Papírovej Honzík a hajlující psi - poněkud ujetá kniha

Jak a kde se příběh zrodil?

Všechno začalo před pár lety ve vinohradské pivnici Dno pytle. Stejně jako v každé jiné hospodě, i tam si lidé vyprávějí různé historky, některé mě natolik zaujaly, že jsem si je začal průběžně zaznamenávat na účtenky. Potom už stačilo jen jednotlivé příběhy propojit do děje a následně je dostat do počítače. Tak vznikla kniha Jel jsem do kopce a brzdil jsem. Jen několik dnů před jejím křtem bohužel zemřel jeden z našich kamarádů a štamgastů, a tak jsem okamžitě začal psát její volné pokračování, které jsem věnoval právě Kájovi, našemu báječnému kamarádovi, který nás předčasně opustil. Kniha nese název Amfetaminovej pařát a na její vydání se podařilo vybrat peníze v kampani zde, na Hithitu. Další šílené a méně šílené příběhy postupně přibývaly, a tak jsem se rozhodnul napsat třetí a zároveň poslední knížku inspirovanou Dnem pytle, nese jméno Papírovej Honzík a hajlující psi. Pokud se název knihy zdá někomu divný, všechno pochopí při čtení.  

Cílem je vybrat částku potřebnou k vydání knihy. Každá knížka začíná žít až v okamžiku, kdy se dostane do ruky svému čtenáři.

Po již zcela rozebraném románu Jel jsem do kopce a brzdil jsem vzniklo jeho volné pokračování Amfetaminovej pařát, na vznik knihy se podařilo vybrat potřebnou částku zde na Hithitu, díky tomu spatřila světlo světa a dostala se do roukou čtenářů. Nyní přicházím se závěrečnou částí celé trilogie, která nese název Papírovej Honzík a hajlující psi, v knize samozřejmě nechybí nikdo z oblíbených hrdinů, čtenář se dočte o dalších tramvajových ( a nejen tramvajových) haváriích hospodského Ignora a dokonce se vrátí i romantický a stále zamilovaný kovboj Šejn, s ním možná přijde i spravedlnost a zákon. V běžném prodeji v knihkupectvích můžete najít mé romány Dušebraní (Normalizační pornobrak) a Žižkaperk Blues Rusočasí. V loňském roce jsem vydal knihu Prasák (Lehce pornografický román pro ženy).

Psaní je můj koníček, moje první knížka vyšla v roce v roce 2015 v nakladatelství Kampe, jmenuje se Žižkovskej Montmártr, je plná mých fotografií a každou fotku doprovází báseň. Poezií přispěli básníci a básnířky z dnes již neexistujícího žižkovského literárního klubu Jiný Kafe. Kromě knih inspirovaných Dnem pytle jsem napsal román Dušebraní (Normalizační pornobrak), který se odehrává v roce 1977, krátce po vzniku Charty 77 a zachycuje nelehký život tehdejší mládeže v normalizačním socialismu. Dušebraní vydalo v roce 2017 v nakladatelsví Kampe, druhé vydání vyšlo v roce 2018 v nakladatelství Naše vojsko. Dále jsem napsal trilogii Žižkaperk Blues, jejíž první část Rusočasí vydalo v roce 2021 nakladatelství Naše vojsko. Další dva díly Bezčasí a Kocovina zatím na vydání čekají. Žižkaperk Blues se odehrává na pražském Žižkově, začíná příjezdem okupačních vojsk v roce 1968 a končí na konci devadesátých let minulého století. V loňském roce také vyšel v nakladatelství Kampe můj erotický román Prasák (Lehce pornografický román pro ženy). 

Cesta k vydání knihy je dlouhá a občas i trnitá, někdy trvá i několik dlouhých let, díky kampani je možné vybrat peníze na vydání a knihu tak dostat ke čtenářům velmi rychle.

