Dílna U beránka

Mám radost a chtěla bych se s Vámi o ni podělit. Dnes byl první pracovní den v Dílně U beránka. Úžasný pocit naplnění, který mě oblažuje i v této chvíli, kdy píšu pár řádků Vám, jenž jste dopomohli mé vizi, se těžko popisuje. Před chvilkou jsem zavolala Mirunce, nemohla jsem tu radost v sobě sama unést. Mirunce vůbec nevolám a tak se asi v první chvíli vylekala, co se to jako děje. Za pár hodin se zase sejdeme, ale já ji chtěla jen říct, že to vše stálo za to a že jsem ráda, že jsme si to bytí tady na Bludičce nešuchlily pro sebe. Že jsme to posunuly dál a přizvaly další bytůstky, které se cítí v tom světě ztracené, mezi nás. Chtěla bych toho ještě tolik napsat, ale nedostávají se mi slova a tak jen, aby jste věděli, že jste pořád součástí té naší cesty, i když se neozývám tak často, jak bych chtěla, myslím na Vás všechny téměř pořád... V hloubi srdce Vám děkuji za důvěru a podporu a Vaše láskyplná srdce. A taky trpělivost. Postupně, jak se trošku uklidníme, budeme vyřizovat Vaše objednávky a krůček za krůčkem plnit vše, co jsme slíbili. Pro tuto chvíli se loučím a ještě přidávám pár fotografií z dneška, pro potěchu ...

Dílna U beránka obměnila výzdobu na dveřích, adventní věnec s plstěnou Maruškou nahradil sv. Valentýnem inspirovaný věneček s názvem " V zajetí lásky..." . Srdéčko je vyrobené metodou suchého plstění na polystyrénový podklad, věneček je z větví, které jsem nasbírala při dnešní procházce se Šarikem a pohromadě drží udruganým vláknem z vlny čerňuly ( název pro černou variantu ovenky Valašky ) . Den za dnem hledám inspiraci pro naše plánované tvůrčí dílny. Cílem bude ukázat, že vlna z Valašek je nádherný přírodní materiál. Kdo si objednal odměnu "vlněný worhshopík" bude mít možnost sám vyzkoušet. Už brzy budou vypsány termíny, kdy bude dílna jenom Vaše.

                            Naše dveře do dílny 16.1.2020

Máme za sebou Tříkrálové koledování a já se krůček za krůčkem prokousávám opět objednávkami a pokouším se je postupně vyřizovat a posílat ke všem dobrým bytůstkám, které podpořily naši vizi Dílna U beránka. Mnozí z Vás si objednali plstěné náušničky. Právě náušničky jsou symbolickým prvním výrobkem, se kterým jsme se já a  Mirunka odvážily vyjít do světa. Podařilo se nám pro tento výrobek dokonce získat certifikaci "BESKYDY originální produkt", na což jsme náležitě hrdé. Ráda bych Vám povyprávěla, jak vlastně originální plstěné náušničky vznikají, co vše v sobě skrývají za symboliku a možná se zmínila i o názvech, které často upoutají kupující jako první ...

Na začátku je surová potní vlna, chomáček přírodního materiálu, který krásně voní ovečkami, ale často je dnes považován za odpad, zvláště vlna z našich Valašek, která je hrubá a přizpůsobena životu oveček vysoko horách, kde Valašky po staletí spásaly místa, na nichž by se jinému hospodářskému zvířeti nedařilo přežít, natož dát nějaký užitek. Vlnu našich ovenek stříhám ručními nůžkami, moc mě to baví, ovečky už méně, neboť musí nehnutě ležet tak dvacet minut, ale už jsme se dopracovali společně k tomu, že jim nemusím vázat nožky. S Valaškou se dá domluvit, je třeba však s ní hovořit jako rovný s rovným, má svoji hrdost a zná svou cenu. Po ostříhání se vlna přebere od hrubých nečistot, to často dělá, kdo může - praktikanti, klienti denního stacionáře Archa, kteří k nám dojíždějí na pracovní terapie, ale také děti v rámci programu pro školy nebo na táborech. Přebraná vlna se pak pere a to opět ručně v neckách na dvorku, nejprve se odmočí největší špína a pak se ve vlažné vodě s mýdlem značky Jelen vlna opatrně propírá, následně se proplachuje studnou vodou tekoucí z hadice do čista, následně se dá sušit na síta. Na sluníčku a v jemném vánku se občas dlaněmi načechrá, aby nebyla zcupovatělá, láskáme ji poměrně často, aby se pak dala lépe kramplovat ( česat za pomocí hřebenů zvaných krample ). Část vlny většinou na podzim a v zimě ještě barvím, to mám více času a barvenou vlnu suším většinou u pece. Ve chvilkách pak, když máme takto vlnu připravenou, s Mirunkou vyrábíme naše náušničky pod názvem Šperky od pastýřky" a to za pomocí plstící jehly metodou tzv. suchého plstění. Ze začátku jsme měly prsty pěkně popíchané, dneska už plstíme téměř poslepu, stále nás to baví a proč ? Protože součástí naší práce je přerod ušmudlaného chomáčku vlny v originální šper, přiznávám, že je to něco, co nás s Mirunkou stále dojímá. Šperk je totiž symbolem ženy, věc, kterou není nutné mít, ale dělá ženu ženou a nejen to, když se žena ozdobí šperkem, je svět  o něco krásnjěší, něžnější, ženštější ... A o tom to všechno jakoby je. O návratu k ukradenému ženství, od výkonu a soutěžení v mužském světě, k tvoření a sdílení radosti z toho všeho v tom našem světě ženském, od plánů a plnění pětiletek, k prožívání každého okamžiku s láskou v život sám. Těžko se to popisuje, ale Vy mi určitě rozumíte. Všichni jedno jsme ...

                        Ruční stříhání mladého beránka                        Aršáci přebírají surovou potní vlnu

              Děti v rámci letního tábora perou vlnu                   Sušení vlny barvené rostlinkou vratičem

      Kramplování vlny v Dílně U beránka             Mirunka ukazuje výrobu šperků metodou suchého plstění

Pár slovíček k situaci v rámci projektu přes hithit ...

V této chvíli jsem zaslala všechny potřebné dokumenty, vyplněný formulář s ověřeným podpisem a identifikací mé osoby, potvrzení z banky o vlastnictví účtu a obdržela jsem seznam dárců s kontakty a objednávkami. Bytůstkám, které podpořily projekt "pouze" v rámci odměny "Líbí se mi vize Dílna U beránka" a nechtějí žádný produkt, se snažím postupně napsat pár řádků s osobním poděkováním, je to pro mě velmi důležité, aby jste věděli, že každičký Váš dar mě povzbudil a způsobil jakousi lehkost bytí a radost z této cesty. Ti, kteří si objednali výrobky, které máme připravené ( například náušničky nebo přívěšky ) se mohou brzy těšit na svou zásilku, každý den se snažím odbavit několik vašich objednávek a zajít do města na poštu je poslat. S Mirunkou po chvilkách plstíme a češeme vlnu, abychom postupně všechny jednodušší odměny mohli splnit.  Leden je stále měsícem, kdy probíhá třetí etapa přes MAS Lašsko - vybavení Dílny U beránka, jež je spojena se zátěží v podobě různých byrokratických náležitostí a jednání s dodavateli, do toho mě čeká vyúčtování projektů z loňského roku ( Výukový včelín ) a příprava projektu přes nadaci Veolia a v rámci Moravskoslezského kraje na rok letošní, který dopomůže dořešit vybavení našeho pracoviště. I když se zdá, že je toho víc než dost, věřte, že zasílání objednávek přes hithit je velkou radostí a postupně se na všechny dostane. Od února již bude náš tým posilněn, věřím, že všichni, kteří se na práci těší, zvládnou počáteční těžkosti, jejich zdravíčko se ustálí a my si postupně na sebe zvykneme a vše se zaběhne tak, aby nám práce dělala radost. Objednávky, které jsou navázané na pracovní místa v Dílně U beránka, budeme postupně rozesílat tedy od února. Brzy vypíšu i termíny pro ty, kteří si objednali vlněný workshopík, zima je úžasná na setkávání při práci s vlnou a tak v únoru se těším s některými na viděnou. Na Ty, kteří si objednali program pro rodiny s dětmi "Po stopách nejvzácnějšího beránka" se budeme těšit od půlky dubna, kdy už budou na Bludičce narozená mláďátka a bude tepleji. Termíny domluvíme individuálně. Snad jsem napsala vše, co bylo pro tuto chvíli třeba, loučím se a brzy zase "načtenou" :-) . G.Ž.

Drazí moji,

dneska je symbolické datum, kdy si připomínáme příchod Tří králů, jež se poklonili "Lásce" narozené do jesliček v betlémské stáji ... Vzpomínám si, když jsem před mnohými léty poprvé prošlapávala s koledníčky cestu k domovům mých sousedů, jak těžké to pro mě osobně bylo a já byla plná pochybností... Protože jsem však nebyla sama, ale mohla jsem se opřít o tři koledníčky plné smíchu, obavy i stud postupně mizely a z Tříkrálové sbírky se během let pro všechny stala krásná tradice.  My tři králové jdeme k  Vám se i letos  ponese naší vískou a tak, jak budu svým sousedům přát do nového roku hodně božího požehnání tváří v tvář, ráda bych i Vám všem, kteří jste se stali součástí vize Dílna U beránka a ve chvíli, kdy jsem byla plná obav a vlastních strachů jste mi radostně dodávali odvahu, popřála rovněž to samé. A k tomu přidávám přání, ať se plně radujete z každičkého dne zde na zemi, neboť život je vzácný dar. Všichni jedno jsme ...

Koníčci a jezdci z našeho jezdeckého oddílu Bludička dnes symbolicky projeli městem, právě byla zahájena Tříkrálová sbírka 2020 ...

Je to přesně tři roky, kdy jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu nikoho o nic žádat... A pak jsem se setkala s Mirunkou a můj život nabral na otáčkách a to mé nikdy se s úsměvem podívalo do mé duše a ironicky se usmálo chichichi ... To jsem ještě netušila, že jednou budu žádat celou Českou republiku...

Je to pár dní, co mi jeden velmi dobrý člověk napsal, cituji:

"Gábi, po přečtení příspěvku jaký jste měla rok, jak hluboko jste se emočně dostala, tak jsem i já dnes znovu pocítil, jak velký to je pro Vás dar naplnění vize Dilny U beránka a mám z toho radost. Už delší dobu přemýšlím, jak vydělat peníze, abych měl možnost víc přispívat, kde je třeba, inspirují mě filantropové z řad velice úspěšných a bohatých lidí, jak se podílejí na projektech a různých akcí. Je to moc příjemný pocit a jelikož jsme emoční bytosti, příjemných pocitů není nikdy dost..."

