Časopis Společná obrana pomůže lidem bez internetu

Jak to začalo a kdo jsme

Jmenuji se Světlana Glaserová a jsem obyčejná ženská v předdůchodovém věku. Mám 4 děti a 6 vnoučat.

Mým původním povoláním je animovaný film a scénáristika a nikdy dříve mě nenapadlo, že by se mým koníčkem mohlo na stará kolena stát potírání nekalých obchodních praktik a obrana spotřebitelů před predátory z různých šmejdských firem.

Všechno to začalo tím, že jsem sama při prodeji domu naletěla podvodníkům z realitní kanceláře PROLUX. Pak jsem na Internetu zjistila, že nejsem ani zdaleka jediná, ale že podobně poškozených klientů jsou stovky.

Rozjela jsem tedy proti PROLUXU mohutnou kampaň a postupně se ke mě přidávali další a další poškození a založili jsme občanské sdružení s názvem  "Stop trestuhodným obchodním praktikám-STOP".

Společně jsme dosáhli i některých úprav v občanském zákoníku. Jednali jsme s policejními orgány, které prošetřovaly našich zhruba 600 trestních oznámení. Jednali jsme s ČOI a dosáhli toho, že PROLUXU byla udělena pokuta 5 milionů korun.

Já sama jsem popsala stovky stran varovnými články, které jsem publikovala na různých serverech a na problém jsem upozorňovala i prostřednictvím  médií, když jsem opakovaně vystupovala v televizi. 

Později jsme propojili několik občanských sdružení s podobným zaměřením a společně jsme pak začali šmejdy (nejen z PROLUXU) likvidovat ve velkém už pod nynějším názvem sdružení Společná obrana

Na našich webových stránkách www.spolecnaobrana.net nyní poskytujeme nespočet užitečných informací o šmejdech, kteří parazitují na lidské společnosti.

Máme rozpracován systém obrany proti katalogovým podvodníkům, některým úvěrovým hyenám, parazitům, kteří vnucují své výrobky po telefonu a následně od lidí vymáhají platby za neobjednané a často i nedoručené zboží. Černá listina šmejdů, kterými se zabýváme je k nahlédnutí na našich stránkách.

Lidem, kteří se na nás obrátí, jsme schopni účinně a bezúplatně pomoci nejen radami, ale i zpracováním některých listin a v některých případech jsme jako obecní zmocněnci úspěšně zastupovali dokonce i před soudy.

Všechny naše kroky pochopitelně neustále konzultujeme se spřátelenými právníky.

O všech těchto strastech i radostech, jsem napsala knihu "Kdopak by se šmejdů bál?", kterou v dubnu 2015 vydalo nakladatelství Euromedia Group.

Co je náš cíl?

Nejdůležitější jsou informace, které máme a které můžeme lidem poskytnout. 

Pro uživatele Internetu je již nyní velmi snadné dohledat nás na našich stránkách www.spolecnaobrana.net, napsat nám a s naší pomocí včas a správně reagovat na zákeřné útoky šmejdů, kteří, většinou zcela neoprávněně, vyhrožují svým obětem soudy a exekucemi.

Co si ovšem mají počít lidé, kteří s Internetem buďto zacházet neumí, nechtějí, nebo jim třeba počítač nějaký šmejd už dokonce nechal zabavit?

Právě takovým lidem, bychom rádi podali pomocnou ruku v podobě našeho tištěného časopisu "Společná obrana", kde bychom zveřejňovali aktuálně všechny informace, které poskytujeme běžně na našich webových stránkách.

Našim cílem tedy je, aby každá stařenka i v té nejzapadlejší vesničce, věděla jak se šmejdy (nejen z předváděcích akcí) zatočit.

Ukázka z knihy "Kdopak by se šmejdů bál?":

Šok

Ten večer usínám ještě naposledy klidným spánkem. Zdá se mi sen... Právě jsem si uvařila kafe, je horké a já ho opatrně nesu na stůl. V tom se náhle celý dům otřese jako při zemětřesení, hrnek na podšálku se zvrhne a horká káva na mne vyšplouchne. Leknutím se probudím... V polospánku přemýšlím o tom snu a náhle se mi obrázek hrnku s kafem prolne do sklenice s vodou, kterou zvrhnul ten růžový makléř. Srdce mi začne bušit na poplach, jako kdyby dřív než mozek pochopilo, že je zle. Kde je ta smlouva? Proč jsem si ji nepřečetla? Koukám na mobil. Jsou 3 hodiny v noci. Plížím se do obýváku a hledám smlouvu. Sakra! Kam jsem ji dala? Ale kliiid! Proč jsem najednou tak k smrti vyděšená? Kašlu na smlouvu, někde bude... A jakže se ta realitka vlastně jmenovala? PROLUX, nebo tak nějak. Třeba budou mít smlouvu na svých stránkám. Zapínám počítač. No ták! Sakra sakra! Dělej, dělej! Připoj se! Ufff! Konečně! Tak copak nám to tady pan Google našel na dotaz PROLUX?

