Dejte mým slovům život. Každý i malý příspěvek přiblíží mou knihu na prodejní pulty. Díky vám se otevřou životní témata, o kterých se ne vždy snadno hovoří. Snad proto dostávají větší prostor v psané formě.
Autor: Petra F. Rohovská
Říčany, Středočeský kraj, Česko
Všetko alebo nič. Projekt skončil 10.4.2022 v 14:28.
Psaní je mou vášní už od útlého dětství a provázelo mne i během dospívání, které jsem prožila v zahraničí. Zde jsem se setkala s nepříjemným parťákem Šikanou. Plná nepochopení, křivd a pocitu bezbřehé nespravedlnosti, jsem hledala útěchu ve svém vlastním světě fantazie a v mysli sepisovala příběhy. Milovala jsem čtenářské deníky a referáty, týkající se mých oblíbených hrdinů, kterými byli Anna Karenina, Raskolnikov či postavy Baudelaira. Velkou podporou pro mě byla slova chvály paní profesorky za styl psaní a schopnost pojmenovat věci, které jsou skryté mezi řádky.
Psaní je má vášeň, má terapie, má skrýš, můj přístav i mé moře. Osobně jej považuji za umění, kdy se slova stávají květy na plátně, které s každým dalším doplňkem tvoří nádherný obraz. Než spisovatel začne tvořit, má před sebou čistý nepopsaný list, který musí naplnit, aby vzniklo dílo. Baví mě rozehrávat partii slov jako klavírní virtuos.
„Umění si žádá respekt stejně, jako jeho tvůrce by měl mít pokoru vůči němu.“
Dovolím si použít slova anglické spisovatelky George Eliot:
„Život nemůže být bez cíle – to by byla jen pouhá existence.
Rovněž tak láska nemůže být bez cíle – to by bylo jen náhodné mrhání city.“
Moje cesta je tedy jasná – s vaší pomocí vdechnout život povídkám v knize Poznej mě slovy.
Zastávám názor, že nic se neděje bez příčiny a snad proto mi před dvěma lety přišla do života paní Heš Hudečková a její kurzy psaní. Vrhla jsem se do psaní povídek a následoval další krok. Začala jsem předčítat své povídky před velkou řadou posluchačů. Jejich neutuchající zájem a podpora mě posunuly opět o kousek dál a já nakonec došla jsem až sem. Nyní mi k dosažení cíle – vydat knihu povídek, schází potřebný obnos. Jakožto celodenně pečující matka o mou čtrnáctiletou dcerku si tuto částku se svého rozpočtu nemohu dovolit. Platforma Hithit a především vy jste se stali mou nadějí a nyní se svou tvorbu svěřuji do vašich rukou.
Bez vaší finanční podpory, moji milí čtenáři, zůstane má sbírka povídek v šuplíku a můj cíl pouhým snem. Nicméně věřím, že společně mé dílo zrodíme!
Nahlédnete do rozmanitých lidských příběhů, jež inspiroval sám život. Ponořte se do témat, o kterých se nehovoří lehce, jelikož se nás hluboce dotýkají svojí intimitou. V sérii povídek vyprávím o bolestivých křivdách z minulosti i morální odpovědnosti. Otevřu cestu touhy, naděje i sebepřijetí. Možná dojdete k poznání, že každý prožitek se stává jedinečnou zkušeností, kterou nám život nabízí a se kterou se dá do budoucna pracovat. Snad mezi řádky objevíte i svůj vlastní příběh.
V povídkové sbírce Poznej mě slovy se najde každý, kdo navzdory nesnázím hledá podporu a odvahu, aby žil naPLNO.
Hlas srdce v horách
Přijela pár dnů poté, co obdržela sms zprávu psanou pozdě v noci, a ještě teď se zachvěla při pomyšlení na její obsah. „Milá Alice, tátu včera odvezli do nemocnice. Jeho stav je vážný. Prosím přijeď, máma.“. Její otec náhle onemocněl a matka, se kterou mnoho let bojovala, jí požádala o pomoc a podporu. Alice opustila jistotu velkoměsta, aby se vrátila k velkým obavám a vnitřním strašákům. Kolikrát chtěla svůj vztah s matkou urovnat? kolikrát se jí chystala napsat dopis, kde chrlila jedno slovo za druhým, aby papír nakonec roztrhala a spálila ve dřezu? Kolikrát si přála, aby se něco stalo, co by je přimělo být jedna pro druhou? Její přání bylo vyslyšeno a osud Alici přivál zpět. Jako by se tátova nemoc stala symbolem dořešení starých křivd a bolestí z minulosti. Jeho uzdravení by pak mohlo být příslibem pro lepší budoucnost.
