Hi neboli ahoj z Anglie. Je tady typické anglické počasí, mrholí a zima. Včera jsem ještě celý den pracoval s paničkou doma, ale odpoledne panička stáhla z půdy kufr a bylo jasné, že zase někam pojedeme. Naštěstí to nebyl velký červený loďák, ale jen malý černý kufřík. Snad to tedy nebude na dlouho… Do Prahy jsem jel vlakem, kde nepodávají našlehané mlíčko, ale jela se mnou moc sympatická paní, která rozvážela papaní na vozíku a ta mě zachránila, protože mi dala aspoň dvě malé smetánky do kávy. Říkala totiž, že má doma taky pejska a měla pro mě pochopení. Hned se mi jelo líp a nakonec jsem spapal i večeři, protože panička říkala, že budeme cestovat přes půlnoc. Na letišti jsem přeznačkoval své podpisy z léta a vyrazil k odbavení. Doufal jsem, že si mne budou ještě pamatovat. Bohužel zase začalo divení, proč bych jako měl letět?! Panička marně vytahovala všechny možné a nemožné dokumenty, nakonec zazněl nelítostný verdikt. Létat mohou jen vodicí psi. Paničce se začalo dělat špatně, protože byla už jen hodina do odletu a my jsme stále stáli před odbavením a všichni ostatní cestující byli pryč. Tak jsem začal pracovat a signalizoval jsem, že jestli budou ještě chvilku paničku trápit, tak jí mohou rovnou zavolat sanitku. Letuška naštěstí pochopila a navrhla, ať panička předstírá slepotu. Panička nechtěla, ale jiné řešení nebylo, takže nasadila sluneční brýle, já jsem nasadil výraz vodicího psa a vyrazili jsme konečně k bezpečnostním kontrolám. Divení nastalo ještě několikrát, ale nakonec jsme to nějak stihli do letadla včas. Ale byly to nervy, to vám povím. V letadle se naštěstí vše v dobré obrátilo, všechny letušky i stevardi se se mnou fotili a měl jsem pro sebe celou první řadu. Rozvalil jsem se, hodil tlapku přes tlapku a dal pokyn kapitánovi, že může zvednout kotvy. Teda vlastně letadlo. Momentálně jsem v Londýně, ale pojedu dnes do Yorku. Maminka paničky za nás sleduje stav účtu projektu a hlásí další příspěvky, za něž všem moc děkujeme.