Poutnice aneb Tři cesty do Santiaga

Milí přátelé,

ráda bych se s Vámi podělila o svou radost. Kniha Poutnice je na světě!

Ještě jednou Vám děkuji, že jste mi pomohli ji vydat. Vy, kdo jste si objednali vyzvednutí knih v Praze, jste srdečně zvání na slavnostní uvedení knihy 20. listopadu od 18 hodin v Rock Café na Národní třídě.

A ostatní přispěvatelé se brzy mohou těšit na balíček v poště! Ještě jednou vřelé díky a doufám, že Poutnice Vás nezklame!

Vaše Alena Ježková

Milí přátelé,

mám dvě radostné zprávy! Projekt na HitHitu úspěšně dosáhl 100 % finanční částky určené na její tisk! Všem, kdo si Poutnici – Tři cesty do Santiaga takto objednali, moc děkuji! Kdo to nestihl, máte ještě pět dní!

Zároveň zvu všechny přispěvatele na slavnostní uvedení knihy v úterý 20. listopadu v 18.00 do Rock Café na Národní třídě v Praze.

Kdo z Vás zvolil knihu s vyzvednutím v Praze, bude si ji moci přímo vyzvednout.

Těším se na vás!

Vaše Poutnice Alena Ježková

Jdu Galicií. Putuju listnatými lesy, kolem skal a potoků. Plahočím se zahloubenými úvozovými cestami s lemem kamenných zídek, které stíní mohutné stromy. Ty prastaré vlhké galicijské cesty po ránu zahalené mlhou miluju z celého camina nejvíc. Stoupám po lesní pěšině. Je tu kamenná rozvalená nádrž na vodu. Zkoumám, kudy vedl pramen do té dávno zaniklé tůně, která kdysi skýtala osvěžení poutníkům. A strážci stezky, pokroucení stářím, se ke mně sklánějí, neboť vědí, že přicházím já, která rozumím jejich hlasům. Zastavuju se u nich, hladím jejich kůru jako srst živých, jak to dělávám starým dubům v jižních Čechách už od dětství. Tyhle bytosti si neosedláte, nezkrotíte. Můžete s nimi jen být, prostoupit jimi, stát se jejich tělem, jejich pamětí. Můžete je zažít. A stromy mě vtahují mezi sebe, ocitám se mimo cestu. Překračuju mrtvé kmeny jejich druhů, našlapuju ve vysokém nánosu listí. Les mě svádí a polyká, sedni si, buď s námi, odpočiň. Sundám batoh, natáhnu se na záda a dívám se do korun těch stromů… A potom v tom listí usnu. Ve snu prožívám tmavou a tichou samotu, útěšnou a měkkou jako kočičí pelech, v níž jako by mi stromy předávaly své samozřejmé, ukotvené a rašící bytí.

Probudím se. Z tváře si sundám list. Pod prsty cítím, jak se mi jeho jemné žebrování vtlačilo do kůže jako zdobný ornament. Nechce se mi, ale už je pozdní odpoledne. Vracím se na cestu, která zvučí hlasitým hovorem a pokřikováním, neboť svátečních turistů každým kilometrem krutě přibývá. Příští vesnice Barbadello je jejich zemským rájem. Je tu luxusní ubytovna s prosklenými apartmány, květinovými záhonky, chodníčky se zámkovou dlažbou, s bazénem a jízdárnou. Ruské dívky v jezdeckých oděvech na černých koních houpavě procházejí kolem mne v oblaku vlastní pýchy. Štěbetající davy jim poslušně ustupují z cesty a fotí si je.

Cválám odtud pryč se sklopenýma ušima. Ale někde přespat musím. Reklamní směrovky mě vedou k penzionu Carmen, je sice drahý, ale stojí na široké louce stranou od toho turistického kýče. Schovala jsem se tu do pokojíku s bílými záclonkami.

Na louce pak věším vyprané prádlo, vystavuju se čerstvému větru provázenému těžkými mračny, jak to ke Galicii patří, a na moje záda dýchá z ohrady hnědý koník. Miluju ten vítr, foukne a roznese mé myšlenky do korun okolních stromů. Dlouho sedím v trávě, kouřím a pozoruju údolí pode mnou. Večerní mlha ho pomalu zatápí, až se promění v bílé jezero smutku, v němž zůstávám jediným ostrovem.

Anglické blister neboli puchýř je na caminu – poutní cestě – asi nejčastěji používané slovo. Puchýře mají všichni, ale vztah k nim má každý jiný. Polský profesor Andrej, s nímž jsem se seznámila, zkoumal svá chodidla s vědeckým detailismem. Praktikoval ozdravnou metodu propichování puchýřů jehlou s nití, takže jeho paty vyhlížely jako výšivky primitivního národa. Můj postoj byl oproti tomu hrdopyšný, přezíravý a současně dětinský, neboť jsem věřila, že když si svých puchýřů nebudu všímat, pochopí a samy se ztratí... No, tak úplně mi to nevyšlo. Což se ostatně dočtete.

