Knižní horor Bláznov – prožijte místo činu na vlastní kůži!

Příběh psaný realitou

Jak to všechno začalo? Zakoupili jsme starý statek ve velmi odlehlé části Česka, kde ještě běhají jeleni a divoká prasata tam váží tolik co velké cestovní motorky. Izolovaná tamější komunita, a rozhodně ne jen kvůli blízkosti nechvalně proslulé přehrady Švihov, jako by žila život ovlivňovaný čímsi silným přímo za jejími okny. Místo děje se v minulosti jmenovalo Bláznov. A čas od času, když se věci vymknou kontrole, se bláznovem znovu stává.   

Buďte odvážní stvořitelé příběhu. Vydáním knihy to nekončí...

I česká Vysočina má své démony. Fikce podle reality, realita podle fikce. Nebo snad až jakýsi autobiografický horor s prvky krimi?

Chtěli zlo, mají peklo

Co se to vlastně ve vsi děje? Kdo spáchal ty vraždy? Kam se všichni poděli a co je pořád s tím zatraceným signálem...?

Kniha, jež na vás už vytahuje drápy... Musíme sprovodit z našeho světa stvůry, které se pustily do masakru českých vesniček a samot. Ale ještě předtím definitivně oživíme 3 hrdiny, kteří s nimi změří své síly.  

Hororový příběh z Vysočiny, jehož děj kráčí a utíká prostřednictvím 3 storylines, které se nevyhnutelně seběhnou do nejistého finálního dějství. 

Nová kniha vzdává hold tuzemským venkovanům za jejich nezpohodlněnost, a také ukazuje, jak dobré je mít kolem sebe nějaké myslivce, když se stane opravdu, ale opravdu velký malér.  

Žádná duchařina (i když…), opatrně vkročte do světa zla – snad i trochu spravedlivého, kterému možná půjde čelit odhodláním a loveckou brokovnicí!

Hlavní postavy:

Lukáš – tak trochu arogantní pražák, který si život na venkově ohýbá podle sebe. Všechno je pro něj jako z rychlíku, nerespektuje řád tichého světa, který je o mnoho pomalejší a osobnější, než na co byl zvyklý. I rychlík ale může jednou vykolejit.

Humka – starší pán, místní žlučovitý horal, který si mysl i tělo fyzickou prací vytrénoval natolik, že se dovede porvat se vší drsností venkova a přírody jako takové. Jenomže příroda má zrovna svoji temnou náladu.   

Joe – venkovský sympaťák, člověk, který se nezalekne žádné manuální práce, přesto zůstal na poměry své venkovské komunity až pozoruhodně uvážlivý a kultivovaný. Vyplatí se mu tváří v tvář horoucímu zlu zachovat chladnou hlavu?

Mája – Lukáš manželka, hrdinný garant house keepingu v časech, kdy je dům doslova porcován na kusy. A do toho všeho stráží své děti před vším zlým. Co zmůže jedna žena ve světě, který se úplně pomátl? 

Jaká je mise?

Mojí misí bylo psát a psát a přežít to. 

Naší misí je knihu přivést do reality a přežít to. 

Vaší misí je vstoupit do ohniska děje a přežít to.

Misí vybraných peněz je pokrýt výrobu (korektura, sazba a finální grafika obálky, tisk minimálně 400–500 kusů – vazba V2), distribuci a základní propagaci nové knihy. Prostě dostat ji na pulty knihkupectví a cítit se oprávněně jako někdo, bez něhož by to nešlo. A také se těšit na odměnu a stát se součástí příběhu.

Chcete víc? Buďte projektu tak blízko, jak to jen jde!

Poctivě český horor se dostane mezi vás. Lidi zvyklé na město naučí nahlížet na venkov jinou optikou a s větším respektem. A lidé žijící na venkově zase ocení, jak autor zvědomuje jejich univerzálnost a drsnou sílu při řešení vyvstalých problémů. Příběh je pojat velice jednoduše, o to víc bude snadnější představit si, co se vlastně na místě stalo.

Ještě nekončíme

Každý štědrý donátor bude moct i s autorem navštívit místo po místě, kde se příběh odehrává.