Ano, plně vnímám, jak krásné je být tím, kdo dává z plné kapsy, z nadbytku a jaksi blahosklonně ukazuje světu svou štědrost. Znám spoustu lidí, kteří peníze mají. Jsou to velmi blízcí lidé a já v skrytu duše toužila, aby se z nich jeden takový našel a řekl hned na začátku ano, Tvůj projekt se mi velmi líbí, tu máš peníze, znám Tě, vím, co vše už jsi dokázala, věřím Ti, nemusíš se stavět do role prosebníka. Takové peníze by se mi s radostí přijímaly ...Ale to se nestalo. První příspěvky přicházely od lidí, kteří jsou sami potřební. Když mi přišel příspěvek od mé biřmovací kmotřičky, matky šesti dětí, rozplakala jsem se. Ona věděla, jak se cítím a tak mi do e-mailu napsala mnoho krásných a povzbudivých slov a dodala: "neboj hlady neumřeme..."Bylo těžké takové dary přijímat, bolelo mě srdce, kolikrát jsem cítila obrovskou výčitku a chtělo se mi ode všeho utéct ... Nebyl to vůbec příjemný pocit, byl to zcela hrozný a srdcedrásající pocit, ano jsme emoční bytosti, ale i nepříjemných pocitů není nikdy dost, také je jich třeba...A  pak mi přišla do srdce jedna jediná věta: "Přijmi každý dar, který Ti někdo donese, nevíš, proč je to pro něho důležité, nevíš, proč Ti ten dar dává a přijmi ho". A tak jsem to dělala a s láskou jsem přijmula každičkou korunu, která přišla na hithithitový účet přímo nebo mi ji někdo dal do dlaně a já peníze na hithitový účet pak následně poslala.

Za chvilinku jedno z mých životních dramat končí a já se ohlížím za uplynulými dny a sama pro sebe si pokládám otázku, co mě měla naučit hithitová výzva ? Odpověď již znám... Měla mě naučit umění přijímat, to jsem nikdy neuměla, raději jsem vždy dávala, ano dělalo mi to nevýslovnou radost pomáhat jiným, ale  vžít se do pocitu potřebného člověka, jak mu asi je, když mu dávám ze svého nadbytku a je jedno, co to je,  to je přesně to, co jsem si na vlastní kůži měla zažít. Děkuji za tuto zkušenost, děkuji těm, kteří mě této zkoušce vystavili, bylo to potřeba pro můj další růst v lásce bez podmínek. Každý Váš dar bude použit k dobru, děkuji za něj. Všichni jedno jsme.

Požehnané svátky vánoční všem přeji, dnes bych ráda napsala o třetím vzácném dárku, který jsem o letošních Vánocích nečekaně dostala. Ten první jsem si "rozbalila" na štědrý den ráno, kdy cílová částka projektu Dílna U beránka přes hithit byla zdolána, ten druhý jsem si "rozbalila" večer pod vánočním stromečkem, byla to naše další adoptovaná dcera z Indie Aradhya a pro ten třetí jsme putovali autem druhý vánoční svátek na mé milované Slovensko. Dárek se jmenuje Šarik.

Jak už jsem v aktualitkách psala, letošní rok byl o odcházení milovaných bytostí, které tvořili přirozenou součást mého života. Jednou z nich byl i psík Rex, můj osobní pes, kterého jsem měla deset let. Přišel k nám od sousedů, vybral si mě za svou paničku a já si jej na první pohled zamilovala. Po povodních v roce 2009 se málem utopil, když bouda, uníž byl uvázaný, odplavala i s ním. Naštěstí jej jeho majitel zachránil, ale od té doby Rexík, když jeho páníčci nebyli doma, vyl a trpěl stezskem. A protože býval doma celé dny sám, trpěli jsme s ním. Občas se mu podařilo utéct a to vždycky utekl k nám. Časem už s námi spal v posteli, aniž by to sousedé tušili, oficiálně jsme jej dostali ve chvíli, kdy se jeho majitelé stěhovali do bytu a chtěli ho dát do útulku, protože když byl Rex zavřený v místnosti, dokázal štěkat a skákat po dveřích až do úplného vyčerpání. Poprosili jsme o něj a tak se Rex stal mým psem. Byl to přesně pes pro mě. Každý den si obešel svůj rajón, ale vždy věděl, kde je doma. Ve čtyři ráno si dokázel štěknout u dveří, že se ještě chce dospat v posteli, když se vrátil z potulky. Několikrát jej dovezla městská policie, časem už sousedé věděli, že ho mají nechat jít, že ví, kam patří. Přes cestu přecházel zásadně po přechodě a vždy se pečlivě rozhlédl, bohužel samotného psa na přechodě auta moc nerespektovala a tak jej málem auto několikrát zajelo. Byl svobodomyslný, ale nesnesl, byť jen na chvilku být sám, chodil všude za mnou ( tedy pokud se netoulal po svých psích slečnách a rajónu, jež denně obcházel ). Pásl se mnou ovce, chodili jsme spolu na procházky, jezdili za babičkou do hospice, kde se Rexík stal nečekaně terapeutickým psem pro všechny, kdo toužili si jej pohladit. Často jsme si mysleli, že jej srazí auto nebo zastřelí myslivec, ale on umřel nakonec v náručí mého muže po mozkové příhodě v čekárně veterinárního lékaře, bylo mu 14 let. Jeho smrt i život by si mnohý z nás přál ... Respektovali jsme plně jeho osobnost. Rexík umřel v době, kdy jsem byla na Slovensku u ovcí gazdy Jožky Kučery. Bylo to nečekané, rychlé, doma mi zůstal na památku obojek a vodítko. Byla jsem bez osobního psa. Od devíti let jsem vždy měla "svého" psíka. Psíka, který byl jen můj a dělal mi společnost na procházkách, u ovcí ... Trvalo to několik týdnů, v hloubi srdce jsem věděla, že psík na mě někde čeká, ale nevěděla jsem, kde a tak jsem svůj smutek pustila a nechala ho jít. Aby jste rozuměli, mí osobní psíčci, až na toho prvního, byli vždy tuláci, kteří si mě našli. Prostě přišli a řekli si sami o to, že chtějí být se mnou... Práce bylo dost v jiných oblastech mého pozemského bytí, co budu sebe trápit ještě tesknotou po psovi ? Má určitě svůj důvod, že jsem teď bez psa ... A přišel prosinec, nečekaně na mě vykoukl článek z FB mého muže o útulku Tuláčik. Jen tak jsem si najela na jejich stránky bez konkrétního záměru, prostě jsem se chtěla ze zvědavosti podívat. Ťukla jsem na psíky v nabídce a uviděla fotku Šarika. Od té chvíle jsem věděla, že je to můj pes, netušila jsem však, že útulek Tuláčik je od nás pěkně daleko, tedy vlastně že se nachází kousek od Hriňové, kde mě zastihla zprává o smrti mého Rexe. Je to od nás 4 hodiny cesty autem. Nedávalo to žádnou logiku, abychom si brali psa z tak vzdáleného útulku, když je od nás nedaleko útulek, který praská ve švech, ale já už nechtěla psa, chtěla jsem Šarika... Věděla jsem, že ten psík na mě čeká... Můj muž začal s útulkem bez mého vědomí vyjednávat. Pod stromečkem jsem našla přepravní bednu a 26.12. jsme si pro Šarika jeli na mé milované Slovensko. Je to přesně pes pro mě. Pochází z cikánské osady, je slepý na jedno očičko, trochu má křivou nožku a v jeho pohledu se zračí svobodná duše psího tuláka. Leží mi teď u nohou, na krku má GPS navigaci, pro jistotu, kdyby se hodlal vydat označit si svůj Československý rajón ...

P.S. Letošní Vánoce jsou vskutku požehnané !! Děkuji všem za podporu a za vše, čím povzbuzujete nejen mě, ale všechny, jež jsou součástí vize Dílna U beránka. V této chvíli prožívám velkou vděčnost. Finanční příspěvky, které stále posíláte, jsou pro mě symbolickým "neboj se" a "pracuj" , vše po čem toužíš Ti bude přidáno návdavkem. Všichni jedno jsme ...

Je to již pár dní, co jsem do aktualit přidala příspěvek o malém syrském děvčátku v krabici, symbolu dnešního novodobého betléma. Celý příspěvek byl zaměřen na můj smutek a výčitku, která v první chvíli zaplavila mé nitro a oslabila mě v době, kdy jsem veškeré úsilí věnovala zrodu myšlenky Dílna U beránka prostřednictvím hithitové výzvy, jíž jste se stali součástí. V souvislosti s článkem jsem vytáhla i vzpomínku na naše děti, které jsme si před mnohými léty vzaly do "adopce na dálku", byli to Paul z Ugandy, Suma z Indie a Dmitrij z Běloruska, a i když jsme dopomohli ke vzdělání třem bytůstkám ve vzdálených chudých krajinách, zaplavil mě tíživý smutek z pohledu na fotografii onoho chudého děvčátka a skrze něho na chudobu ve světě, které přihlížím a nemohu v této chvíli pomoct, neboť veškerou svou sílu upínám vědomě do vize Dílna U beránka. Přejete-li si něco v upřímnosti srdce a je to v souladu s boží vůlí, přání se však i bez Vašeho přispění splní... Po obrovském nadšení z dárku, který jsem dostala na štědrý den ráno v podobě úspěšného překročení cílové částky na portálu hithit, jsem téměř celý den proplakala štěstím. Večer jsem se konečně uklidnila a stalo se něco, co mě rozplakalo znovu. Můj muž mi pod stromeček nadělil Aradhyu, děvčátko z Indie. Díky tomuto dárku jednomu človíčkovi z chudé rodiny opět dopomůžeme ke vzdělání, o co radostnější je, že tato malá školačka, která chodí teprve do první třídy, se touží stát lékařkou ...

Cítím a vnímám, že jsem ji dostala za odměnu. Bůh skrze mého muže mi poslal dárek na mou bolest za pohled na chudé syrské děvčátko v krabici a výčitky, které jsem cítila ve chvíli, kdy jsem žádala o finanční pomoc s rozjezdem Dílna U beránka. Celým srdcem se z tohoto dárku raduji !! Jupííí....

Všichni jedno jsme.

Aradhya z Indie, naše na dálku adoptovaná dcera

Letošní Vánoce byly pro mě osobně vskutku požehnané, i když uplynulý rok byl velmi náročný a téměř celý byl o loučení. Mnoho milovaných bytostí, mému srdci drahých, nás během uplynulého roku navždy opustilo...

