VODNÍK | studentský film

Druhá část rozhovoru s autorem a režisérem Lukášem Vokounem.

Liší se Vaše úplně původní představa a nynější scénář?

Rozdíl je veliký. Mně se původně líbilo jenom něco mokrého – nějaká příšera, která by žila ve vodách. Měl to být typický béčkový slasher typu amerického hororu. Ta první vize Erbenova Vodníka se nemění. Když jsem si přečetl baladu, tak jsem si jenom říkal, jak ho uchopit vizuálně, a jak ho uchopit tak, aby se s ním dalo nějakým způsobem soucítit. Někdo mi třeba řekl, že pro něj je vodník, který rezonuje v Erbenově Kytici s Polednicí, něco nadpřirozeného, že se ty příběhy zrcadlí. Že je to něco, co nezasahuje do našeho lidského světa. Já jsem chtěl příběh polidštit. Stejně tak jako se dá polidštit Polednice ve smyslu, že je lidské mít strach o své dítě a kam až spěje mateřská láska. To také rezonuje ve Vodníkovi. Z toho důvodu jsem chtěl dát bytosti, jež je vnímána, že má nadpřirozené schopnosti, do našeho světa v kontextu mezilidských vztahů. 

I proto jste oslovil Petra Konáše do role vodníka – že se znáte a že jste trochu tušil, že je to herec, který by to dokázal přesvědčivě zahrát, nebo je to čistě náhoda?

S Petrem jsme se předtím občas potkali, ale nebavili jsme se. Vzniklo to na doporučení mého kamaráda. Říkal jsem mu, jak bych si vodníka představoval. On mi dal tip na Petra Konáše, tak jsem ho oslovil a pamatuju si, že Petr byl nadšený.

Čím Vás Petr Konáš konkrétně zaujal?

Hlasem. Petr krásně zpívá a je nabitý pozitivní energií. Je sen pro každého režiséra pracovat s takovým člověkem. Ještě k tomu má tvárný obličej. Má velice modré a pronikavé oči. Až ho patřičně namaskujeme, tak budou skvěle vynikat. 

Cílíte s filmem jezdit i po školách? Ne že by byl úplně výukový, ale hororová forma by mohla studenty bavit víc, než klasická četba, nemyslíte?

Určitě mě to napadlo. Chci cílit na střední školy, protože mají Kytici v povinné literatuře. Myslím, že tam to bude rezonovat víc. Vzhledem k tomu, že chci natáčet dost hororovým stylem, tak si nemyslím, že se to hodí pro žáky základních škol, ale určitě bych to chtěl dát na festivaly. Ve výsledku je učení se o tom daleko horší, než jsou balady samotné. Můj film vypadá akčněji, než čtení poezie může být. Možná na základě zhlédnutí zkusí číst i poezii. Třeba si řeknou, že i poezie může být drastická a má v sobě zajímavé příběhy. 

Je to zatím Váš největší a nejtěžší projekt?

Stoprocentně. Nejtěžší je asi v tom, že na něj máme úplně stejně času jako na předešlé projekty. Bude mít však nejdelší stopáž, od čehož se odvíjí scénář. Herců je pořád stejně, jen teď mám na ně vyšší nároky. Dřív jsem úplně nevěděl, do čeho jdu. Teď mě tak trochu děsí, čím si budu muset projít, než to půjde ven. Tento film má největší rozpočet, tudíž vše okolo, včetně shánění lokací, je náročné, ale těším se na to. Chci, aby bylo všechno perfektní. To vyžaduje maximální přípravu a příjemné prostředí pro celý štáb.

Kolik navštívíte lokací?

Čtyři – dům, který se vyskytuje v blízkosti jezera, jezero jako takové, kde jsou krásné skály, na kterých bude vodník sedět. Pak nedaleké kukuřičné pole a poslední jsou sklepní prostory. 

Všechny prostory chápu, ale proč to kukuřičné pole?

