MŮJ ŽIVOT JE VELKÁ TOVÁRNA NA SNY
Život je příliš krátký, abychom ho jen tak přežili. Proto se snažím vše, co se zrodí v mých myšlenkách a zaujme mě to, zrealizovat. Čas mě naučil, že bez pomoci a nadšení lidí okolo mě bych stála na místě.
Přijít do kavárny, restaurace či hospody se smečkou psů není nic pro mě. Jedna vzpomínka na tuto snahu mě poučila a víckrát jsem se o nic podobného nepokusila. Při jednom venčení šesti psů jsme s kamarádkou dostaly prima nápad sednout si na zahrádku jedné vesnické restaurace. Půca mi aportovala šišku. Šumák přemýšlel, jak se mi vetřít na klín, aniž bych si toho všimla. Jazzzie hlídal a jakýkoli pohyb označoval veselým štěkotem. Čenda se cítil velmi uražený, že by měl ležet na betonu a velmi rychle mi vysvětlil, že moje mikina bude dobrým pelechem. V přestávkách na nádech jsem automaticky házela šišku, sundávala Šumáka z nohou, chválila Čendu, jak krásně leží a vysvětlovala Jazzzovi, že hlásit vše nemusí...(pokračování zde: http://vool.cz/NwJhi)