Jsem spisovatelka, která si vyzkoušela spolupráci s běžnými nakladateli. Chtěla bych další knihu vydat sama s vaší pomocí. Český autor nemá na našem trhu zastání a těžko obstojí v konkurenci zahraničních „bestsellerů”. Tímto vás proto prosím o pomoc.
Autor: Kristýna Freiová
Hovorčovice, Středočeský kraj, Česko
Všetko alebo nič. Projekt skončil 27.5.2022 v 13:06.
Jsem česká spisovatelka. Začala jsem psát už na základní škole. Měla jsem vždycky velmi bohatou a bujnou fantazii, a tak psaní, vyprávění příběhů bylo logickým vyústěním. Začínala jsem s povídkami a básničkami. Psaní mě uchvátilo a já prostě věděla, že musím být spisovatelkou.
Vystudovala jsem Filozofickou fakultu University Karlovy, obor Kulturologie a Literární akademii Josefa Škvoreckeho, obor Tvůrčí psaní a publicistika. Na Literární akademii nás od tvůrčí dráhy paradoxně odrazovali, a to natolik, že jsem dokonce i já začala pochybovat. Jednoduše řečeno, autorů je přece dost, hlavně těch zahraničních a na nás začínající spisovatele nikdo nečeká. Byla to opravdu smutná zkušenost.
Nakladatele pro moji prvotinu Galilejec jsem hledala rok. Nakonec ale vyšel v roce 2017 v nakladatelství Fortuna Libri, ovšem bez nároku na honorář. Ve stejném nakladatelství vyšel také můj druhý román, Nesmrtelný hrabě. A nakonec jsem si vyzkoušela spolupráci s největším hráčem na našem trhu, když mi v roce 2020 vyšel u Euromedia Group zatím poslední román, Lucifer a Markétka. Přestože mi nakladatelství šanci dalo, musela jsem bojovat o každého čtenáře sama. Nakladatelství knihu sice vydá, ale ve většině případů se oni dál nijak nestará.
Literatura by nás měla posouvat kupředu, měla by nám dopomáhat k překročení naší reality. Protože co když se za jejími hranicemi skrývá něco mnohem většího, něco, o čem v hloubi duše všichni sníme? Proč se neotevřít netušeným možnostem? Proč se nepokusit číst fikci, která by mohla stejně tak být skutečností?
Jsem autor, který věří, že jeho příběhy jsou pravdivé. Věřím, vím, že v každém z nás se skrývá hrdina s nadpřirozenými schopnostmi, jen si je musíme vzít, znovu je objevit. Realita je jen zdánlivá a nikoliv neměnná. S tím vědomím jsem napsala všechny své romány.
Vyzkoušela jsem si spolupráci s různými nakladateli, díky nimž jsem publikovala tři romány. Teď to chci ale změnit a svou čtvrtou knihu vydat i s vaší pomocí sama. Konečně, knihy jsou tu především pro čtenáře. Bez vás, bez čtenářů, by nemohly žít a vyprávět.
Jít touto cestou pro mě znamená i zkrátit a zjednodušit cestu k vám. Žádní distributoři, žádní nakladatelé, jen vy a já. Jen vypravěč a jeho příběh, který může, možná i v této nelehké době, pomoci něco změnit.
Už od dětství jsem se ptala sama sebe, proč je svět takový, jaký je? Proč nemůžeme být jako hrdinové z knih a filmů – všemocní, se schopnostmi změnit cokoliv, co budeme chtít? A právě s touto otázkou jsem začala psát. Věřím, že jsme všichni bývali bohy, jako moji nejnovější hrdinové Usir, Isis, Thovt a Hathor.
A teď konečně projekt samotný. Rukopis s názvem Temnota jsem psala rok. A mezi mými texty má specifické místo, už jenom proto, že dějově všechny předchází. Příběh se odehrává na úsvitu dějin, ale především na úsvitu mého tvůrčího vesmíru. Vybrané peníze půjdou na redakční práce a tisk.
Anotace:
Svět se změnil a z bohů se stali lidé. Co budou muset obětovat pro to, aby svou svobodu a schopnosti získali zpět? A co obětujeme my? Nejde jen o román, ale o cestu hrdiny v každém z nás.