A pro extra odvážné možnost straight edge přenocování ve stanu na zahradě nebo ve stodole – na Vysočině, přímo v epicentru zlých sil! Tam, kde řádily zrůdy. Tam, kde se musela zrodit kniha Bláznov.  

Samozřejmostí je podpisovka knihy s písemným poděkováním za její spoluzrození. Přímo na místě. Jestli o to budete stát. A jestli vám to vývoj situace vůbec umožní...  

Pokud si vše sedne, příběh bude patrně ještě rozšířen. Začne třeba zuřivými jatky ve stanovém městečku…

Kdo na vás CiVí

Jmenuji se Michal Misík, je mi 38 let. Rád fantazíruju. Rád píšu. A rád přináším některé věci na místa, kde třeba úplně nemají co dělat. Nebo se to tak alespoň ze začátku zdá. Zde je ale všechno doma, sem projekt patří. Jsem typ člověka, co někam jede autem a vidí v každém lese nebo v každé staré chalupě nějaký příběh – povětšinou pochmurný. Profesní CV sem přikládat nebudu. Pracoval jsem už leckde, létal jsem nízko i hodně vysoko. Od letošního srpna se mohu považovat i za spisovatele. Moje knižní prvotina už čeká jen na to, až se objeví na pultech. Radostí jsem se z tvůrčího úspěchu asi trochu pobláznil a něco ve mně se jalo sepsat ještě Bláznov. Žánrově absolutně odlišný. Ačkoliv, ve skutečnosti se spíše on napsal sám. Půjčil si mé ruce a nastolil smrtelné tempo.

Moji další a delší neprofesní představovačku najdete tady. 

Proč zrovna Hithit?

Vydat novou knihu skrze obvyklou proceduru trvá celou věčnost. Nadto neumožňuje autorovi přinést nějakou přidanou hodnotu, způsob, jak knize vdechnout další život a přenést její vzrušující příběh do hmatatelnější sféry – do reality! Vím to právě proto, protože v současné době vydávám knihu s jedním – objektivně skvělým a vstřícným – velkým nakladatelstvím. Každý přispěvatel a čtenář bude moct spatřit místa, která formovaly knižní příběh. Místa, co navenek příliš nevybočují z běžného českého venkova, ale ve skutečnosti skrývají děsivá tajemství, která kniha poodkrývá. Hithit umožní projektu spatřit světlo světa v mnohem kratší době a vám kromě toho umožní spatřit i temnotu podsvětí pěkně „naživo". Dvojitý syrový zážitek, co chtít víc.

A kdoví, možná se zrodí i nějaká komunita, co se bude pravidelně scházet na hororových projekcích mezi koncem světa a začátkem pekla. Kdoví...    

Malá ochutnávka...

A Humka má na svůj věk a opotřebovanost opravdu dobrý zrak. Stejně ale nevěří tomu, co vidí. Ta zakrvácená flaksa z protějšího svahu pozoruje okolí skrze lovecký dalekohled. Nemá oči, nemá mozek, a počíná si tak vypočítavě chladně. Agonické záškuby a rozd*bilněnost jsou minulostí. 

Humka je loven! Z lovce se stává ovce. 

Takže ona to je realita! 

Jak je něco takového vůbec možné? Vážně zubatá? Ale cožpak by na sebe vzala až tak bizarní podobu? Úplně bizarní a nepraktickou? Možná si přitáhl přesně takovou zubatou, kterou si zaslouží. Humka se skrčí a začne pozorující věc raději pozorovat mnohem menší skulinou než před chvilkou. Humka si chce nafackovat za své neprospěšné myšlenky, ale zaobírá se tím, jak moc má své údolí rád. Jak moc rád by chtěl mít věci zase jako předtím. Má tady rád každý kámen a keř, dokonce i rekonstrukční a lajdácký bordel je pro něj něco, co považuje za součást svého domova. Humkovo tělo se v průběhu let stalo mechanickým strojem na práci, horalova duše ale zůstala vnímavá. 

