Po několika letech plánování jsem se konečně rozhodl vydat svoji knihu příběhů ze sportovního prostředí. Cesta může být někdy zajímavější než samotný závod…
Autor: Jaroslav Prückner
Všetko alebo nič. Projekt skončil 15.3.2024 v 12:52.
Mnoho let jsem jezdil s našimi chodeckými vytrvalci jako kouč a manažer. Pak jsem se jednou ve svých více než padesáti letech postavil na start sám. A začal o tom psát…
Mým cílem je vydat své zážitky ze sportovních cest knižně a ještě v životě nějaké ty kilometry ujít. Předpokládaný termín vydání knihy je duben 2024. Odměny budou zasílány přes Zásilkovnu, či Balíkovnu, nejpozději v druhé polovině května. Podporou knihy podpoříte zároveň i moji možnost účasti na dalších závodech.
Jedním z mých životních snů bylo ujít závod na 1 000 km. To se mi podařilo na první pokus v roce 2017 v Athénách, kdy jsem účast na závodu financoval z větší části právě prostřednictvím portálu hithit.com. Věřím, že i tento projekt zde bude úspěšný. Předem děkuji za každou formu podpory.
Kniha obsahuje mé zážitky z více než 60 akcí, většinou psaných s humorem a nadhledem. Nazval jsem ji podle jednoho z článků, které jsem zpočátku zveřejňoval na internetu, a to téma Kapky u nosu se stalo pro mé čtenáře docela populární. Neváhejte a objednávejte!
Každou knihu samozřejmě podepíši i s věnováním.
Jmenuji se Jaroslav Prückner, za pár týdnů mi bude 70 let a jsem živým důkazem toho, že některé sporty lze provozovat na slušné úrovni i v pozdním věku. Sportovní chůzi se věnuji od 18 let a v posledních 20 letech se specializuji na ultra dlouhé tratě. Kromě výše uvedeného závodu na 1 000 km jsem o tři roky později úspěšně zvládl i závod na 1 000 mil. Tento výkon je dosud jediným evidovaným na světě v kategorii nad 65 let a je zapsán i v České knize rekordů. V nohách mám také již dvacítku šestidenních závodů a jsem držitelem mnoha nejlepších českých výkonů nejen ve věkových kategoriích, ale i absolutních bez rozdílu věku. Pět mých výkonů dosud nebylo překonáno ani ve světě. O tom všem se můžete dočíst v mé knize. A nejen o tom…
Vydání knihy a hlavně účast na těch dlouhých závodech jsou nákladné akce a vzhledem k tomu, že již pobírám pouze důchod a občas nějaký drobný příspěvek za svoji trenérskou činnost, bez další podpory bych to finančně nezvládal. Pokud by se zde tedy podařilo získat více prostředků, budou účelně využity pro další závody. Chtěl bych se ještě zapsat do rekordních listin také jako sedmdesátník…
Vše se tedy zdálo na nejlepší cestě, na jihu Makedonie jsem nechal natankovat plnou nádrž, nafta tam je za dvě třetiny vzhledem k našim běžným cenám a ještě k tomu s obsluhou, která pak jen tak mimochodem prohodila něco ve smyslu, ať to otočíme, že je hranice zavřená. Řekl jsem si, že jsem mu asi špatně rozuměl, kolega to potvrdil tím, že nerozuměl vůbec, a tak jsme jeli dál, na řeckou hranici zbývalo už jen asi 2 km. Tam jsem se přesvědčil, že jsem rozuměl dobře, řečtí zemědělci stávkovali a zablokovali hraniční přechod. Po krátké diskusi jsem se dozvěděl, že to bude trvat celý den a pokud nechceme čekat do večera, případně do rána, musíme jet na jiný hraniční přechod asi 35km vzdálený, který prý je průjezdný.
Tak jsem to otočil, museli jsme ovšem znovu projít celním ceremoniálem při opětovném vstupu do Makedonie (nějak jsem tomu již odvykl, co jezdím jen po EU…). Přechod jsme našli, hranici překročili, a když jsme asi po 100km řeckým venkovem konečně najeli na dálnici, po pár km byla opět zablokovaná traktory a podobnou zemědělskou technikou, takže nás čekalo dalších 100km po objížďce, naštěstí dobře značené. Tady byla navigace k ničemu.
Pak už to jelo až do Athén, samozřejmě se spoustou mýtných bran a poplatků. Já jsem věděl přesně, kde je v Athénách místo našeho závodu, jen jsem netušil, z které strany nás dálnice do města přivede. Byl jsem připraven na nějaké to bloudění, ale dálnice k nám byla milosrdná a přivedla nás až k areálu, aniž bychom museli jedinkrát sjíždět. (Athény 2017)
---
Nejstarším účastníkem byl 80-letý američan Donald Winkley, ten měl v plánu jen překonat rekord své věkové kategorie na 48 hodin a po zbytek závodu se už potom jen tak procházel. Don mi ale nevědomky v jedné chvíli velmi pomohl. Šel jsem zrovna v družném rozhovoru s belgičankou Deborah a protože se kolem trati potulovaly divoké kachny, dostal jsem nápad, že bych mohl použít svoji oblíbenou frázi, že doma chovám tři zvířata – kočku a psa na zahradě a kachnu v mrazáku. Dog a cat byly jasné, ale najednou jsem měl výpadek, jak je anglicky kachna. Německy jsem to věděl z křížovek a francouzsky podle paštiky. Naštěstí jsme právě předcházeli Donalda a mně včas naskočil ten Disneyův kačer. (Balaton 2017)
---
No, a pak přišla ta očekávaná chvíle, kdy jsem překročil metu dosavadního českého rekordu. Ty národní rekordy se tady docela hlídají a každý nový rekordman pak absolvuje čestné kolo či dvě s vlajkou. Jeden z pořadatelů se mne tedy při průchodu kolem vlajkového pole zeptal, která že to je ta česká, vrazil mi ji pak do ruky a už jsem si užíval své chilky slávy, cvakání fotoaparátů, vrčení kamer a potřásání rukou.
Malinko jsem potom ale ztratil motivaci k dalšímu honění kilometrů, vždyť ono stačí ten rekord překonat jen o kousek, kdo se s tím pak má za rok zase překonávat, že? Bubka to dělal taky tak, trefně poznamenal švédský veterán KG Nyström, se kterým jsem se zastavil na kus řeči. Řekl jsem mu, že cítím, že mám ještě dost sil a on mi na to odpověděl, že mne ještě nikdy neviděl u konce sil, což mne potěšilo stejně jako dotaz staršího běžce Jean-Claude Boulangera „How are you young“? Ne, jak jsem starý, ale jak jsem mladý.
Nakonec se tedy hodnota nového čs. rekordu ustálila na metě 536km a 153,75m (fakt to měřili na centimetry), což znamenalo třetí místo a postup na 11. příčku dlouhodobých světových tabulek. (Antibes 2012)
26.2. jsem přidal pár dalších odměn a zároveň upozorňuji, že reklama na zadní straně obálky knihy již není možná (smazat to tady nejde). V případě zájmu nabídnu náhradní řešení.
Viacej
Komentáre