost často cestuji nejen po České republice, ale i po světě. S Chuckem jsem byla v Irsku, Velké Británii, Dánsku, Finsku, Kanadě, Rakousku, Řecku a samozřejmě velmi často pobýváme i na Slovensku.
Mne si pamatuje málokdo, Chucka všichni. Chuck bourá bariéry mezi lidmi a já ho za to miluji.
V knize se dozvíte, jak se takový asistenční pes hledá, jak se předává, co asistenční pes umí a jak pomáhá. A také se zde dozvíte, jak se létá s asistenčním psem v letadle, zda může asistenční pes navštívit Punkevní jeskyně, jak vznikl policejní fanklub Chucka Norrise nebo proč se kvůli asistenčnímu psu musel upravit pohřební rituál v kostele. Je toho zkrátka spousta a nudit se nebudete.
Mrkněte na malou ochutnávku z knihy, která bude doplněna i řadou fotografií z našeho života.
Prolog
Ruka? Ruka! Co tady dělá? Pomalu zaostřuji zrak. Aha. Ta ruka je moje. Ležím na podlaze své kanceláře. Opatrně sedám a zjišťuji škody na svém těle. Boule na čele, odřená tvář a asi obražená záda. Není to tak strašné. Tedy aspoň já tento názor zastávala. Moje lékařka se na to tvářila jinak. „Vidíte, že se to zhoršuje. Už nemůžete být sama. Ztrácíte vědomí několikrát za den. Před chvilkou v čekárně, když jste zkolabovala, jste přestala i dýchat!“
Hlavou mi běží ledacos. To je už opravdu konec? Vždyť mi není ani čtyřicet. Budu muset přestat pracovat? Doma se unudím.
Lékařka jako by mi četla myšlenky: „Po medicínské stránce už vám nepomůžu. Ale určitě jsou nějaké jiné možnosti. Vy jste odborník na sociální pomoc. Tak hledejte.“
Večer sedám k počítači. Strýček Google snad pomůže. A pomohl. Zjistila jsem, že můj zaměstnavatel hradí handicapovaným zaměstnancům osobní asistenty. Během pár dnů jsem vyřídila potřebné formality a začala se sžívat se svými asistenty. Od té chvíle jsem měla stále někoho vedle sebe. Fungovalo to skoro dva roky.
Už zase! Zoufale jsem se rozhlížela po zastávce. Nikdo nikde. Tramvaj zavřela dveře, zacinkala a odjela. Takže jsem zbytečně vstala včas, do práce stejně přijdu pozdě. Můj osobní asistent nedorazil. Pípla mi esemeska. Promiňte, při přestupu mi ujela tramvaj. Přijedu další.
„Ach jo. A tak je to každou chvíli. Bohužel spoje na sebe nenavazují vždy ideálně a nemohu po asistentech chtít, aby jezdili ranním rozjezdem a čekali na mne hodinu na zastávce,“ vyprávěla jsem odpoledne své lékařce. Vzhlédla ke mně od počítače.
„Když s vámi je to těžké. Přes svoje postižení jste akční až moc. Nemůžete po ostatních chtít, aby s vámi drželi to pekelné životní tempo.“ Potom se zahleděla někam mimo mne a usmála se sama pro sebe. „I když… něco mne napadlo,“ obrátila se zase ke mně. „Když jste si našla sama ty asistenty, tak třeba najdete i nějaké jiné řešení. Co ten pes? Chcete ho přece už dlouho, ne?“
„To ano, jenže nemohu mít psa, když jsem celý den v práci. Byl by to chudák,“ povzdechla jsem si.
„Však vy už něco vymyslíte. Koukněte na internet. Nebudu vám přece opakovat, že přes sociální pomoc jste odbornice vy,“ ukončila náš rozhovor lékařka.
Večer mi to nedalo. Třeba opravdu existují i psi pro jinak postižené. Otevřela jsem svůj počítač a připojila se k internetu. Procházela jsem různé odkazy. Postupně jsem zjistila, že existují asistenční psi a ti využívají vozíčkáři nebo neslyšící. Asistenční psi mohou být ale vycvičeni i pro autisty nebo osoby se záchvatovitým onemocněním. Diabetici, epileptici a… No to snad není možné! Oni se dají vycvičit i asistenční psi pro kardiaky?!
Hned jsem napsala email organizaci Helppes, která tento výcvik nabízela. Za měsíc jsem jela na pohovor a za rok jsem si jela pro svého asistenčního borderáčka.
Strýček Google nezklamal.