Začalo to již 24.12.2018, kdy jsem štědrovečerní odpoledne strávila u umírající klisny Šance na kopci v mrazivém větru těsně před našim plánovaným odjezdem k mamince, kde se celá rodina zrovna scházela k slavnostní tabuli. Celé koňské stádo už bylo doma a Šance nikde. Přišel její čas a nádor, který ji několik týdnů rostl na krku a nedal se operovat, právě na štědrý den loňského roku zatlačil na míchu tak, že Šance upadla a již ji nebylo možno pomoci. Jediné, co jsme mohli pro ni udělat, bylo zavolat našeho pana veterináře a ukončit její trápení. Radenek jej právě přivážel traktorem, když jsem se se Šanynkou v tom mrazivém větru štědrovečerního dne loučila... Milovaná Šance celý život zasvětila práci s dětmi a část svého života vozila na hřbetě hendikepované bytůstky. Byla to první kobylka z našeho chovu a žila u nás 27 let. Dodnes vidím, jak jsme s dědou tahali za její nožky, abychom ulehčili Šárynce při porodu ( mému prvnímu koníkovi ) a pomohli ji na svět. Odevzdala jsem ji do koňského nebe netušíc, že začíná rok mnohých těžkých odchodů. Pár měsíců na to po těžké nemoci zemřel Hárdík, náš dlouholetý pomocník a človíček, který neodmyslitelně patřil k Bludičce. Bylo mu pouhých 44 let. Pohřeb byl těžký, starší děvčata z našeho jezdeckého oddílu s poníčkem Silverkem po té, co jsme připravili pohřební vůz za koně, s důstojností dopomohli Hárdíčka doprovodit na poslední cestě, byla jsem na ně velmi hrdá. A pak se děly věci... Postupně během několika týdnů nám nečekaně, vždy nešťastnou náhodou, uhynuli kravka, prase, kozel, beran, devět oveček... Jakoby si Hárdík vzal sebou do nebe vše, co miloval. V kapličce, o níž se starám, následně během léta proběhly tři pohřby vzácných sousedů, pět let v kapličce nebyl žádný pohřeb a najednou tři za sebou. V srpnu, když jsem byla v Hriňové u pana Kučery, nečekaně zemřel můj pastevecký psík Rexík. Dostal mrtvičku, zemřel Radenkovi v náručí. Následovala smrt našeho milovaného strýce z Valašské Bystřice a také nečekaně umřel koník Šejla, dcera od Šanynky, která převzala po své mamince terapeutickou práci s hendikepovanými osůbkami. Byl to pro nás velký šok, neboť u Šance jsme konec očekávali, byla dlouho dobu již nemocná, ale Šejla byla úplně zdravá kobylka. Je příznačné, že v době odcházení pro mě vzácných bytostí zároveň jako by v imaginárním prenatálním období se vyvíjel plod mé hluboké lásky ke všemu, co žiju a co symbolicky je "zabaleno" v projektu Dílna U beránka. Krůček za krůčkem se vše připravovalo ke zrodu a najednou nastaly komplikace, které v jednu chvíli znamenaly téměř jistou smrt... To drama jsem takto cítila, v čase, kdy jsem neobhájila na MPSV navazující projekt, který by umožnil první nadechnutí této vize, se mi téměř zastavilo srdce. Začala jsem mít pocity obrovského strachu, že to nezvládnu, že jsem si vzala příliš velký úkol, že zahynu s tou vizí. A pak jsem se rozhodla umřít ve svých představách, jak to bude, a opřela jsem další své kroky o víru v myšlenku samotnou. Bylo to po mé návštěvě Neratova, místa, které je mi hlubokou inspirací. Následně jsem se rozhodla požádat společnost o pomoc přes platformu hithit. A během tohoto procesu se stalo něco, s čímž jsem absolutně nepočítala. Přede mnou stálo to nejtěžší umírání, první lidské... Do nebeské náruče jsem v hospici Citadela doprovodila 15.listopadu deset minut před půlnocí svou babičku. Držely jsme se obě plné strachu pevně za ruce a dívaly se do očí. V té chvíli jsem v jejich očích viděla celý náš rod a jeho sílu. Následně jsme si vzájemně předaly to, cobylo třeba. Já babičce odvahu odejít do milující boží náruče a ona mě odvahu k životu, který hluboce milovala. Tu sílu, co mi babička předala, jsem pak všechnu vložila do následující intenzivní práce, abych o Dílnu U beránka zabojovala a zároveň abych zabojovala o svou vlastní pozemskou existenci.

... Na štědrý den 2019 ráno jsem se rozplakala štěstím. Nečekaný dárce, který se svým příspěvkem stal patronem této vize, ukončil trápení všech, kteří v úspěch Dílny U beránka věřili a korunku po korunce dávali na hithitový účet své příspěvky. Svým příspěvkem "patrona" jakoby zatáhl za nožičky, tak jako my s dědou tehdy před mnohými léty tahali za nožky rodícího se hříbátka a ukončil porodní bolesti všech, kdož byli toho součástí. Můj pláč byl důsledkem obrovské úlevy a štěstí, které jsem pocítia ... 

Byl to pro mě velmi těžký rok, ale skrze Vás jsem jej dokázala zvládnout !! Hluboce Vám děkuji. Všichni jedno jsme.

Děkuji všem, kteří jste myšlením, slovy i skutky podpořili vizi Dílna U beránka. Pláču a toužím říct něco, co by vyjádřilo můj vděk, ale slov se mi nedostává. Drazí moji, možná je načase říct jen prosté děkuji.

Dnešní den je oslava narozenin Lásky. Kéž by každý z nás vnímal plnost obsahu tohoto vzácného daru. Všichni jedno jsme.

Dnes bych se s Vámi podělila o jeden e-mailový dialog se vzácným člověkem, který proběhl v roce 2017 na začátku mého rozhodnutí vytvořit pracovní pozici pro hendikepovanou Mirunku v rámci aktivit na naší rodinné usedlosti v době, kdy jsme hledali způsoby co a jak ... Dialog s tímto člověkem byl pro mě velmi obohacující a zároveň jsem pochopila, že mě vpřed žene velká vnitřní síla, které se musím stůj co stůj držet. Obsah našich rozhovorů byl o projektu Mobilní salaš a o obavách, zda Mirunka zvládne pracovat na Bludičce. Součástí dialogu je i příběh, který mi onen vzácný člověk povyprávěl ( pro přehlednost jeho slova budou tučně a má slabě ) , tak tedy:

... Nechci Vás brzdit ve Vašem rozletu, Vaše  nadšení je krásné a nakažlivé. Jen starý pragmatik ve mně nabádá k opatrnosti.

Vzpomněl jsem se v té souvislosti na jednu bajku, kterou jsem kdysi slyšel:

„Malé žabky se kdysi rozhodly, že budou  závodit ve šplhání na stromy. Která vyleze nejvýš, vyhraje. Seřadili se na kraji lesa a hurá na stromy! Na akci se přišla podívat zvířátka ze širokého okolí. A hned začala závodníky kritizovat. To je ale nápad – žáby  na stromě! Podívejte tahle za chvilku spadne! A tamta taky! A skutečně – žabky jedna po druhé odpadaly. Některé spadly, některé to vzdaly – jen jedna lezla pořád výš a výš. Nedělej to! křičeli na ni všichni. Spadneš a zabiješ se! Vzdej to a zachraň se! Žabka nedbala a nakonec vylezla až na samou špičku stromu. Když pak slezla dolů, zjistili všichni, že je -  hluchá!“

Hezký den drahý příteli,

na úvod nemohu než reagovat na Váš krásný a výstižný příběh, jímž zakončujete svůj e-mail. Když jsem byla malá, říkali mi Gabka-žabka. Bůh ve své milosti mi dává tolik krásných momentů, aby mi připomněl, kým jsem a já vždy opravdu byla hluchá k těm, kteří mi říkali, zemědělstvím se nemůžeš uživit, máš na to žít si lépe než jako "princezna husopaska", proč se zbytečně dřeš... To já nikdy neslyšela, já věděla, že abych naplnila svůj život, žiju jej tak, abych ho naplnila. U nás, drahý příteli, pracujeme s koníky starými, mladými, bolavými ( mnozí poníci jsou z útulku a mají nespočet problémů i psychických ) a každý má u nás své poslání a zvládá jej. Třeba poník Nela, kterou děti přejmenovaly na "Šnela", téměř nemůže chodit a děti už na něm nejezdí a přesto tento poník plní důležitou funkci "milovaného maskota" našeho dvorku a každého vítá svou přítomností, protože ostatní koníci si vyběhnou na pastvu a jsou tam celý den, ale ona, už tam nedojde. A tak je právě ona královnou dvora a dvorní dámou "princezny husopasky". Tak, jak Mirunka se stala mou motivací neslyšet ty, kteří křičí a volají na mě v této chvíli, to nedokážeš, tak já jen díky ní teď vidím "pouze" vršek toho stromu a tím vrškem je dnes to, aby projekt "Mobilní salaš" byl spuštěn a Mirunka, aby se stala  královnou toho mého nového projektu, který čekal na ni. Tak, jako na Nelinku čekal náš dvorek, aby jej zpestřila svou přítomností a všem, kteří k nám přicházejí, zasela do srdéčka semínko milosrdenství... Mirunka bude další moji vzácnou dvorní dámou a moc se na to těším. 

                                                                                                    Loučí se Gabka-žabka

Dneska bych chtěla napsat pár řádků o Mirunce. Ona se na mě možná bude v koutku duše hněvat, ale těch pár řádků napsat musím. Píše se leden 2017 a ...

Nečekaně přede mnou stojí žena, které si nesmírně vážím. Právě si přijela k nám na statek pro dva litry mléčka od naší kravky Růženky. Proč právě ona je člověkem, o kterém píšu ? Protože ona je spouštěčem mé cesty zaměstnávání osob se zdravotním hendikepem, cesty tzv. sociálního zemědělství. Ve chvíli našeho setkání jsem to  však ještě vůbec nevěděla. 

Tato žena vychovala čtyři děti, z toho dvě v pěstounské péči. Celý život pracovala, poslední léta pro charitu a to až do chvíle, kdy téměř rok promarodila. Život, který dala svým dvěma  vymodleným synům v pozdějším věku, kdy už ani nedoufala, si vybral svou daň v podobě zdravotních potíží o mnoho let později. Téměř rok byla odkázána na péči svých blízkých a ne náhodou to zrovna byli ti synové, kteří své mamince posloužili, mamince, jež je nesmírně skromná a vnitřně silná a je mým lidským vzorem. Tak tato žena přišla k nám na statek ve chvíli, kdy jsem si myslela, že vyúčtovávám svůj poslední projekt v životě. Ještě pár okamžiků jsem přesvědčena, že letos ani v letech příštích už o nic nikoho žádat nebudu. Všude kolem mě je spoustu rozházených papírů a já si jen tak vyběhla pro kávu do klubovny „naší Bludičky“, která je hned vedle stájí v bývalé kotelně, abych si do těla dostala dávku kofeinu na povzbuzení. Ve dveřích se střetám s pro mě drahou bytostí. „Odkud pak jdete“, ptám se zcela nevinně. „Z pracovního úřadu“, zní odpověď. „Už jsem rok nezaměstnaná“. „Vy ?“  Bodlo mě u srdce a hlavou mi proběhlo snad tisíce myšlenek a také vzpomínka na dáreček v podobě ručně dělaných ozdůbek, které jsem nedávno od této ženy krátce před Vánocemi dostala při jednom našem milém setkání. „Vy jste na pracovním úřadě ?“  Opakuji otázku a odpovědí je mi mlčení. „Pojďte, dáme si kávu,“ zvu dál tuto vzácnou ženu, která je pro mě andělem a tuším, že nastal čas na můj již dávno vysněný projekt, který hrubou nepotřebnou vlnu z Valašských ovcí, jež nikdo před dvaceti lety nechtěl chovat a do jejichž záchrany jsme se před dvaceti lety s manželem pustili, propojí s lidmi, které také nikdo nechce, jako ty ovečky kdysi.  Stávám se, jako již mnohokrát ve svém životě součástí chvíle, kdy tuším, že z ničeho vytvoříme něco a bude to krásné. To vím už teď …

Ušly jsme spolu Mirunko dlouhou cestu, vím, jak často se obě cítíme unavené, ale také vím, že v hloubi duše jsme naplněné radostí. Děkuji za setkání s Vámi, tři roky uběhly jakoby nic a my se můžeme s hrdostí za těmi třemi léty ohlédnout, zvládly jsme toho spolu víc než dost. Dílna U beránka se začala rodit už při našem prvním setkání, je to společné dílo ... Všichni jedno jsme.