Humka má rychlý mozek a vypočítává možnosti. Napadají ho následující:
a) Utéct přes les do Krmolína a spojit své síly s panem Džejtkem. Možná by mohli vlézt do bagru a všechnu škodnou převálcovat,
b) Vyhledat někoho s loveckou brokovnicí, jenomže to by musel projít po stejném svahu, kde právě stojí netvor, a pak absolvovat dlouhý pochod přes otevřené pole, kdy on sám rozhodně nemusí být nejrychlejší bytostí,
c) Proplížit se do domu a odnést klíče od traktoru, ten je ale příliš pomalý. Všechna provozuschopná osobní auta jsou zase zaparkovaná přímo pod kýtou z pekel,
d) Připlížit se do kůlen, chopit se nějaké zbraně a vyprovokovat střet.   

Na jih ani na sever, tedy otevřeným údolím, by se Humka nevydal. Neustále by bojoval s blátem a mokřady, a cesta do nejbližší osady by byla dlouhá. Dokonce ani on sám nezná všechny tamější nástrahy přírody detailně, jen rámcově v rámci svých rutinních tras. Humka není zbabělec a než by někde půl hodiny tonul v rašeliništi, to si radši dojde pro rychlou smrt. 
„H*jzl jeden“, neudrží na mžik Humka jazyk za zuby. Jediný tvor, který kdy panu Humkovi prokazatelně a jasně podělal život, je ta krvavá kýta. Co mu asi udělala s jeho kravami, které on považuje za svou rodinu, co chce provést jemu samotnému… Bude to i Humkova noha, kterou si jednou ten „živočich“ umístí namísto hlavy?
Z nebe se na střechu snese několik krupek a vzápětí déšť končí. Zrůda sklání dalekohled a stáčí se na místě v levobok. Směrem k příjezdové cestě, která spojuje Humkovo království s buranským světem. Na cestě se vynořují tři postavy. Zrůdy! Ale možná taky ne. Humka se po seně a slámě přesouvá k díře ve zdivu a ostří zrak. Pokud to budou lidi, má v úmyslu rychle vyběhnout, vzít nějakou lopatu, co cestou sebere a vyburcovat spojence, aby po jeho vzoru zaútočili na flaksu.

...

Tohle jsou až zázračně silné zásahy. 

„K*rva fix“, zakleje Joe nahlas a utíká do baráku, jak jen nejrychleji umí. Zaklapne dveře, zamkne na všechny západy světa a roztřesenýma rukama si zapaluje cigárko.     

Co se to tam sakra děje?

Kdo byl ten odporný člověk? Kde se tu vzal? Proč někdo surově umlátil jeho rodiče? A kde je jejich pes, který štěká jako siréna na cokoliv cizí? Počkat. Nepomátl se ten arogantní pražák? Někdo mluvil o jeho sklonech k agresivitě, možná už ho venkovští rozzuřili a jednoduše je začal likvidovat. Bylo na něm vidět, že si zdejšího života, co tu byl před jeho přivandrováním, pranic nevážil. Osoba zmrzačená ohněm nebo čímsi mohla být taky jeho oběť. A možná předtím zabil i Joeova tátu s mámou. 

Přes dveře přesouvá těžký botník. Spodní okna nechává být. Jsou vysoko nad zemí, a kdyby něco, uslyší zvuk rozbíjejících se oken. Stará socialistická okna a jejich tabule jsou hlučné zařízení, pokud se do nich někdo pustí. Žádný zadní vchod už dům nemá, i cesta přes sklep není pro gaunera možná bez tříštění dvojitých skel.    
Venku se znovu střílí. Opět od zadních zahrad. Pro boha živého, koho ten magor ostřeluje teď? Popáleného chlapa rozcupoval broky na kusy. Takže tam musí být další oběť. „Hrome, kde sou ti pitomí policajti“, rve si vlasy Joe.  
Přesouvá se do horního patra, pravačkou smete všechno z obývákového stolu. Běží do trezoru a postupně přinese úplně všechno, co v něm najde. Hotový arzenál. Dvě lovecké brokovnice, dvě brokové dvojky. Pak jedna dlouhá malorážka s puškohledem. Celkem prskátko, ale jestli Joe dostane toho všivého teroristu na mušku, chce mu nasázet dvě rány na hlavu hned za sebou. Rychle něco nabít. Pekelně rychle! Nejde o žádné automaty, vše vyjma malora je jen na dvě perdy a pak dlouhé nabíjení. Malor je na pět střel, po každé se musí vytáhnout závěr, co vyhodí nábojnici z komory. Což je rychlovka. Kolem Joa je vyskládáno asi deset krabic s patronami a malorážnou municí.

