Vážení přátelé, děkuji vám po týdnu za dosavadní finanční i morální podporu chystané knihy rozhovorů s válečnými veterány, nazvané Neměli jsme přežít. Doufám, že projekt bude úspěšný, a vzpomínky lidí, kteří se účastnili speciálního výcviku ve Velké Británii a seskočili bojovat na území protektorátu, knižně vyjdou.
Jedním z hrdinů je Čestmír Šikola (1919 - 2008) ze skupiny Clay, za kterým jsem byl doma na Malé Skále u Turnova. Ukazoval mi tenkrát i torzo zrezivělé pistole, kterou po válce zakopal na zahradě, a znovu ji vyzvedl až po roce 1989.
Fotografie příslušníků skupiny Clay před odjezdem z Anglie - zleva čet. asp. Čestmír Šikola (radiotelegrafista), čet. asp. Jiří Štokman (šifrant), čet. asp. Antonín Bartoš (velitel). Foto z knihy Clay-Eva volá Londýn (Radimír Kunc, Antonín Bartoš, 1947)
Čestmír Šikola seskočil v polovině dubna 1944 se skupinou, kterou tvořili velitel Antonín Bartoš, šifrant Jiří Štokman a radiotelegrafista Šikola. Měli štěstí, že je vysadili na správném místě a že fungovaly některé kontaktní adresy. „Naším úkolem bylo shromaždovat zprávy o nepříteli. O německé armádě, případně o slovenských divizích, kdybychom na nějakou natrefili. Připravovali jsme také místa pro shozy zbraní.“
Do Velké Británie odvysílali stovky zpráv. Parašutisté dobře věděli, že mohou při plnění úkoly zahynout. „Než jsme šli tenkrát na seskok, fasovali jsme ampulky s jedem. Byli jsme připraveni je použít, kdyby nás Němci chytili."
Ukrývat se v protektorátu, v atmosféře strachu a nedůvěry, bylo tehdy hodně těžké. Zvlášť po vypálení Lidic a Ležáků, jejichž tragickým osudem nacisté demonstrovali, jak dopadnou všichni ti, kteří poskytnou parašutistům pomoc.
„Rozhodně jsme nešli za našimi příbuznými. Bydleli jsme v různých úkrytech. Ubytovávali nás lidé, kteří riskovali život spolu s námi. A takových lidí bylo naštěstí dost. Pomáhali nám a schovávali nás.“
Někteří členové jiných výsadků však pravidlo porušili a za příbuznými šli. I tak se postupně zrodil zrádce Karel Čurda, který udal parašutisty až po vypálení Lidic ze strachu, aby podobný osud nepotkal i jeho příbuzné a jihočeskou obec, kde se u nich skrýval.
Čestmír Šikola se po válce na Pankráci setkal s parašutisty Karlem Čurdou i Viliamem Gerikem, kteří zradili a spolupracovali s Němci. Později byli popraveni.„S Čurdou jsem toho moc nenamluvil, byl mi nepříjemný. S Gerikem jsem rozmlouval asi deset minut. Znal jsem ho, sloužil jsem s ním u jedné čety. Byl svým způsobem zvláštní, ale dobrý kamarád. Byl velmi přátelský.“
Čestmír Šikola s torzem pistole, kterou během komunistického režimu ukrýval zakopanou na zahradě.
Po válce komunisté Čestmíra Šikolu zavřeli. „Důvod mi nikdy pořádně neřekli. Zkrátka jsem byl za války na Západě, a patřil jsem tudíž – jak oni říkali – k nepřátelům socialismu. Věděli jsme, co jsou komunisté zač a co od nich můžeme čekat. Ještě před zatčením jsem zahrabal na zahradě svou pistoli. Vykopal jsem ji až v 90. letech. Do té doby jsem ji nikdy nehledal, bylo by stále nebezpečné, kdyby ji u mě našli,“ vzpomínal Čestmír Šikola, kterého mrzelo, že zločiny komunismu byly po roce 1989 promlčeny, a drtivá většina viníků unikla i kvůli neochotě soudů a benevolenci politiků spravedlivému potrestání.
Slovensky
Česky
English
