English
Česky
Slovensky
Vítejte, milí potulní, v říši temnoty a snů, kde se spojuje realita s iluzí a tajemství se rozplývá ve stínech. Nejdelší noc není jen kniha, je to výprava do tajemného světa, ve kterém se potkává odvaha s beznadějí a láska a přátelství se strachem.
V temných chvílích hrdinové mého příběhu tancují mezi stíny a světlem, jejich srdce hoří tu nadějí a tam se zase rozpadají na prach obavami. Hledají odvahu čelit tajemným silám, jež hrozí pohltit vše, co znají. Procházejí lesy plnými děsů a zapomenutých osudů, v jejichž hlubinách se ukrývají tajemství, jež možná konečně změní osud všech.
Připojte se k nám na cestě za svítáním a proměňte s námi sen v realitu. Nejdelší noc přináší dobrodružství, které vám na okamžik zmrazí srdce, ale zároveň ve vás probudí touhu po světle, jež prosvítí nekonečnou temnotu.
Ukázka z knihy
Za fialovou křídu
Prodávám svou duši
Do země za závojem
...Večerní rozjímání, Cyril ze Samary...
Alchymistův rituál
Do ticha alchymistické laboratoře se zařízlo nepříjemné zakvílení a z obrazce na podlaze vyrazily fialové plameny. Vladomir se usmál a uhladil si pěstěný knír. Tenhle rituál připravoval dlouhé měsíce. A teď ho od pravdy dělilo jen několik úderů srdce.
„Er korundae, es fárie, Tarrisí somériel. Tarris Doriel Pareille somériel. Tarissí auren aun‘fi Vladomir Menderomariel. Vladomirí saukurfael. Tarris Doriel Pareille sa‘aer Kaelin Koeriel,“ hřímal starým, téměř zaniklým jazykem.
Zablesklo se a jednotlivé znaky, pečlivě nakreslené na černých dlaždicích, se začaly pozvolna rozsvěcet. Alchymista se zhluboka nadechl a zavřel oči. Okamžik, na který tak dlouho čekal, konečně nadešel.
Mezi plameny se najednou objevil sotva znatelný obrys mužské postavy. Nasávala fialový oheň a rychle získávala fyzickou podobu. Vtom zeleně a fialově tepající znaky pohasly a nahý muž se zhroutil na podlahu. Zvedl se na loktech a zvracel saze a popel. Poslední, co viděl, než upadl do bezvědomí, bylo několik baněk a křivulí, od nichž se odráželo světlo měsíce v úplňku. Černé dlouhé vlasy, na několika místech protkané stříbrem, měl slepené, svalnatá záda zbrázděná starými jizvami, a když ho alchymista špičkou boty otočil, spatřil šedé kruhy, které se rozlévaly zpod spících očí jako dvě mrtvá jezera. Elfovy bledé popraskané rty se slabě chvěly a tělo na zemi přerývavě dýchalo, ale zdálo se, že se s trochou péče za pár dní postaví na nohy.
Tarrise probrala prudká bolest hlavy. Ranní paprsky se mu zakusovaly do lebky jako hřebíky a ústa měl nepříjemně vyprahlá. Odlepil jazyk od patra a s námahou se rozhlédl kolem. Zase poušť? Něco bylo špatně. Něco bylo velmi špatně, ale nedokázal určit co. Snad čistě povlečená postel nebo police s neznámými knihami a obrazy na stěnách? Všechno kolem bylo podivné, ale zároveň důvěrně známé, jako by to tak být mělo. Napadlo ho, kolik dní asi uplynulo od toho osudného večera… a vtom si s hrůzou uvědomil, že ani neví, co se onoho večera mělo stát. Pokusil se vstát, ale nohy ho zradily a Tarris se svalil na zem. Strhl s sebou propocenou přikrývku a podlaha pod jeho vahou zaduněla.
„Vidím, že jsi vzhůru,“ ozval se hlas nad ním.
Ani nepostřehl, kdy se otevřely dveře. „Kde… kde to jsem? A jak dlouho jsem spal?“
„Všechno je v pořádku. Přivedl jsem tě zpátky, jsi u mě doma,“ odpověděl neznámý muž a pomohl mu vstát.
„Jak dlouho jsem spal?“ zopakoval Tarris po chvíli otázku.
Alchymista se zasmál a přejel po něm pohledem. Zdálo se, že rituál proběhl úspěšně. Tarris byl sice elf, jež Vladomir z duše nenáviděl, ale býval služebníkem jeho starého mistra a bezvýhradně ho poslouchal. Po několika týdnech tréninku se snad všechny jeho schopnosti zcela obnoví a bude moci splnit svůj úkol.
„Byl jsi mrtvý. Skoro tři sta let. Oživil jsem tě.“
Mrtvý? Tarrisova mysl se marně snažila spojit si všechna zpřetrhaná vlákna.
„Já jsem… mrtvý?“
„Ne, jsi živý. Oživil jsem tě,“ zopakoval klidně Vladomir. Blbeček, přesně takového jsem potřeboval, pousmál se.
Viditelně zmatený elf horečně přemýšlel dál. Neznámý muž mu byl něčím nesmírně povědomý. Jako kdyby ho kdysi znával a něco mu slíbil. Kde se jen s tím nepříjemně pronikavým pohledem setkal? Pečlivě zastřižené tmavé vlasy, černé oči, prošedivělý knír s pěstěnou bradkou a ten hlas, který zněl tak povědomě…
„Proč jsi mě přivedl zpátky?“