V této chvíli máme splněno 80% z cílové částky a přehoupli jsme se přes magických 200 tisíc korun. Děkuji Vám všem za podporu. Zbývá 6 dni a 18 hodin do hithitového dobrodružství. Všichni jedno jsme. 

Ráda bych Vás tímto příspěvkem pozvala k zítřejšímu setkání na Bludičce, kdy s dobrovolníky a příznivci zdejší komunity připravujeme tradiční Nahlédnutí do betlémské stáje, které Vám umožní stát se součástí příběhu o narození Jezulátka, jež změnilo svět. Sraz je v místní kapličce v 16,30 , kde za zpěvu koled s kapelou manželů Brandejsových z MŠ Bludovice budeme čekat na Anděla Zvěstovatele, který nás dovede do Betléma ( usedlost Bludička ). Zde si připoneme dávný biblický příběh, který však svým obsahem je stále živý. A letos nejen na závěr nahlédnete do "betlémské stáje", ale také budete moci nahlédnout do Dílny U beránka. V našem stánku U anděla Danušky si budete moci případně dokoupit nějaké drobnosti pod stromeček, výtěžek z prodeje bude přihozen na účet hithit a já věřím, že nakonec dosáhneme cílové částky, která umožní rozjezd Dílny U beránka a sejme ze mě jednu veilkou starost, která mě nyní tíží.

A i letos se můžete těšit na Bludovický orloj v půdním vikýři, kterým to vše na statku začne. Máme už nazkoušeno, zítra nás čeká ještě generálka, tma zahalí všechny nedokonalosti, přijďte, bude to stát za to.

K dnešnímu dni máme vybráno 199 771,- Kč tj. 79% . Prosím o sdílení a děkuji.

Dnes jsme jeli jako každý rok do Suchdola nad Odrou pro Betlémské světlo, které po celé republice rozváželi skauti. Stala se zvláštní věc, na nádraží čekala skupinka "natěšenců" s lampičkami. Vlak zastavil a my se rozběhli k označenému vagónu, kde již vyskočili dva skauti, kteří zahájili připalování nastavených lampiček. Foukal silný vítr jednomu z nich svíčka zhasla a druhý ne a ne připálit nastavené lampičky. Tu svíčka z te mé lucerničky jako zázrakem chytla, byla to speciální krásná svíčka, kterou mi kdosi loni daroval, půlka už byla ohořelá, ale půlka obsahovala svatou rodinu a nápis: "Ja sem prišiel, aby mali život a aby ho mali v hojnosti..." Našla jsem tu svíčku v šuplíku a do lampičky pěkně pasovala. Až dnes jsem si všimla, že ten nápis byl ve slovenštině. Víte, moje maminka pochází se Slovenska a já kdesi v koutku duše Slovensko hluboce miluji a mám-li možnost, vyrážím na salaše a k pastýřům právě do této krajiny, která je mým druhým domovem, ale také, když se setkám s části mé rodiny odtud, nemohu se nabažit té vřelosti a všech pocitů, které při setkání mým já proběhnou ... Ale nyní k té svíčce ještě cosi, co se mi chce dodat ...

Člověku se až chtělo říct, škoda tak krásné svíčky na skutečný účel, to jest zapálení plamínku, při němž je svíčka vteřinku po vteřince menší a menší až se ztratí docela... Ale právě jen tato svíčka v těch pár vyhrazených okamžicích na předání Betlémského světla dnes na nádraží v Suchdole chytla. Skauti se zaradovali, že je aspoň jeden plamínek  a už museli rychle naskočit do vlaku, který nečekal. Během letmého rozloučení u rozjíždějícího vlaku, s usmívajícími skauty z okénka, si ostatní dnes připalovali od této mé svíčky. Uvědomila jsem si, že jeden plamínek stačí, aby se světlo rozšířilo po celé krajině a taky to, že svíčka má hořet a není na okrasu, tak, jak máme žít naše životy plně a vědomě, nešetřit síly, nesnažit se zastavit čas, ale žít, i když den za dnem se opotřebováváme a čím víc náš plamen života hoří pro druhé, možná to opotřebení nás samotných probíhá rychleji ...

Drazí moji, k dnešnímu dni je vybráno 194 396 Kč tj. 77%, do konce projektu přes hithit zbývá 7 dní... Prosím o sdílení mezi přáteli a za Vaše úsilí hluboce děkuji. Jsem unavená, ale šťastná.

Právě mi dorazila certifikace Asociace regionálních značek na výrobky "Beránčí kožíšek" a "Šperky od pastýřky". Jupíííí !! Mám radost. Krásný vánoční dárek ...

Dnes bych Vám ráda povykládala něco o základním stavebním materiálu nového pracovního místa v Dílně U beránka s názvem "zpracovatel vlny", jehož náplní bude vše kolem práce s vlnou našich oveček. Když jsem byla v Praze na Ministerstvu práce a sociálních věcí obhajovat svou vizi, než jsem šla před schvalovací komisi, ve dveřích přede mnou jsem se setkala s pánem, který zrovna skončil obhajobu svého projektu. Pozdravili jsme se a já se jej zeptala při té příležitosti, za jakou organizaci zde dnes je. Jsem za družstvo VLNA. Vlna ? Zaradovala jsem se. Vy také zpracováváte vlnu jako my ? Ne, odpověděl pán, název našeho podniku znamená - Víra-Láska-NAděje. Jsme družstvo a zpracováváme kovový odpad. Jen co to dořekl, už mě volali k obhajobě mé vize, letmo jsme se proto rozloučili a popřáli si navzájem hodně štěstí ...

Informace, že vlna znamená Víra-Láska-NAděje byla jednou ze stěžejních informací na mé cestě do Prahy, která se mohla zdát neúspěšná, ale věřte, ono vše bylo tak, jak mělo být, jen z lidského hlediska se nám zdá, že se to nepovedlo... S Mirunkou, mou spolupracovnicí a prvním zaměstnancem se zdravotním hendikepem, na němž jsem si vše odzkoušela, jsme společnou cestu postavili prvotně na vlně z našich oveček, materiálu, který byl mnoho let považován pro svou hrubost za odpad. Dodnes si pamatuji, jak v začouzené kotelně na starém kramplu pana Zbranka, Miruška rozčesávala zcupovatělou, špatně odmaštěnou vlnu a obě jsme si možná říkaly, má to smysl ? Hledaly jsme co a jak, vše se učily ... A po třech letech, kdy stojíme před rozjezdem nového sociálního podniku s názvem Dílna U beránka, dostáváme tuto informaci... Až mě to dojalo a stále mi tento příměr zní v uších. Víra-Láska-NAděje, to je to, oč tu běží...

K dnešnímu dni máme splněno 43% z cílové částky, což je 108 230,- Kč, do konce hithitové výzvy zbývá 12 dní, prosím o sdílení mezi přáteli. Děkuji. Zakoupením výrobků z vlny podpoříte nově vznikající pracovní pozici pro paní Haničku, která se už na práci moc těší !!

Ovečky stříhám ručně, nejdřív břušek, pak levou stranu, pravou stranu a je hotovo !! Ke stříhání mám své speciální náčiní a potřeby - ruční nůžky, rukavici proti puchýřům, metličku na smetení vlny a hrnek kafe.

Vlna se následně ručně přebírá, pomůže, kdo může. Na snímku jsou "Aršáci" tj. hendikepovaní klienti Denního centra Archa z Hranic, kteří k nám pravidelně dojíždí na pracovní terapii, ale zapojujeme i studenty, kteří k nám chodí na praxe nebo děti v rámci aktivit spolku Venkovská škola Bludička.

Praní a sušení vlny se opět neobejde bez dotyku pracovitých rukou ... Když je hezky, pereme vlnu venku a sušíme na sluníčku. Snažíme se tímto způsobem připravit co nejvíce materiálu na zimu, kdy je nejvhodnější čas na její zpracování. Část vlny také barvíme přírodními barvivy, o barvení a dalším zpracování třeba zase někdy příště ...

Taky se Vám někdy stalo, že zcela náhodou se sešlo několik věcí dohromady a vzniklo něco "božího" ? Tak to se právě stalo u našeho dalšího výrobku, který si již brzy budete moci zakoupit přes portál hithit. Jedná se o "Boží přívěšek" za "Boží cenu" a na podporu "Božího projektu" ... Jak k tomu došlo ? Naše instruktorka jezdeckého výcviku Elli přišla s prosbou do Dílny U Beránka o výrobu speciálních přívěšků pro její kolegy z klubu vojenské historie. Jednalo se o přívěšky s křížem. Mirunka se o víkendu do toho pustila a tak vznikl základ přívěšku s přírodně zbarvené vlny našich ovenek, jenomže nám došly komponenty na přívěšky a tak jsem na řadu přišla já se svou improvizací a komponent na zavěšení nahradila udruganým vláknem a tak vznikl "Boží přívěšek". Stačilo už jen vymyslet "Boží cenu" ( 111 Kč ) a dát si vše do souvislosti, že je to na "Boží projekt" a bylo ...

Prosím o sdílení naší vize mezi přáteli, každá informace, která se včas dostane k tomu ke komu má, může pomoci. K dnešnímu dni máme vybráno 103.715,- Kč, zbývá nám 13 dní do cílové částky ...

Boží přívěšek nejen na "Boží klíče" ( tento je od naší kapličky v Bludovicích )

Nová odměna, kterou jsme přidali do výběru k našemu projektu, je jednoduchý různobarevný přívěšek vytvořený metodou suchého plstění z vlny našich oveček. Je zajímavou ozdůbkou nejen na klíče, ale třeba na kabelku nebo zip u bundy. "Dizain" je v rukou tvůrce a tak často vznikají zajímavé kombinace s ještě zajímavějšími názvy například : "Bude ze mě sněhulák ? nebo Srdce hraběnky ...  Zakoupením přívěšku podpoříte vznik pracovního místa pro hendikepovanou osůbku, jedná se o pozici  "zpracovatel vlny". Prosím o sdílení této informace mezi přáteli, třeba někoho osloví a opět budeme krůček k naplnění našeho cíle. Všichni jedno jsme. Děkujeme !!