Usir se probouzí z podivného snu, přestože nikdy dřív nespal ani nesnil. Je zmatený. Vypadá jinak, cítí jinak. Není divu, stal se člověkem. Ale co to vůbec znamená? Co obnáší být lidskou bytostí?
Svět kolem něj se změnil a nebe je tak daleko. Musí urychleně všemu porozumět a ve společnosti několika přátel vyrazit na dlouhou cestu za bytostí, která všechno způsobila dřív, než bude pozdě. Usir, Isis, Thovt a Hathor se proto vydávají na pouť za znovuobjevením vlastní síly a velikosti.
Galilejec:
Galilejec Ješua je zdánlivě obyčejný muž předurčený k životu svých předků, tak jako jeho novomanželka Dina. Dina ovšem záhy poznává, že se neprovdala za pouhého tesaře, ale někoho, kdo vládne nepředstavitelnou mocí, mocí jež není z tohoto světa. Kým tedy Ješua je? Odkud pochází on i prastará moudrost, jíž se rozhodl předat lidem? Splní úkol, který si vytyčil? Změní svět než bude pozdě?
Nesmrtelný hrabě:
Hrdinou románu je Laurent de Angeloure známý jako hrabě de Saint-Germain. Osobnost, opředená mýty, ale i figurující v mnoha historických pramenech, zde vypráví svůj „skutečný“ příběh. Kým byl doopravdy? Kde získal své schopnosti? Narodil se v předvečer třicetileté války, jako syn francouzského šlechtice, avšak podstatná část příběhu se odehrává ve Švédsku za vlády královny Kristýny. Zde se pod vedením svého mentora, posledního učedníka Ježíše Nazaretského, Lukáše, stal „nesmrtelným“.
Lucifer a Markétka:
Píše se rok 1748 a ve Frankfurtu nad Mohanem se schyluje k důležité události. Městskou branou přijíždějí dva cizinci, jedním z nich je Laurent, nesmrtelný hrabě de Saint-Germain, a druhým je muž, jehož přítomnost by nikdo neočekával. Laurentovým novým přítelem a učitelem totiž je sám Lucifer. Ten dává našemu hrdinovi novou identitu a představuje ho jako Karla Johanna Fausta, filozofa, učence a alchymistu. Společně s Luciferem se Laurent stává středobodem společenského života starého říšského města, seznamuje se s krásnou Markétkou a podléhá kouzlu Elizabety, provdané za císařského radu Johanna Caspara Goetha.
Otevřel oči, vrátil se odnikud. Procitl, probudil se ze spánku beze snů. Ale i kdyby snil, nepoznal by to, protože ho doteď nic podobného nepotkalo. Nikdy neztratil vědomí, nikdy nespal, nikdy nepocítil únavu, nikdy mu tělo nevypovědělo službu. Nikdy neztratil kontakt s okolním světem, až teď.
Byl v chrámu, tak jako mnohokrát před tím, ale ležel na jeho chladné podlaze z nejčernějšího kamene hvězd. Ani její chlad nikdy nepoznal, také nikdy neležel. Opřel se o loket. Bylo tu jen málo světla. Také nepoznaná zkušenost. Pohlédl k ohromnému trůnu, na kterém vždy sedával ON. Byl prázdný. Proto tu nebylo světlo, které by ozařovalo prostor chrámu a dotýkalo se jeho vysokého stropu. Stavba byla čistou, ničím neozdobenou pyramidou, ani uvnitř, ani zvenčí. To podstatné, to nejdůležitější bylo vždy v jejím středu, na trůnu z bílého mramoru, který byl teď prázdný.
Když jeho oči přivykly tmě, uvědomil si, že cítí bolest, jen ji ještě zatím nedokázal pojmenovat. Cítil jen cosi nepříjemného a palčivého v místě svého předloktí. Posadil se a pocit odezněl. Nahmatal místo na ruce, znovu přilehl, aby si pocit navodil. Ano, nepohodlí mu působila ta poloha, tvrdý podklad, na kterém ležel. Zvláštní, co ještě dalšího se změnilo?
