Po čtvrteční večeři se mi nevstávalo příliš lehce a už vůbec se mi nechtělo ven. Potom jsem ale zahlédl veverku, která se mi vysmívala a tak jsem ji prohnal a zlepšil si náladu. Chtěl jsem skočit i do jezera pozdravit kachny, ale když jsem viděl, jak se panička zase nadechuje, aby začala ječet, do jezera jsem neskočil. Jedna ostuda mi s ní stačila!. Panička pobalila kufr a šla vrátit klíč od pokoje na recepci. Tam jsem se stal okamžitě hvězdou, jako obvykle... Nechal jsem se tedy vyfotit, rozdal pár autogramů a vyrazil na snídani. Už jsem se nestrachoval, když snídaně začala opět lžící vloček, protože párečky, slanina a toastíčky s máslem brzy následovaly. Po snídani jsem pózoval na karikaturu z konference a také jsem přijal čestné členství v asociaci, která konferenci pořádala. Panička se stala také členkou, ale musela zaplatit, protože ona není ani Chuck Norris, ani pan profesor. Před obědem jsem stihl ještě skočit na poštu a koupit mamince paničky pár pohledů z Yorku. Na poště se se mnou mazlil veškerý personál a mohl jsem i k trezoru. Snad to nebude číst nikdo z nadřízených pošťáků, asi by měli malér. I když... nic jsem jim nevzal, jsem přece pan profesor a vím, jak se chovat. Takže to bude asi cajk. Oběd byl vynikající, nemohl jsem si vybrat, jestli si dám kus lososa nebo naloženého kuřecího prsíčka, tak jsem ochutnal obojí. No a po obědě jsme jeli zpátky domů, k Londýnu. Cesta byla opět dlouhá a nudná. Celou jsem ji prospal, jen když jsme jeli okolo lesa, kde byl Robin Hood, tak jsem dával na paničku a její kamarádku pozor, aby nás náhodou nějaký jiný zbojník nepřepadl. Na večeři měla panička typickou páteční večeři Angličanů. Fish and chips - rybu s hranolkami a taky s hráškem. Museli jsme na ni vystát dlouhou frontu. Potom jsme se i s kamarádkou paničky koukli na konto projektu, protože Pam, naše hostitelka, mě miluje a moc mi drží palce, aby kniha vyšla. Dokonce už zařizuje překladatele a chce knihu vydat i v Anglii. Všechny tři nás moc hřálo u srdíčka, že se našli další dárci. Moc děkujeme.