V příběhu hraje pole význam ztracenosti. Chtěl jsem oddělit lokace a chtěl jsem do příběhu zakomponovat žlutou barvu. Inspiroval jsem se filmem Děti kukuřice od Stephena Kinga nebo filmem Ve vysoké trávě od téhož autora. Další inspirací mi byl film Midsommar od Ari Astera. To jsou horory, které se natáčejí ve dne. Chtěl jsem si také zkusit natáčení hororu ve dne a hledal jsem něco podobného jako význam ztracenosti. V příběhu Vodníka je, že když zabil to dítě, tak ho pochovali právě za domem v kukuřičném poli. 

Scénář na začátku příběhu je až moc patetický schválně, aby vynikla láska a nenávist, nebo to má jiný význam?

Zřejmě narážíte na tu prvotní povídku… Povídka není úplně hotový scénář. Jsem strašně špatný tvůrce dialogů. Je to spíš shluk poznámek, jak chci zhruba příběh vést. To znamená, že když tam člověk řekne „budu Tě milovat do smrti a obětoval bych za tebe život“, tak chci, aby tam zaznělo něco podobného, protože to rezonuje s tím koncem povídky, aby byla jasná ona láska versus nenávist.

Zbývá pár dní do konce a díky Vám jsme vybrali již přes 100 % cílové částky. Všem našim přispěvatelům tímto děkujeme a přinášíme Vám rozhovor s autorem a režisérem filmu Lukášem Vokounem.

Proč jste si zvolil zrovna povídku Vodník, která je těžká na vizualizaci?

Původně to neměl být Vodník od K. J. Erbena. Chtěl jsem jen vytvořit vodníka, který by nebyl tak romantizovaný a zpohádkověný, jako tomu je v pohádkách pro děti. Dřív ve slovanských mytologiích to byly stvůry, zlé příšery, které škodily. A v příbězích to bylo vyprávěno právě proto, aby to lidé nedělali. Pro mě byl vodník vždy fascinující bytost. Má ponurou, depresivní, mokrou atmosféru, což chci ve snímku zachytit.

A to jste měl rád vodníka třeba už jako pětiletý, šestiletý kluk pro to, jak je tajemný, nebo ta fascinace vznikala postupně až v pozdějším věku?
Miloval jsem pohádky. Jako malý kluk jsem měl opravdu bujnou fantazii. S kamarádem jsme měli klacky místo mečů, běhali jsme po krajině, mlátili jsme do všeho kolem a představovali jsme si obrovské příběhy… Vodníka a podobné bytosti jsem vnímal povahově komplexněji, než jen jako „strašidlo“, které se musí porazit, či naopak jako něco dobrého. Vnímal jsem ho spíš tak, že i on má své ideály. I možná v tom kontextu, že jak svět nahlíží na něj, tak on zpětně nahlíží na svět.

Někdy je postava vodníka zobrazena komediálně. Kde jste viděl vodníka, kterého nyní realizujete? Jaká pohádka Vás učarovala?

V podobě, v níž ho chci realizovat já, jsem vodníka neviděl. Když se řekne vodník, tak jako první se mi vybaví vodník z pohádky Princezna ze mlejna. Svého vodníka jsem poskládal z mých oblíbených postav. Jsou to třeba příběhy z Pirátů z Karibiku. Vodník je bytost, která musí plnit nějaký účel, už se sžila s prostředím a lidé na ni pohlížejí jako na stvůru a ne na někoho, kdo by jim měl pomáhat. Nikdy jsem ho nevnímal jako kladnou postavu. On topí lidi a my bychom ho měli vnímat jako veselou karikaturní postavičku?

A Váš vodník je tedy jaký?

Postava jako taková je depresivní. Myslím, že vodníka si lidé vymysleli jako postavu, na kterou věřit musí, ale s nadsázkou. To znamená, že existuje, on sám neví, proč existuje. Má ovšem nějaký účel. Neví však, proč ho má, žije sám v jezeře, nemá tam nikoho, ale vzhledem k tomu, jak na něj lidé nahlížejí – jako na něco nadpřirozeného a nelidského – tak se cítí strašně sám, ale neví, jak to má uchopit a začít se bavit s lidmi.  

Takže je nešťastný?

Ano.