Při dávání fotek na FB z dnešního výjezdu s betlémskými zvířátky do Ostravy Poruby na mě vykoukla smutná fotka chudého malého syrského děvčátka v krabici s odpadky u níž sedí její matka. Obraz betlémské stáje dneška ... Velmi mě zabolelo u srdce, rázem všechny mé problémy zmizely, žádné nemám, křičelo mé nitro... Chvíli jsem se styděla sama za sebe, uvědomila jsem si, že ten pocit už jsem zažila tolikrát... Byla doba, kdy jsem se tímto hluboce trápila, chtěla jsem pomoci všem a pak jsem pochopila, že nemohu spasit svět, ale mohu do něj vnést trochu dobra a snažit se změnit aspoň něco málo. To mě uklidnilo. Je to pár dní, co jsem vytáhla na světlo vzpomínky na "naše" děti... Přes projekt Adopce na dálku jsme se propojili s třemi chudými rodinami a třem dětem jsme z příjmu za ovečky Valašky v době, kdy jsme toužili po vlastních dětech, přispívali na studia.  Vzpomínám si, jak jsem se smála, když mi přišla fotka prvního adoptovaného syna. Když jsem si objednávala adopci, mohla jsem si vybrat z mnoha dětských osudů. Poprosila jsem, ať je nám do adopce na dálku svěřeno dítě, které nikdo nechce. A čekala jsem na malé miminečko, do něhož jsem si chtěla projektovat své vlastní představy. A přišla fotka Paula z Ugandy, černouška ve věku puberťáka, byl jen o pár let mladší než v té době já... Odhodila jsem tedy všechny své představy a přijala s láskou nejen jeho ale další rok adoptovanou Sumičku z Indie a následně adoptovaného Dmitrije z Běloruska. Tři děti daleko od nás, každé jiné a svým způsobem přesto naše. Odžili jsme si skrze tento projekt smutek z toho, že nemůžeme změnit svět a měli jsme radost, že můžeme změnit aspoň kousek toho, co nás trápí. Proto mě dnešní obrázek syrského děvčátka v krabici na chvilku rozesmutněl, ale pak jsem si uvědomila, že teď je mým úkolem se plně soustředit na další etapu své lidské existence. A ovenky Valašky v tomto mém předsevzetí mají stejně důležitý úkol, jaký měly při podpoře "našich" dětí na studiích. Přes využití potenciáu našeho chovu ovcí můžeme dát šanci na práci třem hendikepovaným ženám, to je nyní to, co mám žít, o co se mám pokusit. A tak se modlím za syrské děvčátko i ostatní chudé děti a věřím, že jejich osud nebude světu lhostejný, ale pocit viny nad hrůzou tohoto obrázku musím vytěsnit ze svého nitra, neboť by mě to oslabilo v mém úsilí. Stejně tak prosím Vás naše příznivce a blízké, nemějte pocit viny, že jste snad přispěli málo nebo vůbec. Mnozí z Vás jste sami potřební či jste rozhodnuti příspívat v různých oblastech a tak musíte svou pomoc rozdělit a výčitka je to posledních, co bych si přála, aby jste cítili v souvislosti s projektem Dílna U beránka. Velmi Vám všem za jakoukoliv formu pomoci z celého srdce děkuji, každý Váš dar v jakékoliv podobě tuto vizi posunul o kousek vpřed.

Náš Pauliček a Sumička, fotku od Dmitrije bohužel nemám ...

Na účet jsme přidali příspěvky našich příznivců, které jsme dostali na podporu této vize v hotovosti nebo za prodej našich náušniček a materiálu na tvoření. Vážíme si všech darů a obětí, které pro Dílnu U beránka podstupujete. Je to velmi posilující. Vím kolik potřebných na světě je a Vy pomáháte právě nám. Díky této pomoci bylo vybráno k dnešnímu dni přesně 101 290,- Kč. Chtěla bych Vám v tuto chvíli jen obyčejně poděkovat. A tak vám posílám jedno velké: DĚKUJI !!

... Právě začínalo jaro a slunce probouzelo svými teplými paprsky vše k životu. Pod lesem u potůčku začaly růst petrklíče a tak se malá zrzavá pastýřka pustila jako každý rok do sběru žluťoučkých kvítků, aby je v hojném počtu nasušila do zásoby na zimu, kdy ji častokrát potrápil kašel a nachlazení. Čaj z petrklíčů měla ze všech bylinkových čajů nejraději, připomínal ji za dlouhých zimních večerů právě to jarní sluníčko, které ji dnes prozářilo vlasy do nebývalé krásy. Ve svém nitru milovala i samotné jméno této rostlinky tak znělé a jiskrně zvučné a tak při sbírání si jej mnohdy potichounku opakovala: "petrklíč, petrklíč, petrklíč ..." A když snila, představovala si, jak svatý Petr na nebi drží v ruce svazek těchto kvítků a odmyká jimi bránu do nebes každému, kdo je toho hoden. Sbírala proto kvítek za kvítkem do svého košíčku s něžností sobě vlastní, maje při tom v sobě úctu k této první jarní bylince, díky níž na chvilku tak pro dnešek zapomněla na smutek, který se rozhostil v jejím nitru a né a né odejít. Občas zvedla hlavu směrem ke svým ovečkám, které se pásly na kopci pod lesem. Z dálky vypadaly jako rozházené drahocenné perly na zeleném koberci a pouhý pohled na ně malou zrzavou pastýřku pro daný okamžik činil šťastnou. Když se v jednu chvíli opět sklonila k žlutým kvítkům petrklíče a už už se chtěla pustit do dalšího sbírání, uslyšela slaboučké zabečení. Zpozorněla a nastražila uši, když tu opět slyšela, nyní již zcela zřetelně, slaboučké "bééé". Malá zrzavá pastýřka se rozhlédla kolem a najednou jen pár metrů před sebou uviděla studnu. Přiběhla k jejímu okraji a podívala se dolů. To co uviděla, ji úplně ochromilo, na chvilku snad ztratila i vědomí, hrůzou úplně zkoprněla !! Ani v nejhorším snu nezažila strach a úzkost, který ji pohledem do studny náhle přepadl. Na dně totiž uviděla malé vystrašené jehňátko...

Dnes jsem přidala do odměn pro další zájemce program "Mobilní salaš", který vracím do hithitové hry a to nyní bez početního omezení. Ráda bych Vám v této souvislosti povyprávěla, jak jsme se stali vánočním dárkem pro seniory z Jasénky. Bylo to právě o loňských Vánocích, kdy zazvonil na Bludičce telefon. Zvedla jsem sluchátko a představila se... Tady Ježíškova vnoučata, ozvalo se na druhé straně... Marně jsem zapátrala v paměti mých teologických studií, o Ježíškových vnoučatech nás nikdo neinformoval :-) . Až posléze jsem zjistila, že se jedná o projekt, kdy převážně mladí lidé koupí seniorům dárek dle jejich přání a tak se mi právě ozvali zaměstnanci jedné z bank v Praze, kteří vybrali mezi sebou peníze, aby mohli zakoupit dárek pro seniory z Jasénky na Valašsku.  Uživatelé domova seniorů v Jasénce si přáli dovést živé ovečky. Náš program "Mobilní salaš" se tak poprvé stal vánočním dárkem a já měla neskonalou radost. Běžela jsem za Mirunkou, svou spolupracovnicí, a hlásila ji, že Ježíškova vnoučata nás darují seniorům z Jasénky, že jsme se stali vánočním dárkem !! Měly jsme obě velkou radost a v dubnu následujícího roku do Jasénky vyrazily. Bylo to pro nás tak povzbuzující, neboť díky tomuto programu Mirunka získala na Bludičce smysluplnou práci v době, kdy díky svému zdravotnímu hendikepu žádnou práci nemohla najít a já mohla realizovat svůj dávný sen zajíždět se zvířátky za těmi, jež už nemohou přijet k nám... Pro Vaši představu, jak program probíhá, přináším pár fotografií z tohoto výjezdu. Možná některé z Vás, kteří budete číst tento příspěvek naisnpiruji k netradičnímu zakoupení dárku pro Ty, jež nemohou opustit kvůli věku či nemoci svůj životní prostor. Náš program "Mobilní salaš" je vítaným zpestřením všedních dnů nejen seniorů ale také těžce nemocných bytůstek například v hospici nebo léčebně dlouhodobě nemocných. Nebojme se vzájemného prolínání světů, všichni jedno jsme... Přikládám také odkaz na TV reportáž z našeho výjezdu do domova seniorů Duha v Novém Jičíně.

TV reportáž místní televize Polar  o programu Mobilní salaš: https://polar.cz/zpravy/novojicinsko/novy-jicin/11000010267/mobilni-salas-pripomina-seniorum-drivejsi-zivot

Fotografie z výjezdu k seniorům do Jasénky, který byl realizován díky zakoupení dárku přes "Ježíškova vnoučata"

Pokud je to možné, vozíme sebou v rámci programu Mobilní salaš dokrmovaná jehňátka, která jsou zvyklá na člověka. Snažíme se, aby senioři se mohli ovenek dotýkat, pozorovat je a být v jejich přítomnosti. V Jasénce jsem narazila na bývalou pastýřku ( paní v zeleném svetříku ). Bylo to dojemné setkání, když poznala "bakešku", což je typ zbarvení u oveček Valašek, hned jsem věděla, že je "z oboru" a tak vedle sebe seděly dvě pastýřky s bakeškou a smály se i plakaly, emoce by se daly krájet ...

Dotýkání je léčebné ... Naše ovečky v tomto směru dělají kus úžasné práce, jsou to terapeuti, bez nichž bychom byli v naší práci ztraceni. Příjemné však je také jen ovečky pozorovat. Během celého programu se živé ovečky popásají v ohrádce a senioři se mohou na ně dívat a oživovat vzpomínky z dob dávno minulých...

Součástí programu "Mobilní salaš" je malá rukodělná dílnička, kde Mirunka, moje spolupracovnice ( mimochodem žena se zdravotním hendikepem, jež díky aktivitám na Bludičce získala smysluplné pracovní uplatnění ) aktivizuje seniory za pomocí práce s vlnou. Během tvoření se procvičí nejen jemná motorika, ale výsledkem je často praktický a krásný výrobek, který seniorům zůstává na památku.

