Slovensky
Česky
English
Úryvek knihy SPOLU z kapitoly: "Proč a jak knížka vznikla: důvody a metody zkoumání domácího vzdělávání"
Jako holka jsem se výborně učila. Celou základní školu jsem měla samé jedničky a na střední školu jsem se dostala bez přijímacích zkoušek. To tehdy za komunistů šlo. Přesto jsem často snila o tom, že bych do školy chodit nemusela. Záviděla jsem Gordonovi, Jakubovi a ostatním klukům z knížky Dva roky prázdnin (1985) od Julese Vernea jejich dobrodružství. Představovala jsem si, co všechno by bylo lepší, kdybych mohla trávit víc času venku, děláním věcí ve světě dospělých, který mi tehdy připadal opravdovější a důležitější než socialistická školní třída. Ale tehdy to nešlo, tak zůstalo jen u snu. Časem jsem vyrostla, změnil se režim a já se stala mámou školou povinných dětí, které nastoupily do běžné základní školy v našem městě. A tehdy jsem se rozvzpomněla na svůj dětský sen o životě bez školy. Jenom tentokrát už se zdál reálnější.
Mým životním snem je žít s rodinou a prací, která mě baví. Myslím, že docela obyčejné přání obyčejné holky. Sama jsem ze tří dětí a podobně jsem si představovala i svoji budoucnost. Když pak jako třetí přišla na svět dvojčata, měla jsem velkou radost, i když starostí přibylo. Bylo potřeba šestimístné auto, stalo se obtížnější jet jen tak spontánně přes noc navštívit kamarády s možností přespání, při objednávání dovolené jsem musela hledat velkokapacitní pokoje a rodinné apartmány, zkrátka jsme se stali netypicky velcí. S tím souvisela i zvýšená finanční zátěž a nutnost pracovat ještě na vyšší obrátky.
Celkem rychle jsme zajížděli do modelu muž-živitel, žena-v domácnosti, kdy denní rytmus těchto dvou složek ne tak zcela souzněl. Přes týden chodily děti spát brzy, aby byly vyspané do školy, zatímco tatínek chodil pozdě, když už (skoro) spaly. Míjeli jsme se a mně to bylo líto. Děti se na tátu těšily a já je namísto společných večerů honila do postele, byla nervózní z jejich odmítání a rozzuřená na manžela, že chodí tak pozdě. Omíláním různých strategií a scénářů, jak z této prekérní životní situace ven, jsem oprášila svůj sen o domácím vzdělávání. Tehdy to pro mě bylo odpovědí na všechno. Já si mohu uzpůsobit svůj režim v práci, děti nemusí ráno brzy vstávat, protože domácí škola nemá žádné zvonění, a mohou tedy být večer déle vzhůru a užívat si obou rodičů. Praktické, jednoduché a pro naši rodinu se to zdálo i plně funkční. Vzhledem k tomu, že se živím jako učitelka na vysoké škole, splňovala jsem potřebná kritéria pro domácího vzdělavatele, a ještě jsem si vzhledem k pracovnímu rozvrhu mohla ponechat i několik přednášek na univerzitě, abych se udržela v kontaktu s děním ve své profesi. Byly to báječné, těžké a intenzivní roky, za které jsem vděčná a které bych za nic neměnila.