A svým myšlením je to pro Vás člověk či mýtická bytost? Jaké má myšlení? Když vidí dívku, tak si řekne „to je kočka, nebo to je má budoucí oběť?

Myslím, že tyto myšlenkové pochody mají lidi, ale tady jde o to, že vodník v mém příběhu reprezentuje určité nepochopení a to, jak se lidé dívají na lásku. On má samozřejmě své důvody, proč to dělá, a neříkám, že je hodný. Ze svého pohledu vnímá, že je hodný, a jediné, co chce, je láska, kterou si musí vzít, protože je stvůra, kterou nikdo nemůže milovat. Na druhou stranu ho vnímám dost lidsky, aby tam mohla rezonovat morálka a jakási alegorie příběhu.

V čem jsou ve Vašem pojetí pozitivní prvky jeho osobnosti?

Neříkám, že má nějaké pozitivní vlastnosti. Je ale například perfekcionista v tom, jak se stará o své jezero. Má potřebu tam mít pořádek a musí o všem vědět, navíc umí skvěle vyšívat. V tom svém malinkém světě je ve své vnitřní fantazii strašně hravý. Problém je, že když to pak začne rezonovat s okolním světem, tak to dokáže způsobit velkou škodu.

Zbytek rozhovoru na Vás čeká v druhé aktualitě.

Váš tým

Vodník

Přinášíme Vám pokračování rozhovoru s maskérkami a několik fotografií z probíhajících příprav na natáčení.

Nina pracuje coby divadelní maskérka v Městských divadlech pražských patnáct let. Zároveň spolupracuje s dětským divadelním klubem na Klamovce, dále s Lieder Company Prague, kde líčí operní umělce, a s divadelním spolkem Maschera. Katka je u Městských divadel pražských rok a půl a také spolupracuje s Lieder Company Prague.

Jaký byl váš nejtěžší projekt z hlediska profese? 

Nina: To nelze jednoduše říct, každý projekt je těžký. Maskéřina je náročná, byť se tak nejeví. Musíme namaskovat postavy tak, aby se to líbilo jak tvůrcům, tak herci. Herec se musí cítit dobře. Jedině tak může dokonale ztvárnit postavu. Musíme se trefit do rozpoložení i charakteru. Zároveň líčím tak, abych se za svou práci nemusela stydět.

Kateřina: Myslím, že se tím stane tento projekt. V divadle jsem už nějakou dobu, ale zatím vše probíhalo v rámci civilního líčení, takže hororový Vodník bude vskutku výzva.

Nějaké maskérské fópá? Prostě, že něco ruplo, nebo nevydrželo hned po příchodu na jeviště?

Nina: Maskérské fópá je opravdu horor, protože po příchodu herce na jeviště už nic neupravíte, ale bohužel se to stává. Občas třeba nesedne paruka nebo se uvolní nějaký pramen z účesu. Nejhorší je, když mají herci nalepovací vousy a kníry. To je vždy největší stres, aby to herci neodpadlo. Pro mě byl stresující fakt, když jsme do jednoho představení lepily pleše herečkám, přičemž jsme věděly, že ta pleš vypadá blbě. V divadle se ale používají věci pořád dokola, takže to nebyly jednorázové, které pěkně přilnou, ale tuhé, tlusté pleše. Nakonec mi jedna divačka při prohlídce zákulisí řekla, že se nemám stresovat, že všichni vědí, že je to divadlo, ne film a že na divadle to vypadá skvěle. Maskérskou story jako takovou mám ze začátku své kariéry, kdy jedna z hereček měla rychlý převlek, kde jsem jí nasazovala obří barokní paruku s dřevěnou lodí. Nasadila jsem jí paruku, ona už odcházela na jeviště a najednou začala z té lodě téct voda. Při braní paruky se mi tam totiž zasekl kelímek s vodou, takže celá mokrá šla na jeviště a uhrála to na to, že byla v lodní bitvě na moři. Jedna z dalších věcí, které straší každou maskérku, je to, když jedeme na zájezd. Jednou jsme třeba zapomněly plnovous pro Petra Konáše. Petr Konáš je naštěstí perfektní herec, takže to uhrál i bez vousů.