Projekt Dílna U beránka se týká mnohých sfér a je propojen ze světy, které často již vůbec neznáme. Mám radost, že skrze ovečky Valašky je mi dovoleno nahlížet do těchto zapomenutých světů, dotýkat se jich a často i přinášet informaci o tom, co je v nich skryto. Tak je to i s drugou, předmětem na zpracování vlny, který se na salaších používal a byl doménou spíše mužů, Ti totiž, narozdíl od kolovrátku, drugu lehce mohli při pasení přenášet v mošně a používat i ve stoje a tím využít čas u pasení oveček. Drugu jsem poprvé viděla u pana Jožky Kučery z Hriňové, člověka, který je bytostně srostlý s krajem, v němž se snaží udržet tzv. individuální způsob salašnictví. Při své práci hospodáře na Hriňovských lazech pak denně vytahuje historii svého kraje, aby skrze jeho ruce a život znovu ožívala. A tak jsem měla možnost v jeho pracovitých rukách vidět nástroj zvaný druga, který mě velmi okouzlil. Druga se mi zalíbila především pro svou jednoduchost a zároveň praktičnost. Vnímala jsem, že bude užitečná v oblasti, v níž se snažím ovečky uplatnit já a to je výchova a vzdělávání dětí a také v rámci programů pro seniory a hendikepované. U seniorů a hendikepovaných jsem mnohdy byla limitována při zpracování vlny špatnou nebo chybějící pohyblivostí nohou, což například u spřádání vlny na kolovrátku bylo a je limitující. Druga, díky tomu, že tento nástroj do vlákna zpracovává vlnu pouze za pomocí rukou, což je možné i za vřeténka, ale u něj musíte vstávat, u drugi můžete vklidu sedět,  je proto v tomto mém úsilí neocenitelná například pro vozíčkáře. Když mi drugu pan Jozef podaroval při mém jarním výjezdu na milované Slovensko, skákala jsem v duchu radostí a ve vlaku, když jsem jela domů, jsem ji v ruce držela jako největší svátost. Postupně jsem drugu představovala lidem, u nichž jsem věděla, že také zajásají... Mám radost, že můj muž na podporu Dílny U beránka se rozhodl udělat pro zájemce kopii drugi jako "odměnu" a tím náš projekt Dílna U beránka osobně podpořit. Již mi jich několik udělal pro mou práci na Bludičce ve své ministolařské dílně, kde se rád přes zimu dřevu věnuje. Drugu si tak můžete přes hithit objednat a těšit se z její krásy.

P.S. K dnešnímu dni přispělo na náš projekt 120 příznivců a je vybráno 87 375,- Kč. Děkujeme !! Do konce projektu zbývá 16 dní, prosím o sdílení.

 Pan Jožko Kučera, vzácný člověk a můj velký učitel z milovaného Slovenska

Druga, úžasný nástroj na zpracování vlny vhodný při pasení oveček

Včera jsme se účastnili školní akce v ZŠ Sedlnice, kde si žáci devátého ročníku vymysleli udělat "Živý betlém" a poprosili paní ředitelku, ať to zařídí... Slovo dalo slovo a my s naší pojízdnou "betlémskou stájí" dorazili do Sedlnic a dotvořili tak kulisu pohodového předvánočního setkání učitelů, žáků, rodičů a přátel tohoto školského zařízení. Dnes, pod dojmem toho všeho, jsem vypsala další zajímavou možnost jak podpořit Dílnu U beránka a to odměnu za finanční příspěvek v podobě "Živých betlémských zvířátek" na Vaší akci. Připravujete hraný betlém nebo snad chcete udělat radost dárkem pro seniory v sídle Vašeho podniku ? Chystáte charitní Tříkrálové koledování nebo akci pro rodiče z mateřského centra ? Toužíte mít betlémskou stáj na Vaší zahradě pro účely čistě soukromé rodinné oslavy ? Máte ještě letos jedinečnou možnost podpořením našeho projektu přes hithit ... Na setkání se těší oslík Kája, ovečky Josefína a Magdaléna  a koza Jůlie Velká

.  

                                Foto ze Živého betléma v ZŠ Sedlnice 11.12.2019

Dnes jsem do "odměn" přidala možnost zakoupit si "Adventní Marii"... Maruška v očekávání je vyráběna s láskou, tak jak vše v naší Dílně U beránka a zrodila se zcela náhodou, když jsem se pokoušela věneček z kopretin, který od léta zdobil dveře naši Dílny U beránka přetvořit na věnec adventní. Použila jsem vše, co bylo po ruce a tak vznikla metodou suchého plstění i tato vlněná bytůstka. Materiál mám připraven od léta, bříško a čelenka je z vlny barvené vratičem, rostlinkou, která se dá využít k dobrému i zlému tak jako vše v našem životě. Jedna Adventní Marie je již za oknem a čeká, další tři, bude-li třeba, jistě stihnu vyrobit ještě do Vánoc. Vlny mám tak akorát...

Právě jsem dochystala objednávku pro jednoho z Vás. Proč o tom píšu ? Jen aby jste věděli, že pokud náušničky "Šperky od pastýřky" nebo krativní balíček na tvoření "Beránčí kožíšek" chcete dát někomu pod stromeček jako dárek, neváhejte napsat na e-mail : dilnauberanka@seznam.cz , přidejte adresu a počet, který jste si předplatili a my se pokusíme ještě do Vánoc Vám všem objednané výrobky poslat.

100 lidí a částka 79.700,- Kč . Děkujeme za Vaši podporu projektu Dílna U beránka !! G.Ž.

Podpora projektu Dílna U beránka má mnoho podob. Jednou z nich bylo dnešní tvoření v ZŠ Galaxie kam nás pozvala paní Markéta, která vizi Dílna U beránka i práci na Bludičce dlouhodobě podporuje a fandí ji. V rámci tvůrčího týdne rodičů s dětmi objednala tato maminka jedné ze žaček druháčkům  ve výše uvedené škole netradiční materiál vlnu a k tomu naši dílničku. Hodinka a půl s dětmi uběhla jakoby nic... Vlna je překrásný přírodní materiál, který děti vždy nadchne. Máme zkušenost, že je velmi baví také příprava vlněného materiálu k tvoření a tak jsme sebou vzali krample a za pomocí kramplování, což je vlastně rozčesávání vlněných vláken, umožnili dětem zkusit si tuto netradiční práci. Během tvůrčí dílny si druháčci mohli vytvořit vánoční nebo novoroční přáníčka i malé ozdůbky na stromeček v podobě roztomilých andílků a vybyl i čas na povídání o ovečkách Valaškách. No a paní učitelka si jako dárek zakoupila plstěné náušničky od pastýřky takže podpora proudila ze všech stran ... Děkujeme paní Markétce i všem, kdo přicházejí s netradiční formou podpory, o těch dalších zase povyprávím příště, protože už za chvilku nakládáme zvířátka z betlémské stáje a vyrážíme do ZŠ v Sedlnicích, kam nás pozvala paní ředitelka, které se náš projekt také líbí ...

Dlouho jsem nepsala. Dolehl na mě smutek. Po smrti babičky bylo vše, co nyní prožívám, ještě intenzivnější. Mnohé se událo, máme za sebou první letošní výjezd s betlémskými zvířátky a první prodej výrobků z Dílny U beránka. Pocity, které jsem vnímala v mrazivém větru ve stánku v Kopřivnici s náušničkama, kdy moje kolegyňka Mirunka mrzla naproti mě v tvořivé vlněné dílničce pro děti, byly neuchopitelné. Cítila jsem obrovskou lítost nad tím, kolik dobrých lidí je součástí této vize, myslí na nás a podporují nás a přitom jsou sami potřební. Ach jak těžce přijímám dary těchto lidí ... Podvědomě vím, že vše je tak jak má být, ale lidsky, lidsky je to něco, co se mě v hloubi duše bolavě dotýká. V záblescích stále cítím nespravedlnost nad rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí nepodpořit navazující projekt Beránek s plandavým ouškem na mzdy pro naše zaměstnance v novém sociálním podniku v době, kdy ještě nebudeme schopni se uživit, ale vždy ten pocit nechám okamžitě odeznít, neboť nejhorší je přijmout roli oběti. Vím, že cesta, po níž nyní kráčím není lehká, ale je hluboce naplňující. Dnes, když se stala ta obrovská tragédie ve fakultní nemocnici V Ostravě Porubě, kam o víkendu jedeme rovněž s betlémskou stájí, vše se ve mě sevřelo a pochopila jsem, že mé starosti o budoucnost jsou úplně zbytečné. Budoucnost žádná není, ani minulost. Vše co máme je pouze přítomný okamžik. Teď, teď, teď... Myslím na všechny, kteří pláčou nad ztrátou svých blízkých. Pláču s nima. Co jsou mé starosti proti jejich ? Na naši dílně visí konečně adventní věnec. Má název "Čas očekávání".

Nový program pro rodiny s dětmi, který v rámci zahájení provozu Dílna U beránka bude příští rok spuštěn, je inspirován knížkou Příběhy pastýřky, kde "jehňátko k ničemu" se nakonec pro malou pastýřku stane "nejvzácnějším beránkem ze stáda". Jak k tomu došlo ? Když přestaneme svět vidět lidským pohledem, ale začneme se dívat srdcem, najednou zjistíme, že každý, kdo do našeho života vstupuje je vzácnou bytostí, v níž můžeme rozpoznávat sebe samotné. Optikou srdce se tak i z lidského hlediska bytůstka k ničemu může stát pro nás osobně tou nejvzácnější ... Nákupem tohoto programu jste již nyní podpořili nově vznikající pracovní pozici "průvodce" a já jsem za to velmi vděčná. Radost mám i z výukoých cedulí, které pro děti připravila ilustrátorka paní Magdička, s níž jsem se seznámila jenom proto, že maluje na vyřazený školní nábytek. A protože občas nějaké vyřazené věci a pomůcky ze škol zháním do naší venkovské školičky, natrefila jsem i na paní Magdičku, která v této chvíli ilustruje mou knihu Příběhy pastýřky. Sama jsem zvědavá na výsledek. Jedno je jisté, že nákupem této knížky je podpořeno pracovní místo pro hendikepovanou bytůstku na pozici "knihtiskař". Cedule jsou ze starých školních lavic, mají krásnou energii a jejich výhodou je, že se na ně dá text znovu a znovu obměňovat, stačí jen křída a houba :-) ...

