Prosím, podpořte tisk knihy s titulem 2022: Rok hlupců

Jak to začalo

Napsal jsem toho spoustu, ale nikdy jsem nenapsal deník. A protože mám rád výzvy, tak jsem to zkusil. Dnes už vím, že všech 365 dnů roku smysluplně naplním. Zbývají jen necelé dva měsíce.

Co je cílem?

S vaší pomocí bych rád vydal deník v tištěné podobě, protože nabízí spoustu existenciálních otázek a témat, jimiž jsme všichni 365 dnů v roce obklopeni. Děkuji, děkuji, děkuji... vám všem podporovatelům i platformě Hithit.

Detaily

Kniha 2022: ROK HLUPCŮ s podtitulem Deník politicky nekorektního blogera přináší reminiscenci na 365 dnů roku 2022. Konfrontuje dva zcela rozdílné světy; normální život obyčejných lidí a absurdní elitářskou bublinu aktivistů či politiků z celého světa, jejichž ideologicky infikované mozky až příliš často popírají přírodní zákony, vědu i zdravý selský rozum. Formát A5, přibližně 250-300 stran textu, přesné číslo je zatím v mlze; nelze předvídat, co do deníku přinesou zbývající dny roku.

Autor ironicky komentuje pohledem obyčejného člověka výrony idiocie novosvětských globálních propagandistických náboženství, jako jsou Cancel Culture, Woke Policy, Gender Equity, Black Lives Matter, Extinction Rebellion, Fridays For Future, Green Deal, ale i prapodivné výstupy českých i světových politiků.

Kniha zavede čtenáře písmenkově do Himálaje, Peru, na ostrovy Zanzibar a Mallorca, ale inspirativně také na spoustu úžasných míst v Česku, jako jsou třeba Neratov v Orlických horách, Nesuchyně, Nepomuk, Plasy, Manětín, Mariánská Týnice, Hartmanice, Srní, Modrava, Dobrá Voda, Boží Dar, Lhota nad Rohanovem, Česká Lípa...

Děj se odehrává i na koncertních podiích, například v kultovní bigbítové hospodě Na Slamníku v Praze, ve skotském městečku Linlithgow, do jehož boje za zachování 350letého historického názvu místního pubu vstoupila zásadně i autorova rock&bluesová kapela, ale mapuje široce i sportovní svět, zkorumpovaný i ten normální. Terčem zájmu jsou i řemeslné malé pivovary a další témata.

Součástí deníku jsou aktuální autorovy obsáhlejší texty pro nejrůznější tituly v různých žánrech, například povídka „Sex s aplikací v mobilu“, publikovaná v magazínu Playboy č. 8/2022, množství blogů a textů dalších žánrů i dvě pohádky.

Kniha je určena přemýšlivým čtenářům, vyznavačům zdravého selského rozumu, kterým vadí debilizace civilizace a mají kromě ironie a normálnosti rádi i písmenka rytmicky nakladená do vyladěných vět a souvětí.

Aby ta písmenka a věty mohly naplnit svůj smysl a dostat se k čtenářům, potřebuji vaši pomoc s náklady na předtiskovou přípravu a tisk. Bez vás to nedám, takže... moc děkuji.

... a ještě něco navíc

Malá ochutnávka, ostatní budou následovat na přání na Facebooku (https://www.facebook.com/jaroslav.pomp/) a zde v Aktualitách. Napište si na j.pomp@seznam.cz, které konkrétní dny si přejete přečíst už před vytištěním knihy.

1. ledna 2022. Debilní covidový rok 2021 skončil v historických análech. Byl to fakt anální rok. Celoživotní pisálek s covidovým certifikátem v mobilu, potvrzujícím tři vpichy vakcíny Pfeizer, se rozkošnicky i rehabilitačně protáhnul v posteli, záda bolela jak idiotské kecy politických hlupců z Bruselu. Nic nového. Ale přece je něco nového, čeká ho životní premiérový krok: dnes začne psát deník. Poprvé v životě. Hlavou mu ta myšlenka rotovala jako čiperná planetka kolem Měsíce už pár měsíců s malým m, a pochybnosti ho deptaly jak debilizace civilizace (hele, debilizace – civilizace, to se dobře rýmuje), o níž psal už pár let blogy, které měly solidní čtenost i ohlasy. „Vydej ty blogy knižně, jsou opravdu zajímavé,“ říkala mu spousta lidí, ale on pochyboval, stejně jako nyní.