„Tati, jsem tu. Jak Ti je? Přijela jsem hned, jak napsala máma…To zvládneme.“, řekla tichým hlasem, pohladila ho a pevně stiskla jeho ruku. Polkla slzy, které se jí draly do očí a pohleděla na svou matku. Ta stála v rohu místnosti a její pohled se ztrácel neznámo kde. Táta se na Alici pousmál a opětoval její něhu a starostlivost. „Jsem tak rád, že jsi přijela…a maminka také. Bude to dobré, neboj se. Na chvíli si schrupnu a pak si dáme dobrotu, co upekla máma, jo?“, řekl unaveně.
Obě ženy odešly do kuchyně, kde konvice s uvařenou vodou právě zasyčela. Venku se stmívalo. Chlad z nedalekých hor se dral dovnitř skulinkami oken a vchodových dveří. Alice přes sebe přetáhla károvanou deku a usrkla z šálku s horkým čajem, který před ní mlčky postavila její matka. Ticho a uhýbavé pohledy dusnou atmosféru prohlubovali. Pád lžičky přerušil nehybnost obou žen. Alice se ohnula, aby jí zvedla a v ten okamžik se matka štkavě rozplakala. Celá se třásla a z lavice se sesunula na zem stejně hlasitě jako před chvílí čajová lžička.
Alice samým překvapením nad matčinou reakcí ztratila řeč a pár vteřin seděla jak přikovaná. Nebyla schopna vydat ani hlásku, ani se pohnout. Ještě nikdy neviděla svou matku brečet. Vždy ji považovala za ženu přísnou, neoblomnou, rozhodnou, a především jako ženu činu, která nikdy neváhala a měla jasnou představu o řešení jakékoliv situace. Náhlá změna jejího chování Alici velice zaskočila.
„Mami, to bude dobré. Táta se uzdraví, uvidíš. Jsem tu s Tebou, mami. Neplakej…mami, co…jak Ti mohu pomoct?“, vysoukala ze sebe Alice a držela chvějící se matku za ramena. „Co Ty o tom víš? Nikdy ses nestarala a při každém ostřejším slovu ses jen urazila, až si nakonec utekla z domu. Vždycky jsem měla pocit, že jsem ta špatná já a že dělám všechno blbě. Nejsem ta pevná skála, za kterou jsi mě považovala. Alice, co Ty víš? S tátou to také nebývalo snadné a na vše jsem byla sama. Ty jsi odjela, nestarala se a já vím, že to ani po Tobě nemůžu chtít, ale prostě si odjela se svým hněvem a pohrdáním vůči mně. Představa, že táta to nezvládne a já zůstanu sama…mě děsí!“, matka slova vpálila do Alicina zaskočeného výrazu a poslední větu vyslovila s takovou obavou, že se obě polekaly.
„Mami… tak to není. Mám Tě ráda, mami. Já zas měla pocit, že jsem na obtíž, že ať udělám či řeknu cokoliv, tak hned vyjedeš a nedáš mi ani šanci. Jsme každá jiná a vím, že jsme to se sebou neměly snadné a že věci mohly být jinak. Ano, byla jsem na Tebe naštvaná a nechápala, proč se ke mně někdy chováš tak nefér a vím, že ani já jsem to neusnadňovala, ale teď je hlavní, aby byl táta v pořádku a my se můžeme vzájemně podpořit. Taky mám strach, bojím se šíleně, ale věřím, že to bude ok. Mami, zvládneme to!“, řekla Alice a doufala, že se napětí mezi jí a matkou zmírní. „Mami, pojď posaď se. Udělám ještě čaj, jo. Popovídáme si…“, podpírala matku Alice pomáhajíc jí vstát.
Obě ženy pomalu upíjely teplý bylinný čaj a čekaly, která z nich jako první přeruší další ticho. Alice začala a zmínila se o různých malých či větších křivdách, co zažila jako malé děvče a poté i jako dospívající dívka. Třeba ta epizoda o hlemýždích nebo když její chování nesplňovalo představy vzorné a poslušné holčičky. Dostalo se jí reakce, která její volnomyšlenkářské myšlení udupávala.
Matka poslouchala a po většinu dobu hleděla buď někam před sebe nebo dolů na ubývající hladinu nápoje v hrnku. I ona měla své démony, naučené vzorce a nejistoty, které jí svíraly. Mívala představu, že musí být dokonalá a vše zvládat. Nechtěla vybočit z představ ideální rodiny, kde věci šlapou jako hodinky, bez jakéhokoliv náznaku odchylky.
I ona, matka, však uvnitř toužila po svobodném životě. Proto souhlasila s bydlením v horách, kde nespoutaná příroda jako by odrážela její vlastní sny a esenci vlastního bytí. Uvnitř si byly obě tak podobné, matka i dcera, jen okolnosti se lišily. Matka chtěla, aby její Alice byla šťastná a dcera si přála učinit svou matku spokojenou. Obě se snažily potkat, ale po dlouhá léta se míjely. Obě chtěly to samé, ale každá to vyjadřovala a vnímala jinak.