Spící obr je připraven k obraně i útoku.  

Oči mu zamíří na starý obývákový bar. Sotva dopřemýšlí, už trhá dvířky ven a sahá po láhvi whisky. Nějaká archivka, ale kdy jindy když ne teď si pořádně prolít chobot. Joe nikdy nebyl žádný velký ochlasta, stejně jako v ledasčemž jiném se dovede ukrotit a nepodléhá nějakému rauši. 
Teprve teď je připraven udělat nějakou pitomost. Na jeho poměry pitomost. Policie neexistuje.
S malorážkou kráčí k zadním oknům, směrem na severovýchod. Puškohledem prohlíží zadní zahrady sousedů. Vidí, že nová zeď u pražáků je zčásti pobořená, hned pod ní zase nový plot úplně zdemolovaný. Něco jím muselo projet. O kousek výše ostří na mrtvé tělo koně. Je úplně zčernalý a zkrvavený. Zamíří asi o čtyřicet metrů směrem doprava. Někdo tam běží s flintou. To je ten sígr. Uvidí pražáka, jak sprintuje s loveckou brokovnicí do své stodoly. Při téhle rychlosti ho nemá šanci strefit. Z poloviny omylem a z poloviny ze vzteku vystřelí jednu ránu na něj, spíše letmo. A mine. Olovo se zaryje někam do mokré hlíny, zvuk výstřelu pohltily větve tújí. Polanský si potenciální střely smrti vůbec nevšiml. Ubedňuje se ve stodole, zavírá vrata. Celé to dělá zevnitř, takže se nedá určit, kde vlastně je.

Kdyby musel ještě vystrčit hlavu nebo i kus těla ven, má to jisté! 

„Sakra“, procedí Joe a stahuje se zpět. Zavírá okno a přemýšlí nad tím, co právě udělal. Pořád ještě nemá dost důkazů, kdo zločiny spáchal. Stejně jako se brání on, tak stejně se může bránit mladý pražák. Sice má velkou brokovnici, ale vypadal s ní spíš jako děcko běžící z hračkářství. Ten chlapík vypadá ani ne na pětadvacet, byť je mu skoro o deset let víc. Pokud tady skutečně začal masakrovat lidi a zvířata, pak ho stejně místňáci smetou, skoro každý má doma brokovnice a mnohým je docela fuk, jestli střílí do psa, divočáka nebo do pražské náplavy s cejchem škodné. Joe je ale proslulý svým respektem k ostatním za jakékoliv situace, a proto se bezhlavě nevrhne do frontálního útoku proti baráku Polanských. To rozhodně ne. Namísto toho se přesune na jinou pozici, z níž bude mít skoro dokonalý přehled o dění na silnici a před domem asi vraždícího souseda. Ale pokušení narvat do střechy jejich baráku pár patron v něm stejně doutná. Jen tak, aby ulevil svému emočnímu přepětí a ukázal, že taky umí kousnout. Škoda, že nemá špetku výhledu na jejich dvůr. Kdyby masivně brokovnicí rozstřílel střechu chalupy pod ním, která je stejně prastará a zralá na spadnutí, nadělal by v ní nějaké okna. Křehké pálenky by broky drtily na prach. Ale jakou by to mělo šanci na úspěch, střílet takovým frapantním způsobem a pak ještě očekávat, že tam někdo vleze přímo na mušku. Joe sice byl na vojně a o mladém předpokládá, že má podobnou zkušenost asi jen stěží, ale pak si zase vzpomene, jakým efektivním způsobem pražák rozbombardoval nebožáka u zadní brány. „Respekt, chlape, furt měj respekt… rači ke každýmu“, opakuje si Joe nahlas.          

Joe tráví za zavřeným oknem hodiny. Na radiátoru pod oknem má položenou brokovnici, v pravé ruce třímá malorážku, jejíž hlaveň občas přiopírá o zeď. V malbě zdi se už stihla vytvořit malá rýha. Joeovi se povede zahlédnout nějakou osobu.

...