... Svalila jsem se na výletní lavici a chvíli se různě natáčela, abych alespoň hlavu měla ve stínu. Rozvázala jsem levou botu. Už pěknou chvíli jsem měla pocit, že s tou nohou je něco jinak… Ponožka byla krvavá, sundala jsem ji. Z malíčku jsem odchlípla náplast nasáklou krví. Zhrozila jsem se. Bylo to děsivější, než jsem čekala, a to už jsem na ten pohled byla zvyklá. Obnažený prst se naplno řezavě rozbolel. Propadla jsem skutečné hrůze z toho, že camino nedojdu.

Vlastně že nedojdu ani dnešní úsek, a přitom není žádné jiné řešení, protože podle bedekru se cesta skloní do civilizace až po devíti kilometrech. To ale nemůžu zvládnout! Ne s touhle nohou, s tou strašlivou pulsující bolestí… Dvě a půl hodiny normálního pochodu, takhle pomalu a s nutnými přestávkami minimálně čtyři. Do setmění to musím stihnout. Snažila jsem se chytit nějaké myšlenky, něčeho silného, co mi pomůže dostat se zpátky do normálu a vstát. Ale poraženectví a temnota bolesti dlouho odolávaly všem apelům rozumu. Nakonec jsem se z hlubin zoufalství vynořila díky živé představě těch padlých partyzánů, kteří to měli mnohem horší. 

Cesta se rozšířila a zkameněla. Byla uměle vytvořená jako mnohé ostatní poutnické cesty, tlustý a rovnoměrný koberec z kamenů a písku vyrovnaný těžkými stroji. Každý valoun i kamíneček, na který došlápnu, mě palčivě zabolí. Slunce mi stojí přímo nad hlavou a stín lesů na cestu nedosáhne. Střídám bolestivou výheň cesty s trávou na kraji lesa, což je namáhavé zase jinak, a často odpočívám. Slunce už se sklání, když se cesta konečně ohne dolů z hřebene a mezi stromy se mihne věž kostela, jenž patří ke starobylému klášteru San Juan de Ortega, v němž má být albergue. To, že mým dnešním útočištěm bude zrovna klášter, jsem vnímala jako zvláštní útěchu. Přišla jsem blíž a viděla, že kromě kláštera tu nic není, jen tři čtyři stavení. Obláček útěšné vize zdravotnické pomoci, která mě udržovala v pohybu posledních pár hodin, se rozplynul nad suchými loukami táhnoucími se do daleka.

Vešla jsem do klášterní budovy. Pro jistotu jsem se zeptala správce, zda poblíž není nějaká ambulance. „No, no! Burgos!“ 

Do Burgosu je to skoro třicet kilometrů. 

Nicméně bolavý, špinavý a utrmácený člověk nic pořádného nevymyslí. Obsadila jsem palandu, provedla hygienu a s posvátným pocitem, který mne ve starých klášterech automaticky přepadává, jsem rozvěsila mokré prádlo na šňůry v klášterní kvadratuře. Ve sprchách jsem potkala nemožnou holku, hodně tlustou a v nepatřičně krátkých šatečkách. Poraženecky seděla na dlaždicích a snažila se nalepit náplasti přes zkrvavené paty. Tak moc sem nepatřila, a přesto sebrala odvahu nutnou k putování, jenž zjevně přesahovalo její síly i vybavení. Bylo mi jí líto.

Co moje síly? Jo, ještě nějaké mám. A neměla bych litovat taky sebe? Neměla.

Ach, ten kostel… Objal mě chladem a přijal do svých křivek úchvatné krásy, důmyslných křížení a kleneb a sloupců světla pronikajících uzounkými románskými a širokými gotickými okny. Uprostřed chóru se tyčí bělostná gotická hrobka svatého Juana z Ortegy. Přečetla jsem si, že Juan byl následovník Dominika de Calzady, s nímž stavěl okolní mosty a silnice a po smrti svého mistra pokračoval v jeho díle. V jednom z kritických úseků camina, v lesnaté oblasti zvané Ortega, kde na poutníky vyčerpané přechodem Husích hor číhali bandité, vybudoval klášter s hospitalem a kostelem, v němž byl nakonec sám pohřben. 

V chrámu tichém bílým světlem, nad hrobem světce Juana jsem dlouho žasla nad tou nečekanou ratolestí, kterou se rozkošatil příběh Dominika de Calzady. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že všechno na Svatojakubské cestě je propojené, spojují se vize, spojují se mraky, kapky na stěně sklenice, spojují se cesty i lidi, mrtví i živí v jediný proud...