Na chvilku jsme dnes ráno s Mirunkou (mou spolupracovnicí) uvěřily, že Dílna U beránka opravdu je nereálná. Pocit zmaru byl o to silnější, že nás to zasáhlo obě naráz. A tak jsme vzaly vlnu a jehly a šly plstit náušničky. Cítily jsme se úplně zdrcené, prostě " k ničemu" . Jak moc jsme potřebovaly imaginární náruč pastýřky, která by nás ukonejšila. Nemohly jsme si navzájem pomoct, protože jsme na tom byly stejně. A pak jsem si vzpomněla na babičku a její dýňová semínka. Je to pár dní, co opustila pozemský život, který hluboce milovala. Tolikrát dokázala z ničeho povstat. Příběh o dýňových semínkách jsme slýchali od dětství. Až v dospělosti, kdy jsem s babičkou během jejího pobytu v hospici Citadela vzpomínky z jejího života sepsala a vznikla tak rodinná knížka "Vzpomínky ze starého kuférku" jsem pochopila, jak silná žena to byla. Ona dokázala beznaděj přetvořit v něco, co ji posunulo vpřed. Příběh o dýňových semínkách se odehrál za války, v době, kdy bombardovali Bratislavu, kde babička na tržnici prodávala zeleninu. Jen tak tak unikla smrti a pak v úkrytu pod bratislavským mostem při jednom z mnoha dalších náletů, kde již byla se svou mladší sestřenici Aničkou si všimla, že lidé nervózně přešlapují tam a zpět. Napadlo ji, že by bylo dobré jim něco prodávat. Svůj nápad sdělila Aničce, ale ta zapochybovala a oponovala: "Vždyť nemáš peníze". Babička odpověděla: "Mám 25 korun !!" A šla a nakoupila za ně dýňová semínka. Společně se svou malou pomocnicí pak rozdělily semínka do papírových kornoutků a prodaly je při dalším poplachu za padesát korun... Tak to šlo pořád dokola a na konci války jim věhlasná firma dovážela keksíky a cukrovinky až do domu. Babičce bylo v té době dvanáct a Aničce deset let ... Po náletu na Bratislavu, kdy málem zahynula, vždycky, když začaly hůkat sirény, jak vyprávěla, něco se v ní sevřelo a tak raději vzala vozík a šla pod most prodávat ... Když jsem byla v té Praze na Ministerstvu práce a sociálních věcí, byl to taky takový boj o holý život, o myšlenku, vizi, jíž jsem dala úplně vše. Nedá se to srovnat s bojem o holý život za války, ale v obecnosti mi příběh o dýňových semínkách ukazuje velké moudro mé babičky a to, že nejsme oběti našich životů, ale tvůrci. A tak s Mirunkou i zítra vezmeme plstící jehly, ať je ten náš pomyslný vozíček na trhy plný... 

.

K dnešnímu dni bylo vybráno 62.200,- Kč což je 24% z cílové částky, do konce zbývá 32 dní. Prosím o sdílení a předem děkuji. Všichni jedno jsme.

Včera jsme se vypravili na návštěvu za řezbářským mistrem pane Františkem Janošcem na Staré Hamry, který nám dělal vývěsní štít na naše nově vznikající pracoviště. Název Dílna U beránka vlastně vymyslel on. Stále jsme nevěděli, jak uchopit téma projektu "Beránek s plandavým ouškem", jehož cílem bylo vytvořit zázemí pro hendikepované spolupracovíky a to zázemí jsme chtěli prostě nějak nazvat. Název jsme chtěli jednoduchý, čitelný a znělý. Variant bylo mnoho: Plandavé ouško, U beránka s plandavým ouškem, U plandavého ouška atd. Pan Janošec to vyřešil za nás, prostě řek, že víc se mu na štít nevejde než Dílna U beránka a bylo rozhodnuto. Název se ujal a moc se nám líbí, takže teď chodíme "do dílny k beránkovi" a víme všichni co a jak...

Foto - den, kdy jsme si jeli pro štít na naši dílnu k řezbáři panu Janošcovi na Hamry byl velký svátek

Foto - připevnění štítu měl na starost Radek, od prvního okamžiku jsme věděli, že je to přesně "ono"

K dnešnímu dni bylo vybráno 58.650,- Kč což je 23% z cílové částky, do konce zbývá 35 dní. Prosím o sdílení a předem děkuji. Věřím, že to společně zvládnem.

Tento týden TV Polar natočila krátkou reportáž na propagaci Dílny U beránka. Je opravdu kraťoučká, takže tam mnohé chybí a jsou uvedeny i zavádějící informace. Proto ještě upřesním, že na vznik malého bezbariérového zázemí pro zaměstnance se velkou měrou podílelo MAS Lašsko ( místní akční skupina ), kde jsem v roce 2018 obhájila projekt "Beránek s plandavým ouškem", který je nyní v realizaci. K tomu je nutné předfinancování, čemuž dopomohla moje maminka, paní dr.Kolečková a město Nový Jičín poskytnutím bezúročných půjček. Vybavení pro návštěvníky zafinacoval Moravskoslezský kraj, nyní jsme ve fázi vyúčtování. Projekt vyrůstá z činnosti našeho spolku Venkovská škola Bludička, z.s. a zdejšího chovu Valašských ovcí, ovečky má ale na starost můj muž jako soukromý zemědělec. Oba subjekty jsou partnery této vize. Myšlenku Dílna U beránka realizuji jako fyzická osoba. Tato forma v této chvíli byla nejjednodušší z důvodu velké byrokratické zátěže, záruk nutných pro bankovní instituce a cíle sociálního podnikání, jimiž je prodej služeb a výrobků za účelem ekonomické soběstačnosti a zisku. Ten bude sice primárně určen pro další rozvoj sociálního podnikání na Bludičce, což už se ovšem neslučuje s posláním a důvody vzniku zdejšího spolku tj.neziskové organizace, která má na starost výchovu a vzdělávání dětí, programy pro seniory a hendikepované, praxe studentů a akce pro veřejnost. Zodpovědnost za případný neúspěch jsem i touto pro mě nejméně pravděpodobnou formou vzala plně sama na sebe. Pocity z této cesty jsem shrnula do jedné věty: "Umírám sama v sobě, aby myšlenka Dílna U beránka mohla žít ..."

A teď už slíbená reportáž: https://polar.cz/zpravy/novojicinsko/novy-jicin/11000018242/dilna-u-beranka-v-novem-jicine-da-praci-lidem-s-handicapem

K dnešnímu dni bylo vybráno 57.250,- Kč což je 22%, do konce zbývá 36 dní. Prosím o sdílení a předem děkuji. Věřím, že to společně zvládnem.

Další informace o aktivitách na zemědělské usedlosti Bludička naleznetezde: www.bludicka.wbs.cz

Drazí příznivci, mnozí z Vás si objednali plstěné náušničky. Budu ráda, když mi do e-mailu dilnauberanka@seznam.cz  ( je to úplně nový e-mail na komunikaci ohledně našeho projektu Dílna U beránka ) Ti, kteří je chtějí mít ještě pod letošním stromečkem jako dárek, napíšou jméno, adresu a objednaný počet. K informacím se do skončení projektu bohužel nedostanu. Naši pomocníčci vše zabalí a pošlou obratem k Vám. Kdo by snad si chtěl sám vybrat a má cestu kolem i to je možné. K náušničkám jsme nově doplnili jméno a tak pihatá liška, fialkové mámení nebo orosená pampeliška dodá "Šperkům od pastýřky" ten pravý punc originality. Věřím, že Vám nebo těm, pro něž jste je objednali, udělají radost. 

P.S. Do konce hithitové výzvy zbývá 37 dní. K dnešnímu dni se podařilo vybrat částku 53.675,- Kč tj máme splněno 21% z cílové částky. Prosím o sdílení, přímé oslovení Vašich přátel či širší rodiny, společně to dáme. Všichni jedno jsme.

Včera jsme doplnili sbírku didaktických pomůcek pro děti o další pastýřské nástroje jakým je grumle nebo pastýřská píšťala z kosti jelena. Vypravili jsme se na Vsetínsko do krásné chalůpky přímo k mistrovi řezbářskému, s nímž jsme se seznámili pří míchání ovcí na Kamenitém. Dozvěděli jsme se mnoho nového k tomuto tématu. Naše výuková stezka "Po stopách nejvzácnějšího beránka", která dá pracovní příležitost v rámci vize Dílna U beránka hendikepované bytůstce na pozici průvodce, provede děti mimo jiné životem pastýřů a salašnickým způsobem chovu ovcí. Možná na této stezce se dovíte, proč kost byla prvním materiálem na výrobu píšťalek a co to je vlastně ta grumle. Zaposlouchat se spolu můžeme do krásného zvuku píšťaly dvojačky, že nevíte co to je ? No věřte, že úžasný výmysl člověka, kterému už nestačilo hrát osamotě  na jednu píšťalu. Ale k vidění bude i jednoduchá koncovka, do ní si budete moci fouknout i Vy.

K dnešnímu dni máme vybráno 48.550,- Kč. Zbývá nám 38 dní do konce hithit výzvy a před sebou máme ještě kus cesty, věřím, že s Vámi to dáme. Prosím o sdílení možnosti podpory mezi přáteli. Děkuji !! G.Ž.

Období v tomto čase je dost často tím, kdy si lámeme hlavu, co dáme našim nejbližším pod stromeček. Mnohdy skončíme u toho, že vlastně už všichni všechno máme... A co takhle zážitek v podobě poukazu na návštěvu farmy ? Po stopách nejvzácnějšího beránka je nový program, na který se můžete vypravit jako celá rodina nebo zamilovaná dvojice, která si chce vyzkoušet život na farmě, protože po něčem takovém touží. Individuálně se Vám budeme věnovat, statek bude patřit jenom Vám. Nákupem podpoříte pracovní místo pro hendikepovanou bytůstku na pozici průvodce a tím rozjezd Dílny U beránka a ještě vytáhnete své nejbližší do zajímavého venkovského prostředí, kde si společně užijete skvělé zážitky. Termín i čas společně domluvíme.

Znáteli někoho, komu by se tato "odměna" mohla líbit, dejte mu tip a my budeme zase o krůček blíž naplnění cíle a když připíšete, proč jste nás podpořili Vy, i to může pomoct. Osobně Vám za formu jakékoliv pomoci děkuji, velmi mě posiluje. Zbývá nám 39 dní do ukončení projektu na hithit, věřím, že to společně dáme !! G.Ž. 

Vemte Vaši rodinu k nám na statek, zvláště děti to ocení a budou mít skvělé zážitky !!

Plstěné náušničky jsou prvním výrobkem z naší Dílny U beránka, kterým se snažíme vizi podořit. Vyrábíme je ve volných chvílích s Mirunkou, mou spolupracovnicí a "spouštěčem" myšlenky sociálního zemědělství, ale také za pomocí dobrovolníků, kteří nám pomáhají vlnu zpracovat a na tvoření nachystat. Náušničky vytváříme z vlny původních Valašek metodou suchého plstění. V těchto dnech se pokusíme získat na tento výrobek certifikát "Originální produkt Beskyd" tak nám držte pomyslné palce. Mnozí z Vás možná touží plstěné náušničky dát blízké osůbce pod letošní vánoční stromeček. I to je možné, je potřeba však napsat na e-mail Bludicka.Bludovice@seznam.cz nebo zavolat na tel.číslo 556/704046 a udat adresu, ať můžeme Váš dáreček co nejdříve poslat. Výběr budete muset nechat na nás, ale věřím že názvy "Slunce v trávě" či "Obloha plná hvězd" budou ty pravé dárky pro Vaše blízké. Nákupem podpoříte vznik pracovního místa na pozici Zpracovatel vlny a pokud nás doporučíte, bude to skvělé !! Prosím sdílejte informaci o náušničkách od pastýřky mezi přáteli, pomůžete nám opět posunout vizi Dílna U beránka o krůček vpřed. DĚKUJI !! G.Ž.

