English
Česky
Slovensky
Psát o Andreji Babišovi předurčí Váš další vývoj coby autora. Chcete-li, nebo ne.
Poměrně naivní akce, kdy jsem se v roce 2017 pustil do přípravy předchůdce publikace, kterou nyní držíte v rukou – Z Bureše Babišem – napsala kariérnímu vývoji mně, coby člověka na rozhraní, který zcela nevěděl, co bude s jeho pracovním směřováním dál, zcela zásadní noty.
V době přípravy prvního vydání knihy jsem pracoval coby investigativní novinář na volné noze. Poměrně naivní představa, že knihu budu psát vedle běžné redakční činnosti padla. Vypadl příjem, záhy nevyšla zcela podle představ crowdfundingová kampaň a pro tvrdou konkurenci marketingově zdatnějších hvězdných autorů, kterých knihy o Babišovi promovala celoplošná velká média, billboardy i známé osobnosti, nebyl Z Bureše Babišem ani komerčně nijak zvlášť mimořádně úspěšný projekt.
Ze zištného hlediska bylo výsledkem hodně práce a stresu rozprostřených do horizontu zhruba jednoho roku a výnos, který pokryl základní životní náklady. Až s odstupem času se však začaly ukazovat významnější nezištní dopady – zejména relevance a upevnění profesionální orientace.
Práce na projektu upevnila mé přesvědčení o tom, že se už ke zpravodajství vracet nebudu, investigaci jsem však dále rozvinul pouze na vlastní pěst. I když jsem o to nestál, byl jsem knihou poznačen. Většina čtenářů si mě přirozeně zapsala coby “antibabišovského novináře”.
Ať si už o jeho osobě myslím cokoliv, mrzelo mě to. Ať se už věnuji mediální, reportérské, nebo analytické části mého živobytí, základem všeho je, že profesionalitu podepisuji někdy až chladnou nestrannosti a nadhledem. Naivní rozdělování na probabišovské a antibabišovské novináře nepatří k praktikám, kterým fandím. Na druhé straně, rozumím jim. Za vznik tohoto škatulkování mohou novináři oportunisté, kteří své kariéry skutečně postavili na monotematické kritice Andreje Babiše.
Mnohých k tomu ovšem dohnal, a tak viníky není možné hledat ani tam. Atmosféru vytvořil samotný Babiš, nevůle a nevraživost je u jeho osoby pouze zákonitým výsledkem karmického vzorce.
Pokud byste ovšem čekali, že se o Vaše služby coby “antibabišovského novináře” budou mediální domy rvát, byli byste překvapení.
V jejich očích antibabišovský novinář, který o sobě tvrdí, že není antibabišovský, vzbuzuje podezření. Česká mediální praxe, kde manažment médií řeší personální otázky ve stylu monopolů, neumí pochopit důvody proč se novinář vzpírá pokynům majitele, což se mi stalo opakovaně v různých majitelských skupinách. I vedoucí redakcí, či managementu v renomovaných médiích si tedy mysleli různé konspirační konstrukce, třeba že jsem Babišův trojský kůň, “pracuji pro” slovenské finančníky (jsem Slovák), či dokonce oligarchu Strnada. Pokud někdo píše kriticky a nedrží přitom nikomu stranu, pořád je to pro velkou část mediálního prostředí nepochopitelné.
Také to byl jeden z faktorů proč jsem se ve své praxi zaměřil na vlastní projekty, analytickou činnost a hloubkové studie. Ani spokojenější život mimo dosah “paralelního vesmíru redakcí” však Andreje Babiše z trajektorie, kterou jsem pokračoval, neodstranil.
Pracovně pro mně nebyl zas tak důležitý. Čas od času jsem narazil na někoho, kdo knihu znal, většinou však dřímala pouze v tmavých skladech obchodů, a tak nebyla na očích veřejnosti.
Stejně se však ke mně dostaly překvapivé a pozitivní zprávy. Knihu hodnotili pozitivně historici, politologové a nakonec i odborníci v exekutivních funkcích. Ironii je třeba to, že kniha, která popisuje šedá místa kariéry předsedy vlády, figurovala také v univerzitních knihovnách, či knihovně České národní banky.
Tématu Andreje Babiše se člověk nevyhne ani v občanském životě. Řeči u piva často končí u politiky a dojmy z toho co vidí v televizi prozradí i ten nejméně občansky aktivní člen rodiny na běžné prázdninové návštěvě. Překvapivé, ale zas možná pro někoho ani ne, je, že se obsah daných debat léta nemění. Pro zainteresovaného člověka bylo nepochopitelné jak se nemohla změnit popularita Andreje Babiše ani po četných ekonomických kauzách, či po tom co do podezřelých operací namočil vlastní rodinu, včetně nechutné drámy s vlastním synem.
Tím co auru marketingové figury oligarchy poškodilo bylo až zfušované řízení a mikromanažment v čase koronavirové krize. Co znamená řídit stát jako vlastní firmu – tedy na klíčové pozice jmenovat loajální osoby bez ohledu na jejich profesionální kvality, řídit všechno osobně a nikomu nedůvěřovat, či zastírat problémy a soustředit se pouze na vlastní prospěch – viděli v plné kráse také podporovatelé Andreje Babiše. To, co se projevovalo léta v jiných oblastech, teď občané uzřeli v plném rozsahu také v životní situaci, která se týkala všech.
Předmluva připravované knihy Můj stát, moje firma, celý text na tomto linku