Školník
Vzpomínáte si na školníka z filmu Šest medvědů s Cibulkou? Tak nějak vypadá i náš školník. Vždy přísně dbající na pořádek ve škole i před školou. Vzpomínám si na náš první rozhovor. Bylo to krátce po mém nástupu na fakultu a školník mi pomáhal upravovat kancelář. Chuck již byl ve výcviku v Praze. Prohodila jsem, že si musím nechat místo pro svého asistenčního psa.
„Cože? Pes vstoupí do školy jen přes mou mrtvolu“ hřímal školník.
V duchu jsem si představovala, jak za pár měsíců budu muset sprovodit ze světa školníka, abych se s Chuckem dostala do práce, ale mou představu narušil opět jeho hlas.
Hluboce se zamyslel a našel řešení. „Ledaže by byl se mnou v dílně.“
To jsem zase vybuchla já. „To určitě, pes za dvě stě padesát tisíc bude sedět přes den s váma v dílně.“
Potom přišel den D, Chuck se mnou začal chodit do práce a školník to přežil. Dokonce ho tu a tam pohladil. Ovšem nejvíce si ho Chuck získal v den, kdy mu našel klíče.
Šla jsem okolo oběda Chucka vyvenčit. Máme své kolečko. Zadním vchodem na dvůr, honička na trávníku, potom aportek před školou a zpět do pracovního procesu. Jen co jsme vyšli na dvůr, všimli jsme si školníka. Choval se podivně. Kráčel z jednoho konce trávníka na druhý a neustále si něco mumlal pro sebe.
Když jsem se s Chuckem přiblížila, zeptala jsem se, co se děje?
„Ále, ztratil jsem klíče od dílny. Vím, že to bylo někde tady, ale nemůžu je najít. Takže budu muset rozbrousit zámek.“
„Chuck vám je najde“ prohlásila jsem sebejistě. Je na to cvičený.“
Přivolala jsem tedy Chucka k sobě a dala mu povel „Hledej, ztratila.“
Chuck na mě sice chvilku koukal, protože hledání nepatřilo k našemu polednímu rituálu, ale potom se rozběhl po trávníku a za pár minut klíče donesl.
Školník jen nevěřícně kroutil hlavou. „To snad není možný…“. A já jsem si v duchu oddechla. Tento cvik jsem totiž použila poprvé a moje sebejistota byla jen hraná.
Každopádně od té doby Chuck u školníka stoupl v ceně.
Chuck Norris je osmiletá border kolie a je mým asistenčním psem. Já jsem obyčejná holka z vesnice, která to podle lidí z okolí prý dotáhla daleko. Nevím, co to znamená daleko, každopádně daleko docela často cestujeme. Tak asi ano. Můžete nás pravidelně potkat v Praze, Olomouci, Brně, Havířově a nepravidelně kdekoli. Ovšem nejraději oba dva užíváme života v té naší vesnici. Říká se totiž, že její obyvatelé jsou "extra" a to my jsme. Chuck je extra pes a já extra panička. Pomozte nám vydat knihu našich příběhů a získejte tak možnost, udělat si na nás názor sami.
"Příběhy Chucka vám vždy zlepší den." Natalie N., organizace Helppes
"U těch příhod musíte slzet smíchy, i když třeba popisují vážný zdravotní problém a víte, že šlo o život." Karel, P., lékař RZP
"Příjezd Chucka a jeho paničky je vždy zárukou zábavy." Pam F., vysokoškolská profesorka, Velká Británie
"S vámi je to těžké, vás zkrátka nelze zařadit do žádné škatulky a proto vás člověk musí mít rád." Pavol, H., sociální pracovník, Slovensko
Moc Vám děkujeme, že jste věnovali Váš čas představení našeho projektu a děkujeme i za Vaši případnou podporu.
S přáním všeho dobrého Marie Macková a Chuck Norris
Moji milí dárci a podporovatelé. Jak již sami tušíte, projekt nebude úspěšný. Všechny Vaše finanční příspěvky se Vám vrátí. Ale přesto jsem Vám chtěl poděkovat, že jste do toho s námi šli. A taky se omluvit, že jsem se ke konci odmlčel. Panička už ke konci nestíhala psát každý den, protože jí…
ViacejDlouho jsem se Vám neozval, protože panička vůbec nestíhá. V Rakousku jsem se hodně nudil, protože panička od rána do večera poslouchala přednášky. Nechápu proč? Za humny super kopečky, vedle fakulty řeka k plavání a panička sedí jako pecka v učebně a poslouchá něco v angličtině... Navíc se opět…
Viacej
Komentáre