Tuhle fotografii jsem potkal v VIII budapešťském obvodu, jehož původní ulice, nálada a příběhy už tehdy rychle mizely. Vzpomínám si na záchvěv určité naléhavosti, který mne vybudil pár minut předt tím. Cítil jsem, že se blíží obraz. Existenci fotografické předtuchy, intuice, mi potvrdilo více fotografů. A pak jsem je zahlédl, toho psa s čumákem na skle, to nedětsky vážné dítě za oknem, jehož tvář pak rychle zmizela jako nejspíš o pár let později i okno a celý dům. Když jsem před deseti lety provázel po své výstavě ve Staroměstské radnici malíře Pavla Brázdu, zeptal jsem se ho v chvilkovém zaváhání, jestli ten motiv není už moc, přece jen, dítě a pes... "Je to v pořádku." uklidnil mě zcela, protože nemáme žádné jiné výtvarné měřítko než slova těch, kterých si vážíme.