Malá ukázka z knihy Papírovej Honzík a hajlující psi:

Dušanovi se jak známo říká taky Igor nebo Ignor, Ignor tehdy, když nemá zrovna úplně nejlepší náladu a má díky tomu pocit, že nejlepší hospoda je hospoda prázdná, a tak dává hostům nejevo, že ho jejich přítomnost obtěžuje a vlastně pěkně sere. Prostě všechy ignoruje a dělá, že neslyší jejich úpěnlivý prosby o pivo. Traduje se, že se už několikrát stalo, že některej z těch žíznivejch ubožáků samou žízní omdlel, což samozřejmě mělo následky v podobě jeho pádu na zem. Pád omdlelýho těla většinou způsobí takovej randál, že už ho nemůže přehlížet ani Ignor, a tak ten omdlelej vlastně zcela nevědomky posloužil dobrý věci, poněvač donutil Ignora stát se zase na chvíli Dušanem a začít čepovat pivo.

Úplně největším mistrem v omdlívání byl Šejn, kterej omdlíval zcela pravidelně a díky tý častý pravidelnosti získal naprosto neuvěřitelný dovednosti. Nikdo jinej v celým alternativním i nelaternativním vesmíru totiž neumí tak krásně a elegantně padat jako právě Šejn. Úplně nejradši a taky úplně nejčastějc padá přímo na hubu a má to tak mistrovsky natrénovaný, že se mu většinou vůbec nic nestane a dokonce mu při tom pádu většinou ani nespadne klobouk z hlavy, což se rovná skoro učiněnýmu zázraku. Když se to takhle stalo před lety poprvý, všichni jsme si mysleli, že to prostě není možný, protože nikdo z nás samozřejmě ještě nikdy neviděl, že by někdo tak elegantně plácnul ksichtem o chodník a pokrývka hlavy mu při tom políbení rodný hroudy zůstala na svým místě. Šejn to ale zvládnul naprosto bravurně, a tak nás samozřejmě napadlo, že za tím určitě bude nějakej fígl, jinak se to nezdálo být možný. Stříbrňák, jako starej Šejnův kamarád usoudil, že je docela dobře možný, že má ten klobouk přibitej k hlavě nějakým malým hřebíčkem, což se jevilo jako docela moudrá úvaha. Hned jsme to chtěli prozkoumat, Stříbrňákův kamarád Hans ale nesouhlasil, tvrdil, že je to naprostá blbost, jelikož obyčejnej hřebík by podle jeho názoru nemohl těžkej koženej klobouk na tak šišatý hlavě v žádným případě udržet, což se taky jevilo jako docela moudrá úvaha. Oba se zhluboka zamysleli, napili se taky zhluboka piva a potom společně usoudili, že klobouk bude nejspíš přišroubovanej, poněvač šroub a matka dávaj dohromady podstatně pevnější spojení než nějakej blbej hřebík. To se jevilo jako úplně nejmoudřejší úvaha, a tak se oba rozhodli pro důkladný prozkoumání Šejnovo šišatý hlavy a její kovbojský pokrývky. Znova se důkladně a zhluboka posilnili pivem, bylo jim jasný, že nemusí s průzkumem tý šišky nijak moc pospíchat, jelikož je jistý, že úplně tuhej člověk, kterej se válí jako píchlý prase bezvládně na chodníku, asi nikam neuteče a i kdyby utéct chtěl, byla pravděpodobnost útěku stejně neprosto nulová, a to z toho důvodu, že Šejn těsně před tím, než omdlel žízní, protože Dušan ignoroval jeho ne úplně nejlíp artikulovaný žádosti o pivo, vypil kromě několika piv i celou flašku jeho oblíbený Tulimůrky (pro nezasvěcený se jedná o irskou whiskey Tullamore Dew), a tak to na nějaký velký utíkání samozřejmě vůbec nevypadalo.