„Bude to někoho zajímat, když budu psát deník? Mohou někoho zajímat svérázné názory cynického konzervativního glosátora prapodivností sebevražedně bláznícího světa?“ uvažoval nahlas. Nenaštve svoji milovanou manželku, že se obnaží před cizími lidmi jako parkový exhibicionista v baloňáku se zduřelým ptákem v ruce? Ty otázky ho pronásledovaly i dnes, v den D. Převalil se na svém postelovém letišti na břicho, zaháknul nárty za matraci a protáhnul se, byl to jeho oblíbený ranní rituál. Manželka ještě spala ve svém pokoji. „No jasně, řešení s manželkou je jednoduché, bude prostě paní Columbovou, o níž všichni vědí, že existuje, ale nikdo ji nikdy neviděl, v deníku ji zcela upozadím,“ spokojeně vymazal jeden otazník.

V koupelně se bezděčně podíval do zrcadla. Holá lebka kontrastovala s jeho hipsterskými pěstěnými dlouhými vousy, ale dramatický úbytek vlasů, kdysi protestně i provokativně dlouhých až pod lopatky, neřešil. Už si zvykl. I na to, že v ničem není výjimečný: jmenuje se Vojtěch a své jméno absolutně nesnáší, 180 cm výšky, 93 kg váhy (musím začít zase pořádně běhat a srazit to pod 90), ale pořád v solidní fyzické kondici. Majetkem ani bohatý, ani chudý, na zážitky bohatý, konzervativní heterosexuál, politicky neorganizovaný, celoživotně nepříliš ambiciózní až líný, duchem střízlivý optimista, náturou flegmatik, pragmatický cynik, který ale brečí dojetím i při dvacátém zhlédnutí Lásky nebeské. Docela průměrný Čech. Evropan. Světoobčan.

Vyčistil si zuby, přistřihnul vousy, které to už potřebovaly zkultivovat, a vzorně po sobě uklidil svinčík jako každý správný podpantoflák. Oblékl si pohodlné červené trekové kalhoty The North Face, které s ním byly až v Himálaji a Andách, a oblíbené černé tričko s nápisem WTF!?, protože v posledních letech si často říkal: „Co to, doprdele, je!?“  Až příliš často. Posnídal dvě volská oka, k tomu kváskový chléb bohatě natřený máslem, zelený čaj. Sladkou tečku obstaral plekanec, ne ten hokejista s velkým P, ale dost přeslazený výrobek z prodejní pekárny, který vůní předstírá, že je čerstvý, ač je to zamražený a na místě jen dopečený produkt. Lid chce být klamán. Ale když to chutná?

V hlavě, po Silvestru absolutně čisté a svěží, s manželkou při střídavém sledování televize a hořícího krbu vypili jen jednu lahev červeného Bohemia Sektu, měl ale pořád deník. „Ty vole, jak se vlastně píše deník, budu to umět?“ ptal se v duchu sebe sama. V žánrech se orientoval jako absolvent studií žurnalistiky na Univerzitě Karlově skvěle, znal dokonale rozdíly mezi zprávou, komentářem, fejetonem, glosou, esejí (protože má rád ženy, přiklání se k rodu ženskému, i když je přípustný i ten mužský), reportáží, všeho napsal v životě spoustu, i dvě knihy, ale deník, to je něco úplně nového. Popisuje se tam každý den hodinu po hodině ve stylu probudil jsem se svěží jako teenager nebo zvadlý jako stoletý stařík, posnídal jsem hemenex s chlebem a čaj nebo krupicovou kaši s kakaem, po kafi a sezení u počítače jsem si byl zaběhat, pak jsem si ohřál k obědu šunkofleky, po obědě dal šlofíka, pak jsem chvíli řezal dřevo na zahradě, přečetl si kus knížky, zašel večer na pivko s kamarády, před spaním si vyhonil péro při sledování lesbického porna nebo dal sex s manželkou (o tom si vlastně zakázal psát, promiň, paní Columbová)… za stylem psaní deníku mu vyvstal obrovský otazník. „Ale je to výzva a já mám výzvy rád,“ uzavřel lysohlavý pisálek novoroční úvahu.

Protože nebyl nikdy analytik a plánovač a nechával život plynout zcela samovolně, protože byl přesvědčeným fatalistou, rozhodl se, že i psaní deníku nebude dramaticky řešit. „Budu psát, co mě napadne, pravdivě a proto politicky, nábožensky, genderově, rasově absolutně nekorektně. Budu používat slova jako černoch a buzna, disidentsky se budu držet oslovení táta a máma, z nichž věrozvěstové nového lepšího světa vytvořili rodiče 1 a rodiče 2 nebo pečovatele. Třeba použiji formu blogů při komentování reality kolem mě,“ přemýšlel v duchu. Možná to nebude deník, ale týdeník, čtrnáctideník nebo měsíčník? Blog-deník? Ale první den v roce by se měl popsat detailně, že jo.