Foto: 19.11.2019 - dnes u nás TV Polar natáčela reportáž o Dílně U beránka,                                               kde Mirunka výrobu plstěných náušniček názorně předvedla. 

Je nás tolik, kdo jedeme na stejné vlně, víte, že slůvko VLNA znamená Víra-Láska-NAděje, milé, viďte ? S mnohými cítíme to samé, hledáme možnosti jak ... Dnes jsem dostala e-mail s prosbou o podporu. Stačí jedno kliknutí a projekt "Dešťovka" pro terapeutickou zahradu spřízněných bytůstek, které osobně neznám, kdesi na Vysočine, se přiblíží zase kousek k pomyslné realizaci jejich vize. Já nevím, jestli sdílení odkazu i touto formou pomůže, Hlasovat můžete do půlnoci 22. listopadu ZDE , ale věřím, že všichni jedno jsme. Právě dnes jsem se vrátila z jednání o záchraně našeho výukového sadu. Každý "bojujeme" o to své malé lidské štěstí, ale mnozí z nás bojují o štěstí těch druhých. U projektu "Dešťovka" jsem o tom plně přesvědčena a nemusela jsem nic číst, jen vidět foto a přelétnout očima, o co jde a šla jsem kliknout. Neboť i my ten náš sad použiváme k terapii hendikepovaných, jež užívají usedlost Bludička pro svůj rozvoj, ale také slouží pro děti, studenty, kolemjdoucí... A tak se pomyslně terapeutická zahrada "kdesi" na té pro mě neznámé Vysočině, dnes, v této prosbě propojila s naším sadem, za nějž se nyní modlím a věřím, že zůstane místem pro naši práci i v rámci vize Dílna U beránka. Ta počítá s otevřením výukové stezky pro rodiny s dětmi s názvem "Po stopách nejvzácnějšího beránka", skrze níž by děti mohly poznávat jednotlivé vhledy do běžných činností na statku. Výukový sad se včelínem jsou místem, které by v této stezce nemělo chybět. Tak snad se nám podaří jej zachránit a "Dešťovce" přeji, ať se dílo podaří. Klik ...

Výukový sad na Bludičce je součástí myšlenky rozvoje sociálního zemědělství, do budoucna chceme zbudovat sušárnu a moštárnu ovoce. V těchto dnech prosíme o pozitivtní myšlenky na jeho záchranu a v této souvislosti podporujeme všechny, kteří si uvědomují, ža zahrady, stromy, květiny je to, co nám dělá dobře ...

V roce 1989 mi bylo 14 let a tak na prahu dospělosti jsem již mohla vnímat, že změny ve společnosti se dotknou i mého života. Děti z jezdeckého oddílu Bludička, který jsem následně vlivem různých náhod založila a jež dodnes je nedílnou součástí všech aktivit na stejnomenné usedlosti, mnohdy vůbec netuší, že bez tohoto dne by na koníky chodit nemohly a pokud ano tak určitě ne od útlého věku, ale až by dosáhly 12-ti let tak jako to bylo před rokem 1989. Občanská společnost musela být podchycena, všechny zájmové organizace a kroužky řídil stát, což znamenalo nejen omezený výběr, ale také stagnaci rozvoje na místní úrovni, u lidí, jež vnitřně byli namotivování něčím ze své podstaty společnosti přispět pro její rozvoj pro svůj vlastní pocit naplnění, byl stát velmi opatrný a často je v tomto směru "šikanoval". Co se týká koní nemohl existovat soukromý sportovní klub, lidé nemohli soukromě vlastnit sportovní koně, neboť to bylo bráno jako přežitek buržoázní společnosti tj. něco, co se do socialistické společnosti nehodí. A tak naši koníci jsou většinou chladnokrevní, neboť koně pracovní mohli být drženi i před rokem 1989 v rukou malých záhumenkářů, což byl i můj dědeček... Následná integrace hendikepovaných osůbek do naší práce a rozvoj hipoterapie ( tj.léčby pomocí koně)  a pracovní terapie ( tj. léčby pomocí práce ), z níž vyvěrá i vize Dílna U beránka, byla dílem náhody, před rokem 1989 i to by nebylo možné. Má teta jako jedna z mála statečných žen nedovolila, aby její hendikepované dítě ( sestřenice na vozíku ) skončila v ústavu a tak za velkého úsilí o Marušku ona i všichni z její rodiny pečovali doma a nebylo to před rokem 1989 věru lehké, byla to velká vyjímka. Pro mě to byl můj první kontakt s odlišností v tomto směru a velmi důležitý, neboť jako dítě berete vše velmi přirozeně. Příležitostí k setkávání s hendikepovanými lidmi jsme měli velmi málo, často byli zavírání za velké kamenné zdi do ústavů a normální smrtelník neměl šanci se setkat a navázat s hendikepovaným člověkem obyčejný lidský vztah.

V čem pramení dnes nebezpečí, co bublá pod povrchem nespokojenosti občanské společnosti ? Možná to, že stát opět chce mít vše podchyceno. Nedůvěra k vlastním občanům dle známého hesla "podle sebe soudím tebe" způsobuje velké pnutí a turbulence na obou stranách a není to jen často zmiňované "eet", ale každodenní boj s úřady, obrovským nárustem byrokracie, kontrolami na všech možných úrovní, jejichž cílem není poradit a pomoct jak postupovat dál a lépe, ale srazit toho, kdo se snaží nějakou myšlenku či vizi uvést v život, na kolena, dokázat , že to co děláte děláte špatně a možná nejlépe by bylo nedělat nic. Tak jsem se cítila v roce 2017 na Úřadu práce odkud jsem se snažila vyrvat ze sociálního systému Mirunku, spouštěč toho všeho, ale také před pár dny v Praze na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde už jsem šla s konrétní vizí Dílna U beránka, kterou na místní úrovni podpořilo mnoho institucí a našich příznivců. Srazilo mě to na kolena, ale při následném setkání v Neratově, kam jsem z Prahy jela s podobně smýšlejícími lidmi, mimochodem Neratov je velmi inspirativní místo, doporučuji navštívit, jsem se však z pocitu zmaru zvedla a přes platformu hithit svou vizi nabídla veřejnému prostoru a požádala o podporu občanskou společnost, v níž stále věřím. Je toho tolik k povídání, ale u příležitosti 17.listopadu jsem měla potřebu něco k tomu aspoň v tomhle ohledu sdělit. Věřím, že pokud přijmeme to, že všichni jedno jsme, dokážeme se vzájemně na sebe dívat optikou srdce a to už je jen krůček k lásce bez podmínek, která všechno to, o čem píšu výše, vymaže, už nebude třeba žádných myšlenkových proudů v tomto ohledu, už budeme vědět co a jak, srdéčko nám to napoví... G.Ž.

Já tomu nikdy nerozumněla, co to znamená "Kdo rychle dává, dvakrát dává", ale v této chvíli plně význam známého motta chápu. Ani nevíte, jak povzbuzující je Váš dar ve chvíli, kdy se o projektu ještě tolik neví. Nejhorší byla chvíle po odkliknutí ke schválení. Zachvátil mě strach, že si nikdo nic neobjedná. Rozplakala jsem se tím strachem a pak přišel první dar a slova povzbuzení a já už nepláču. Umírám sama v sobě, aby vize Dílna U beránka mohla žít a zahrnuji Vás do této podivuhodné cesty, kterou jsem si takto nepředstavovala. O to více mě to dojímá ve chvíli, kdy jsem prožila své první lidské umírání a do boží náruče před pár hodinami doprovodila v hospici Citadela umírající babičku, která mým snům a vizím vždy fandila...

Jistě Vás napadlo, jak souvisí s projektem odměna nazvaná "Oslíkoterapie", to jest návštěva oslíka v interiéru u seniorů nebo hendikepovaných osob. Zdánlivě ne, ale souvislostí je zde mnoho, jednu bych Vám nyní ráda prozradila. Jeden z pokojů naší nové Dílny U beránka je bývalý pokojíček mého dědečka, který mi usedlost Bludička daroval a tím mi umožnil dělat mé současné poslání ... Den, kdy se pokojíček vyklízel, aby zde mohla být zahájena rekonstrukce, jsme interiér ještě využili pro výcvik oslíka Káji, kterého připravujeme pro novou vizi u nás v našem kraji zcela ojedinělou. A to navštěvovat s oslíkem místa, odkud lidé nemohou přijít k nám ( domovy důchodců, stacionáře, hospice ). Takto jsme již spustili v roce 2017 program "Mobilní salaš" a jezdíme za seniory s ovečkami a rukodílnou dílničkou. Kájíkovi jsme koupili nové botky ( přispěla nám na ně jedna dobrá bytůstka ), uvidíme, kdo první program pro seniory objedná třeba jako dárek na Vánoce a nebo super Novoroční párty :-) ...

P.S. prosím o sdílení našeho projektu, může v mnohém naši společnost proradostnit, děkuji !! G.Ž.

Babičko děkuji za veškerou podporu, kterou jsi dávala do mých vizí a snů, Tys byla vždy mezi prvními, kdo přispěchal na pomoc, když bylo třeba a mým myšlenkám jsi věřila. Je to jen pár okamžiků, kdy jsem Tě doprovidla do boží náruče, děkuji, že jsi mi dovolila být s Tebou a dotknout se Tvého umírání. I já nyní umírám sama v sobě, aby vize Dílna U beránka mohla žít. Je těžké opustit všechny své představy... I Ty jsi je opustila. Vím, jak moc jsi nechtěla , abych viděla Tvou slabost a nakonec jsi dovolila z lásky do Tvé slabosti vstoupit a tím jsi mě posilnila na další cestu životem. Nemohla jsem si přát nic krásnějšího než při posledním vydechnutím Tě držet za ruce ... Babičko děkuji.

https://www.youtube.com/watch?v=XSVYVsVAWOI&feature=youtu.be

První příspěvek, první slzy dojetí. Je to jedna z nejtěžších chvilek mého života. Vám, kteří jste byli mezi prvními, z celého srdce děkuji.

O projektu Beránek s plandavým ouškem natočila místní TV Polar reportáž, zde je odkaz:  https://polar.cz/zpravy/novojicinsko/novy-jicin/11000013510/bludicka-zachranuje-plemeno-ovce-valaska

Dnes jsem odeslala projekt Dílna U beránka k administrátorovi hit hit a věřím v jeho schválení a následné zveřejnění. Přátelé této vize jsou připraveni sdílet a pomoci při propagaci, chvěje se mi celé nitro, ale vím, že je nyní potřeba jít za své limity. Propojuji celé své bytí s touto myšlenkou a pokládám svůj život pro tuto cestu. S boží pomocí ji zvládnu.