To poznal vzápětí. Došlo mu, že ani on nevydává žádné světlo. Nevšiml si toho hned. Zase se posadil. Pohlédl na ruce, které se ztrácely ve stínu. Nic, docela nic! Ohmatal si tvář, byla jiná. Ne, že by někdy před tím něco takového udělal, ne, že by se staral o svou podobu, ale přesto to poznal. Ohmatal korunu své hlavy – byla dočista holá. Pokračoval po čele, kde si povšiml drobného, avšak pravidelného zvlnění. Následoval nos, zakulacené tváře, pevná rozdvojená brada, silný krk a široká hruď porostlá čímsi, co nebyl schopen pojmenovat. Ovšem to, co ho čekalo ještě o něco níže, předčilo veškeré jeho vědomosti. V místech, kde končil trup, nahmatal zvláštní útvar, který, jak se zdálo, měl více částí. Postavil se, aby si jej mohl lépe, byť jen po hmatu, prohlédnout. Jedna část byla jakoby povislá, druhá podlouhlá. Dotek mu nebyl nepříjemný, necítil to, co před okamžiky na své ruce. Přesto byl znepokojený. Možná, že byl čímsi porostlý, měl větší břicho a vůbec jednoduše řečeno nepoznával své nesmrtelné tělo. Možná, že přišel o světlo, které ho do nedávna zahalovalo od hlavy až k patě, o ten hřejivý pocit, nekonečný klid, jistotu a jak se zdálo i Boží přítomnost, ale ta věc mezi jeho nohama... byl si jistý, že k němu nemůže patřit.
Odtáhl ruku. V hlavě mu zněl cizí, avšak naléhavý hlas. Chytil se za ni a v předklonu se pozvracel. Neviděl jasně, co z něj vyšlo, ale cítil pachuť té hmoty v ústech. Bylo to odporné. Přesně to mu řekl i onen cizí hlas. Naplňoval ho strachem. Přesněji, svíral břišní svaly, krátil dech a orosil jeho tělo potem. Že jde o strach, přirozeně nevěděl, když ho nikdy nezakusil.
Byla to podivná situace. Uvědomoval si, kdo je, cítil svou přítomnost, ale zároveň část jeho bytosti mu nepatřila. Jako by ho někdo vzal a přetvořil. Ovšem ne k obrazu Božímu. Napřímil se. Ne, to nebyl Bůh! Byli to oni, oni zničili jeho podobu, oni Otce vyhnali. Znovu se podíval k obrysu trůnu, který se zakusoval do temnoty. Dál tu stál, jako by se nic nezměnilo, jako by na něm Otec dál seděl. Ale Otec tu nebyl, proto tu nebylo ani jeho světlo, světlo všech bytostí na planetě, proto muselo vyhasnout, stejně jako Usirovo. Tak se jmenoval, Usir.
Vyhasl tedy, změnil se. Ale byl ještě sám sebou? Kam se poděla jeho podstata? Byla tu, někde tu byla. Prsty přejížděl po hrudníku, jako by ho chtěl rozevřít a podívat se dovnitř. Byla tu ta bytost, která nosila jeho jméno, byla, jinak by ji nemohl cítit.
Zavřel oči. Potlačil hlasy v hlavě, čelo se mu zvlnilo úsilím. Natáhl ruku a otočil dlaň směrem ke stropu. Vyšla z ní světelná koule a stoupala vzhůru. Neztratil tedy sám sebe, ještě to dokázal. Světlo ozářilo prostor chrámu. Pak ale znovu uslyšel ten hlas. To je konec všeho, příště už to nedokážeš. Ztratíš své schopnosti, protože ON tě opustil. Nakonec zemřeš, změníš se v prach. Těm posledním slovům zcela neporozuměl. Nevěděl, co je to zemřít ani proměnit se v prach. Co se ale doopravdy přihodilo? To mohl zjistit jediným způsobem.
Milí přátelé, zde je nový skvělý článek pro Kultura21, za který děkuji Janě Semelkové. https://www.kultura21.cz/historietradice/23329-kristyna-freiova?fbclid=IwAR2_R3KvB9_XnCcEu_LOrS9tbJxi0_2rxXZPox1JUybH601MGcduAlpZMTo
ViacejVážení přátelé, chtěla bych vám říci, že pokud kniha bude moci vyjí, bude k dispozici pouze prostřednictvím mé stránky a v knihkupectví Hledající. Pravděpodobně bude minimálně o 10% dražší. Kristýna
Viacej
Komentáre