Konečně se nad ležícího Šejna oba naklonili, došlo ale k malý a nechtěný nehodě, zřejmě to bylo způsobený tím, že se dopředu nedomluvili na koordinaci celý akce a s vypitejma pivama to nemělo samozřejmě vůbec nic společnýho. Díky tý nekoordinaci se oba srazili čelama, což vydalo docela zajímavej zvuk kterej byl o zlomek vteřiny později následovanej zvukem ještě zajímavějším, a to mocným žuchnutím dvou stopadesátikilovejch těl na zem. Bohužel ale i na Šejna, což se projevilo ještě mocnějším zakňučením okamžitě následovaným slovem "Kurva!". Šejn tím asi řekl úplně všechno co chtěl říct a dál spokojeně ležel. Oba průzkumníci se opatrně vydrápali na všechny čtyři, potom si kamarádsky pomohli a po chvíli se jim obětavou a vzájemnou pomocí podařilo postavit zpátky na nohy. Díky jejich nezištnýmu kamarádskýmu podpírání se to už obešlo bez dalšího pádu, a tak si mohli spokojeně poměřovat boule na čelech. Stříbrňák byl celej štěstím bez sebe když jsme mu potvrdili, že má daleko větší bouli než Hans, a to proto, že Hans má zase větší foťák, a tak se díky tý krásný bouli skóre skoro vyrovnalo. Klobouk na Šejnovo hlavě pořád držel a záhada tak zůstávala stále nevyřešená. Do věci se nakonec vložil Ignor kterej se už mezitím stačil stát Dušanem, díky čemuž zjistil, že už má zase docela rád lidi, a to dokonce i některý hosty svý vlastní hospody. Opatrně se k Šejnovi přiblížil a měl jen obavy z toho, aby mu případným necitlivým vytrhnutím šroubu z hlavy nezpůsobil trepanaci lebky, protože si nedávno někde přečetl, že je to pěkný svinstvo který se jen tak nerozchodí a klidně se na něj může i umřít. Opatrně se pokoušel klobouk sundat, ten ale fakt držel jako přišroubovanej, protože kdyby byl jenom přibitej, byl by podle Dušanovejch slov už dávno z šišky pryč. Byla to prostě učiněná záhada a nikdo z nás nevěděl co si máme počít. Cítili jsme se maličko bezradně, nikdo z nás samozřejmě nechtěl Šejnovi ublížit, představa díry v jeho hlavě taky nebyla zrovna moc hezká, a tak jsme chvilku nevěděli co máme dělat.

Nakonec všechno vyřešil Hans kterej zná spoustu řemesel, a tak se rozhodnul, že musí záhadě připevnění klobouku na Šejnovo hlavu přijít na kloub. Požádal Stříbrňáka ať mu opilce maličko přizvedne, ukázalo se ale, že je kovboj značně těžkej, díky čemuž si Stříbrňák začal stěžovat na svý nemocný záda a rovnou nám sdělil, že to vidí na zítřejší návštěvu lékaře a následnou nemocenskou, poněvač je mu už teď jasný, že se ráno nenarovná a dokonce možná ani nevstane z postele. Hans ho vyzval ať přestane simulovat a Stříbrňák se okamžitě ohradil a chtěl po Hansovi ať ho laskavě přestane urážet, jelikož on není žádnej simulant, nýbrž vážně nemocnej člověk, což je něco úplně jinýho a protože je nemocnej, zaslouží si ohledy a ne nějaký pitomý urážky. Ještě dodal, že si všechny nemoci co má v žádným případě nevybral dobrovolně a dokonce si je ani nevymyslel a rovnou požádal Dušana ať mu jde načepovat pivo, poněvač se zrovna tak strašně nasral, že to musí okamžitě důkladně zapít, protože jinak zcela akutně hrozí, že mu to strašný nasrání poškodí jeho nemocný nervy, což by nebylo vůbec dobrý, jelikož stačí jeho nemocný a teď díky vožralovi i notně pochroumaný záda. Dušan se kupodivu zachoval jako Dušan a ne jako Ignor, rychle se odklátil dovnitř do hospody načepovat Stříbrňákovi pivo a přes rameno prohodil, že když jde o zdraví, je to stejný jako když jde o život, a tak má samozřejmě zdraví a jeho zachování přednost před vším ostatním. Stříbrňák se odšoural za ním, držel se za záda a pořád dokola procítěně opakoval slovo kurva, což byla nejspíš reakce na jejich bolest. Opilcovo hlavu nakonec přizvedli Buč s Tomášem, Hans je požádal ať Šejna drží pevně aby jim náhodou neupadnul a začal pečlivě zkoumat jeho klobouk, hlavně tu část pod krempou. Svítil si na to mobilem a Šejn na světlo značně překvapivě zareagoval zašklebením a poněkud neobratným pokusem o lidskou řeč, kterej mu ale vůbec nevyšel, a tak z něj vyšlo jen něco zcela nesrozumitelnýho, což se podle Hanse ze všeho nejvíc podobalo hadímu prdu. Po chvíli důkladnýho zkoumání Hans zjistil, že klobouk není k hlavě přilepenej a dokonce asi ani není přišroubovanej, protože se mu nepodařilo najít stopy po ani jednom z obou mechanických spojení. Oba kluci Šejna pořád pevně drželi a Hans se pokusil o opatrnou manipulaci s kloboukem. Nevedla samozřejmě vůbec k ničemu, byla to naprostá a dokonalá záhada, klobouk držel jako kdyby byl pevnou a nedílnou součástí Šejnovo makovice. Všichni tři usoudili, že je kobouk možná k hlavě za dlouhý léta nošení úplně přirostlej, jinak si to nedovedli vysvětlit. Petr sice tvrdil, že je to naprostá blbost, jelikož je každýmu soudnýmu člověku jasný, že s kloboukem na hlavě se nedá v žádným případě ležet v posteli, a tak je jistý, že si ho Šejn musí aspoň na noc sundávat. Hans řekl, že si tím není vůbec jistej, protože je docela dobře možný, že kovboj spí díky klobouku vsedě, a to hlavně z toho důvodu aby si nepolámal krásnou a značně širokou krempu.

