Kristýno, řeknete nám něco o sobě?
Pracuji jako softwarový tester pro jednu IT společnost, i když mě to vždycky táhlo i k ručním pracím, umění a literatuře. Ráda tvořím, pletu, peču a maluji, a vlastně dělám cokoliv, čím můžu zahrnout své okolí a vytvářet si hezké vzpomínky. Je to vlastně můj způsob, jak vyvažuji ten čas, který denně strávím koukáním do počítače. A možná právě proto, když se mi narodil syn s levostranným pec, ten nápad napsat knížku, kterou bych mu darovala, aby jí mohl jednou třeba sám číst svým vlastním dětem, přišel tak nějak sám od sebe.
To, že by se kniha mohla skutečně vydat a dostat do rukou jiných dětí a jejich rodičů, to jsem si ani neodvážila představit, a o to víc mě to těší, a moc bych si přála, aby to byl třeba právě Vojtíšek a jeho kouzelné botky, který by je na jejich cestě Ponseti léčbou doprovázel a možná i trochu ulehčil jejich každodenní rutinu nasazování dlah.
Jak jste se dostala k psaní knihy?
To už tak asi bývá, že vám občas osud do života přinese něco neočekávaného a je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Moje cesta začala, když se nám v roce 2019 narodil syn. V té době jsme s vadou už vlastně ani nepočítali. Manžel se sice narodil s Pes equinovarus, ale přesto jsme v té době neměli téměř žádné informace o aktuální léčbě, a jelikož u starší dcerky se nic neprokázalo, tak už jsem asi tak trochu naivně doufala, že všechno bude v pořádku.
Ondrášek se narodil s levostranným pec a mě došlo, co nás vlastně všechno čeká. V té době jsem naštěstí narazila na spolek Achilleus a dodnes vlastně neumím dostatečně vyjádřit vděčnost za to, že jsme se měli na koho obrátit, že jsme vlastně na to nikdy nebyli sami. A když za mnou syn poprvé přišel s tím, že jeho sestřička boty na noc nenosí, proč tedy musí on, ten nápad na knížku se zrodil tak nějak přirozeně. Nejsem žádný spisovatel, ale ráda maluji a s dětmi často před spaním čteme pohádky. Takže když jsem jim začala poprvé předčítat Vojtíškovy kouzelné botky, a od té doby jim ji musela číst každý večer, tak nějak jsem věděla, že by to přece jenom stálo za to se podělit i s dalšími rodiči, kteří třeba taky už někdy řešili chvíli, kdy jejich děti nechtěly nosit dlahy a třeba touto cestou zpříjemnit tu každodenní nutnou rutinu.
Co pro vás bylo nejtěžší?
To asi nedokážu přesně říct. Bylo toho na začátku dost, obzvlášť pak v době, kdy si syn už přál prozkoumávat svět kolem sebe a dlahy mu v tom vlastně bránily, to jsem odnesla zánětem šlach od neustálého nošení. Dodnes si ještě pamatuji noc, kdy jsme synovi poprvé nasadili dlahy, a pak se s manželem každou půlhodinu střídali v uspávání, aby si ten druhý mohl na chviličku protáhnout záda a lehnout si. Ráno jsem mohla v zrcadle pozorovat své dvojité kruhy pod očima, ale dnes na to všechno vzpomínáme s úsměvem. Protože víc než těch těžkých chvil, byla spousta těch, co tohle všechno předčily. Jako třeba první přetočení se na bříško, první krůčky, tyhle pomyslné milníky jsou pro nás rodiče o to víc zásadní, víc emotivnější. A hlavně, když se dnes podívám na všechny ty děti u nás ve spolku, co už mají léčbu za sebou, vím, že to stojí za to!
Máte v plánu další díla?
Plánů mám spousty. Ráda bych napsala další knížku, můj sen je psát pohádky pro děti a sama si je ilustrovat. Na jedné další právě teď pracuji a opravdu bych si moc přála, aby se mi ji podařilo dokončit a vydat. Kam mě ale život ještě zavede, to už se asi nechám překvapit. :)
Co byste vzkázala malým i velkým čtenářům?
Těm malým snad jen to, aby si užili čas s rodiči při čtení knížky, a že nejsou hrdinové ti, co nosí plášť, ale ti, co chodí do postele obutí, tedy aspoň za mě! :) A velkým? Aby si uchovávali co nejvíce drobností, fotek a oslavovali společně každý pokrok, protože i tahle epizoda v životě jednou skončí, a i když se to třeba teď tak nezdá, nakonec se vždycky vzpomíná víc na to dobré, tak ať těch hezkých vzpomínek je co nejvíc!
Děkujeme za možnost vydat Vaši knihu s tak nádhernými ilustracemi