Prolux donutil Internet Info smazat diskusi... Policisté zabavili ve známé realitní kanceláři stovky dokumentů. Chtějí zjistit, jestli firma nepodvádí zákazníky... Prolux je podvod... Napálili mě a připravili o 600 000,- Kč... Na realitní kancelář Prolux je v současné době podáno zhruba 300 trestních oznámení... Soudy rozhodují ve prospěch podvodníků z firmy PROLUX... Lidé čelí exekucím...

Co se to děje? Mám pocit, že jedu rychlovýtahem směrem dolů. Zvedá se mi žaludek... Nééééé! To přeci nemůže být pravda! Soudy mezi Proluxem a jeho bývalými klienty se táhnou roky a nikdo žádný soud zatím nevyhrál. Panebože, CO JSEM TO PROVEDLA? To přeci nemůže být pravda! Je to nějaký zlý sen. Teď pevně zavřu oči a probudím se ve své posteli.

„Co tu strašíš?“

Manžel cestou na toaletu zahlédl záři mého počítače a teď mi stojí za zády

„Co to je? Proč nespíš?“

Propukám v hlasitý pláč.

„Jsem debil debil debil! Ten mladík, co tu dneska byl, je podvodníííík!! Přijdeme o 360 tisíc korun jen tak pro nic za nic! Ta realitka nemovitosti neprodává a jen se s lidmi soudí a na tom vydělává!“

Probouzí se kluci.

„Děti moje drahý! Nechte mě zavřít někam do ústavu! Jsem naprosto nesvéprávná osoba. Proč jsem si jen tu smlouvu pořádně nepřečetla?“

Starší syn by chtěl smlouvu vidět.

„Ale já ji nemám! Nikde ji nemůžu najít! Ten parchant si ji asi odnesl, tady v diskusi někdo píše, že to tak prý dělají, aby lidi nezjistili, co jsou zač, a v klidu prodávali přes jinou realitku.“

Po bezesné noci volám na číslo, které mi ten „prosťáček“ Bláha zanechal. Omlouvá se, že smlouvu odnesl omylem, a když brečím do telefonu, ujišťuje mě, že nic zlého v té smlouvě není... Odpoledne najdu skutečně smlouvu vhozenou ve schránce. Ani se parchant nenamáhal zazvonit nebo se spíš asi bál, že dostane pěstí do nosu. Studuji nyní malá písmenka pečlivěji... No ovšem – je to tady! V názvu se sice výraz exkluzivní ani výhradní neobjevuje, z textu samotného je mi teď ale nad slunce jasnější, že budu platit jako mourovatá, a to 6 % z té zvýšené ceny. Najít kupujícího a zajistit prodej domu si pochopitelně mohu sama nebo přes jinou realitku, ale platit budu stejně i PROLUXU.

Celý následující víkend si sypu popel na hlavu. Střídavě pláču a projíždím internet, ze kterého se na mě hrnou stran PROLUXU jen ty nejděsivější zvěsti. Hledám kontakty na advokátní kanceláře, píši dotazy do právních poraden... A zase pláču a zase hledám a takto nonstop 3 dny a bezesné noci až do pondělka. To už se mnou rodina nemůže vydržet a jede se na psychiatrii do Říčan. Paní doktorka, když mě vidí, je ochotná mě vzít i bez objednání. Než odbaví pacienta přede mnou, brečím v čekárně. Pak vstoupím do ordinace a snažím se co nejsouvisleji vylíčit, co se stalo. Paní doktorka, asi o 15 let starší než já, skvěle vypadající drobná čiperka, mě pozorně vyslechne, pak se postaví do bojové pozice a praví:

„Na vašem místě bych si pořídila samopal... No ano! Myslím to vážně. Samopal dneska seženete určitě na každém vietnamském tržišti a toho parchanta bych rozstřílela na cucky.“

Tato „odborná rada“ vyzní z úst té subtilní staré dámy natolik překvapivě a komicky, že musím rázem přestat brečet a začnu se smát.