Petr přišel s druhým argumentem, tvrdil, že je klidně možný, že spí Šejn vsedě, protože je na to podle jeho názoru blbej víc než dost, ale že si nedovede vůbec představit jak by se Šejn s kloboukem naraženým na palici sprchoval. To si neuměl představit nikdo a Buč položil řečnickou otázku, zeptal se proč si Petr myslí, že se Šejn sprchuje. To samozřejmě všechny zaujalo, a tak začali ležícího kovboje nenápadně očuchávat, nakonec se shodli, že sice zrovna nijak vábně nevoní, ale zároveň taky nesmrdí jako nějaký nemytý prase, čímž se prokázalo, že nějakým způsobem o tělesnou hygienu asi občas pečuje. Dušan, kterej se mezitím i s Stříbrňákem a jeho pivem vrátil z hospody, se zatvářil jako nějakej Edison a řekl, že ho právě napadlo, že je docela dobře možný, že se Šejn vůbec nesprchuje, poněvač se může vášnivě věnovat povalování ve vaně stejně jako on, a tak je jasný, že při takovým způsobu tělesný očisty není nutný klobouk sundávat, z čehož vyplývá, že je kovbojskej klobouk ke kovbojský hlavě normálně přirostlej a je tím pádem vlastně součástí Šejnovo tělesný schránky. Všem přišla Dušanovo moudrá řeč jako moudrá, a tak souhlasně kývali hlavama, jen Hans se pořád nehodlal smířit s tím, že by se mu nepodařilo odhalit tajemství pevně držícího širáku. Nařídil Bučovi a Tomášovi ať tu chcíplotinu pevně drží a jal se kroutit kloboukem jako nějakým víčkem na sklenici se zavřeninou. Dušan se ho pokoušel varovat, tvrdil, že hrozí akutní nebezpečí, že Šejnovi ukroutí palici úplně stejným způsobem jako se vykrucuje klíště, což by podle jeho názoru mělo pro kovboje nejspíš naprosto závážný následky, a to hlavně proto, že by potom neměl na čem nosit klobouk, což by ale nebylo to úplně nejhorší, poněvač úplně nejhorší by bylo to, že by následkem ztráty hlavy ukroucením Šejnovi pršelo do krku, což by mu určitě způsobilo závažný zdravotní následky, jelikož voda působí na lidi jako je on jako ten úplně nejprudší jed...