Venku bylo tak všelijak, i když ne úplně hnusně. Pisálek zapnul notebook, pustil si do sluchátek album Led Zeppelin IV a prolétl na velkém externím monitoru titulky na Seznamu a Aktuálně. A hned našel téma na blog a písmenka padala do prázdného okna Wordu jako kapky deště do vyprahlé pustiny. Docela hustě, protože píše všemi deseti, což se naučil prozíravě už na gymplu.

Politický náměstek na ministerstvu? Nedůstojné, trapné…

Politický náměstek na ministerstvu? Na vojně za socialismu se tato pozice nazývala zástupce pro věci politické. Politruk. Ta pozice je zbytečná jak lednice v Antarktidě. A pirátský politruk, to je přímo protimluv.

Tedy – měl by být. Od pirátů bych očekával, že jako nová vládní strana vnesou svěží vítr do zplihlých plachet zatuchlého politického korábu tradičních partají a ejhle… vykroužkovaní piráti, jejichž parlamentní ambice ztroskotaly ve volební bouři, s chutí s novým rokem zasedají do trafik, které nemají co nabídnout, protože Letky, Startky, Rudé právo, Práce a Obrana lidu byly dávno vyprodány a zmizely v propadlišti dějin. Kdyby piráti byli frajeři, jako první by navrhli zbytečné pozice politických náměstků na ministerstvech zrušit, protože na ministerstvech mají být především manažeři-odborníci v daném resortu a ne politruci.

Tak nějak si představuji nástup politického náměstka na ministerstvo: „Soudruzi, já se jmenuji soudruh XY. Chlapci mě měli vždycky rádi. Já jsem se doslechl, že naše ministerstvo se netěší zatím nějaké příliš dobré pověsti, protože je v něm spousta šmejdů. Proto se musíme těsněji semknout s pracující třídou.  Kontrolní otázka…“ Ano, podobnost s proslulým zástupcem pro věci politické soudruhem poručíkem Troníkem z Černých baronů je na místě.

V době budování socialistických světlých zítřků měli politruci své opodstatnění, vymítání škodlivých imperialistických ideologických názorů patřilo ke koloritu doby, bylo normativem prosazovat názor, že existuje jediná pravda, hlásaná soudruhy z ÚV KSČ, kteří papouškovali kremelské notičky. Dnes žijeme v pluralitní demokracii, i když totalitní praktiky a snahy omezit svobodné myšlení k nám nebezpečně pronikají tentokrát ze Západu, a pozice politického náměstka na ministerstvu je pravěkým přežitkem, politickou fosilií, trapnou parodií na seriózní zaměstnání.  Je to sprostá trafika prosta svého smyslu.

Nová Fialova vláda slibovala, že změní poměry k normálnosti, že její vládnutí bude transparentní, srozumitelné, její kroky budou logické a povedou nás dopředu. Zvýšení počtu ministerstev a horečné obsazování nedůstojných pozic politických náměstků je krokem zpět, zklamáním. U členů Pirátské strany, do nichž spousta lidí projektovala své naděje na změnu špinavé politiky, dva kroky zpět, protože pirátský politruk je opravdu oxymóron jako voňavý skunk.  I slaměný strašák s kloboukem uprostřed pole je společensky užitečnější než politický náměstek a zaujal by důstojnější pozici v žebříčku povolání, pokud by byl hodnocen.

Hotovo, první letošní blog je na světě. Pisálek před uložením přečetl ještě jednou svůj výtvor korektorskýma očima a vzpomněl si na vtipnou hlášku: „Platit politiky podle výkonu? To je nelidské, nechat je zemřít hlady.“ Ale nepřihlásil se do svého blogovacího prostoru, nepoužil CtrlC a CtrlV a nezmáčkl ikonu Publikovat. Počká až na 3. ledna, na pondělí, kdy bude předpoklad větší čtenosti.

... protože počet znaků zde je limitovaný, co se dál událo 1. ledna se nedozvíte, v knize ano:-) Napovím; byl jsem si zaběhat, trénoval na kytaru riff skladby I Loved Another Woman a skončil den u červeného vínka a komedie na Netflixu. A je tam ještě přívětivý blog o reminiscenci na Čapkovu novelu Šlépěj a jednom inspirativním panu faráři.

Kdo jsem?

Jsem absolvent studií žurnalistiky na Univerzitě Karlově, celoživotní pisálek, bývalý triatlonista, stále aktivní rockový hudebník, maratonec, fotbalista, cestovatel, bloger, milovník všech radostí života, vyznavač zdravého selského rozumu a fair play. Autor knih Dobrodružství triatlonu a Kde výčep můj.