V kuchyni strávily celou noc, kdy si jedna po druhé otevíraly rány minulosti, aby v přítomném čase našly společnou řeč a uzdravení. Vyložily karty na stůl, jako hráči pokeru, ale jejich partie byla naprosto průzračná. Křivdy a bolest se zahojily, aby daly prostor pro nové bezbolestné prožívání.
Noc se vystřídala se dnem a ranní slunce svými paprsky zahřálo nejen místnost, kde obě přečkaly noční čas, ale i jejich srdce. Objaly se a v jejich dotecích byla cítit láska – čistá, ryzí a bezpodmínečná. Alice usínala v matčině náručí s pocitem hlubokého smíření a uvědomění, že někdy opravdu stačí pár slov, aby člověk vyříkal všechnu tíhu srdce.
Z otevřených oken slyšela mámin hlas. Zrovna mluvila s doktorem, který se přišel na otce podívat.
„To je skvělá zpráva, pane doktore. Ani nevíte, jak moc jste mě potěšil. Děkuji Vám, opravdu moc.“
„Alice, táta bude v pořádku!“ otočila se a najednou pochopila, že nejen její pohled je jiný…i ona se změnila. Před pár dny se vrátila jako ještě dívka a nyní odchází jako žena. Tvář Alice se roztáhla do rozzářeného úsměvu a svému tehdejšímu přání, z kterého zprvu měla výčitky svědomí, s pokorou poděkovala. Díky rodinným událostem pochopila, že aby mohla bez obav vykročit s odvahou a lehkostí do bran budoucnosti, tak nejprve musela očistit všechny komnaty minulosti. Opět si přehrávala onu známou melodii a věděla, že jí čeká něco velkolepého! Nech se, holka, překvapit.
Jsem žena Býčice, která si vychutnává život se všemi jeho plody. Věřím, že i z těch hořkých jde cítit sladká chuť. Baví mě žít naPLNO! Vedle psaní miluji svou rodinu – mám to štěstí, že již 20 let po mém boku kráčí úžasný muž. Společně se staráme o naši 14letou dceru Moničku, která si do života přinesla těžké kombinované postižení. Stala se mým každodenním učitelem, i když nám někdy dává náročné lekce. Nejen díky této zkušenosti se mi otevřely mnohé dveře, za které bych běžně ne-nahlédla. Jsme tým, který před pár lety doplnila naše asistenční fenka Cindy. Abych nebyla jen pečující maminkou, tak se kromě psaní věnuji i doučování angličtiny a mentoringu.
Závěrem mi dovolte poděkovat, a to především Platformě Hithit, že mi dala tuto příležitost. Dále mé velké díky patří portálu Vydej knihu za podporu a pomocnou ruku i všem knižním influencerům, přátelům a známým za přízeň a podporu. Děkuji vám všem, jelikož bez vaší finanční pomoci se můj sen nestane skutečností, což by byla velká škoda. Věřím, že to společně dotáhneme do cíle a uděláme radost nejednomu čtenáři, neboť:
„Kvalitní kniha dokáže totéž, co nejlepší přítel. Vyplní tvou samotu. Pobaví i rozteskní.
Dá ti podnět k zamyšlení. A hlavně, nikdy tě nezklame.“
– Pavla Pavlíčková Kovaříková
S úctou
Petra F. Rohovská
Petra má velký dar. Dokáže ze slov poskládat příběh, který vás vtáhne tak, že se od něj nebudete moci odtrhnout. Prostřednictvím písmenek dokáže přesně vystihnout myšlenku, náladu a pocit. Píše povídky s duší, které se vryjí pod kůži, a ještě dlouho o nich budete přemýšlet.
- Romana Fricová
Sbírka povídek Poznej mě slovy je pro mne vším, co by měla kniha obsahovat – ve čtenáři vyvolává pocity a emoce a lze se s nimi snadno identifikovat. Při čtení zažijete silné prožitky, které vnímáte celou svou bytostí. Řádky čtete se zatajeným dechem a nechce se vám skončit. Každý se v některé z rozmanitých povídek najde, neboť se Petra dotýká blízkých životních témat.
- Anděla Loubková
Moji milí příznivci, přátelé, prvního července jsem nemohla zahájit lépe. Ano, mí drazí čtenáři – vy, kteří jste očekávali mou sbírku povídek POZNEJ MĚ SLOVY se konečně můžete začít těšit na její fyzickou podobu. Jedním slovem je nádherná… Přesně podle mých představ a tak, jak jsem si ji vysnila…
ViacejMně osobně se povídky moc líbily a těším se, až si je někdy přečtu znovu, tentokrát už v tištěné verzi. :) Hned jak jsem si přečetla, o čem tato kniha je, zaujala mě. Hrozně jsem se těšila, jaká poselství a emoce budou povídky skrývat. A musím říct, že přestože mi nesedly všechny, většina z…
Viacej
Komentáre