Generál a jeho vrazi

Jakub Blacký byl český bojovník proti nacismu i komunismu a politický vězeň komunistického režimu. V 50. letech byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajnou velezradu, deset let byl vězněn. Za normalizace byl pevnou oporou disidentských organizací.

Jakub Blacký se s totalitou střetl poprvé v roce 1949

Někteří lidé se proti komunistům postavili a snažili se dělat všechno možné. Jenže jich bohužel byla spousta zavřená a popravená. Ostatní se pak už báli. Poprvé jsem se střetl s komunistickou mocí v r. 1949. Zatkli mě proto, že jsem věděl, že někteří lidovečtí poslanci chtěli utéct za hranice, a odmítl jsem o tom něco říct.

O rok později jsem byl souzen podruhé. Dostal jsem trest jeden rok a 20 000 korun pokuty za to, že jsme finančně podporovali manželky politických mužů. Musel jsem do pracovního tábora. Naštěstí jsem se díky protekci dostal na státní statek v Záchlumí, kde chyběl správci člověk v kanceláři. Muklové mě podezřívali, že jsem špicl.

Po pár týdnech se zjistilo, že mám tuberkulózu kostí v ruce, a na tři roky jsem se pak dostal do sanatoria v Kašperských Horách. Tam za mnou několikrát přijel prokurátor, ale lékař stále nedoporučoval moje propuštění. Namluvil jsem si tam vrchní sestru a vzali jsme se. Narodila se nám dcerka. V dubnu 1954 jsem si ji přivezl do Luženiček a v červnu mě zase sebrali. Prokurátor, na jehož jméno si už dnes nevzpomínám, mi dal osmnáct let.

Za co vás odsoudili?

Založili jsme Křesťanskou demokratickou stranu. Komunisti nás obžalovali z velezrady a odsoudili. Potrestali mě i za to, že jsem rozšiřoval mandelinku bramborovou. Když mě potom „usvědčili“, odvezli mě kousek za Klatovy. Dali mi fazole, a ty jsem musel rozhazovat na louce. Oni to filmovali a po celé republice pak promítali jako odstrašující případ.

Když jste věděl, že v boji proti komunistům se stahuje smyčka, nechtěl jste raději utéct?

Já jsem se útěku bál. Necítil jsem se k tomu schopný, ani nejsem na cizí řeči. Měl jsem sice možnost odchodu, ale odmítl jsem ho.

A tak vás zavřeli. Jaké byly výslechy?

Hrozné. Mlátili mě přes chodidla, do žeber. Břicho mi chtěli úplně rozmlátit, abych nemohl jíst. Tenkrát to bylo moc špatné. Míval jsem krutý hlad, vodu jsme pili ze záchodu. Nemohli jsme spát.

Překvapilo vás, že jste dostal osmnáct let, nejvíc z vaší pětičlenné skupiny?

Přijal jsem trest s určitým respektem. Nepočítal jsem ale s tím, že tam budu celých osmnáct let. Myslel jsem, že se situace během dvou let změní. Bohužel to trvalo přes deset let. Nejprve jsem byl tři měsíce v Plzni, pak mě odvezli do Prahy a odtud na Mírov, kde jsem byl nejdéle. Na poslední rok mě převezli do Valdic.

Ve vězení mě hlídali, měl jsem přísný trest a nemohl vůbec nic. Když jsem jednou podal druhému politickému vězni ruku, dali mě na tři dny do korekce. Celý den jsem musel chodit a nesměl sedět. Mnozí ale dopadli hůř. Museli se svléci a bachař je mlátil. Řezal do nich tak, že až padli na zem. To se mi naštěstí nestalo.

Jak jste se vyrovnával s tím, že venku máte ženu a malou dcerku?

Těžko. Jednou za rok jsem měl návštěvu. Manželka s dcerou mi ale nesměly nic dát. Chtěl jsem, aby mi dcerka dala aspoň hubičku, ale ani to nešlo. Za deset let jsem dostal jediný balíček. Jídlo, které v něm bylo, jsem dal muklům, co mi pomáhali. Přesto jsem to všechno přečkal, a za to děkuji Pánubohu.

Ministerstvo spravedlnosti žádost zamítlo.

Rodiče napsali žádost o milost a pak zemřeli. Mého návratu se nedočkali. Na jejich pohřeb jsem samozřejmě nemohl. O jejich smrti mi bachaři nic neřekli, dozvěděl jsem se to až v dopise. Měl jsem je moc rád. Před válkou jsem pracoval jako úředník a vzpomínám, že jsem si nebral dovolenou nikdy jindy než ve žních. Na čtrnáct dnů jsem pak přijel domů a pomáhal rodičům na poli. Otec jel se zapřaženýma kravkama, byl na fůře a já mu zezdola podával mandelky. Nepamatuji, že bych jel o dovolené někam jinam.

Ve vězení jste nakonec byl jen deset let.

Když se jednalo o mém propuštění, prokurátor byl proti. Že prý ještě nejsem převychovaný. Přesto mě propustili. Dali mi i nějaké peníze, které stačily sotva na cestu.

Jak se k vám chovali po propuštění ostatní?

Lidé se mě stranili. Nikam mě nezvali, a když už mě měli potkat, tak se radši vyhnuli. Báli se. Měli strach se mnou promluvit. A tak jsem si venku s nikým moc nepopovídal. Ale všem jim odpouštím. I tuhle dobu jsem zvládl díky křesťanství.

Zdroj: https://www.vira.cz/texty/clanky/bricho-mi-chteli-uplne-rozmlatit