Kateřina: Já vždy bojuji s lepením knírů, vousů, tupé a podobně. Celé představení se pak bojím, že to není dostatečně přilepené a na jevišti upadne. Největší průšvih byl, když jsem zapomněla přijít na přelíčení, nebo jsem omylem nalíčila někoho špatně – při jednom představení za mnou vždy chodí jedna herečka nechat si udělat rány na obličeji. Jednou se mi podařilo jí všechny rány nalíčit na druhou stranu obličeje. Člověk si může myslet, že to není velký problém, ale může se stát, že to herce rozhodí. A nejhorší jsou zájezdy. Člověk je často balí během představení, takže se může stát, že něco zapomene. Když zapomene nějaké líčení, tak to není nic hrozného, ale paruky nebo vousy už jen tak nenahradíte.

Autorem fotografií je Jan Polívka (@jp_janpolivka).

Zbývá poslední týden kampaně - natáčení filmu se blíží a my Vám přinášíme rozhovor s maskérkami. 

Nina pracuje coby divadelní maskérka v Městských divadlech pražských patnáct let. Zároveň spolupracuje s dětským divadelním klubem na Klamovce, dále s Lieder Company Prague, kde líčí operní umělce, a s divadelním spolkem Maschera. Katka je u Městských divadel pražských rok a půl a také spolupracuje s Lieder Company Prague.

Jak jste se s režisérem Lukášem Vokounem seznámily? 

Nina: Lukáš mě oslovil skrze doporučení naší společné známé z divadla a následně i Petra Konáše. Je to shoda příjemných okolností. Na natáčení se těším. Bude to výzva.

Kateřina: S Lukášem mě seznámila moje kolegyně z divadla Nina Jirasová. Myslím si, že tato zkušenost bude moc fajn. Jsem za ni vděčná a těším se na spolupráci s celým týmem.

Čím vás Lukášovo zpracování Vodníka zaujalo? 

Nina: Líbí se mi, jak se prolíná klasika s moderním světem a to, že se i v této době mohou odehrávat příběhy, které se vyprávějí od nepaměti. Lukáš má konkrétní vizi každé postavy. Jako maskérka tak vím, do čeho jdu, což mě baví. 

Kateřina: Hned na začátku mě zaujala samotná inspirace klasickou povídkou od Erbena a všeobecně Lukášovo modernější pojetí. Také se mi líbí postupný vývoj samotných postav v povídce a to, jak se postupně mění díky všem situacím, kterým jsou v ději vystaveny.

Dělaly jste studentské projekty i pro jiné začínající filmaře?

Nina: Pracuji převážně jen pro divadlo, kde se maximálně natáčely různé reklamy na představení. Líčení pro film bude nová zkušenost. Těším se, že posunu své hranice a obohatím se o zkušenosti. Baví mě nápady a energie celého týmu, který si Lukáš sestavil. Divadlo v posledních dobách propadá trendům. Všechna představení jsou jako přes kopírák, ale režisér Vodníka tomuto zatím nepropadl. Pro všechny tyto okolnosti mě baví natáčet studentský film. 

Kateřina: Je to můj první studentský projekt. Mám určitě větší možnost se umělecky vyjádřit i „vyřádit“ než v divadle. Tam dostaneme přesné návrhy a nedá se s nimi moc hýbat. Lukáš s námi probral jeho pohled a nápad, se kterým můžeme jakkoliv hýbat a přizpůsobit si ho podle našich představ. Je velmi otevřený našim nápadům. 

Jaký druh divadla nebo filmu vás osobně nejvíc baví? 

Nina: Mám ráda, když mě jako diváka dílo stimuluje, a to jak emočně, myšlenkově, tak po umělecké stránce, což si myslím, že Lukášovo pojetí Vodníka plní. 

Kateřina: Myslím, že se to hodně liší podle mé nálady. Někdy chci pouze vypnout hlavu a dívat se na nějakou bezduchou show. Jindy chci zažít horskou dráhu pocitů, kdy neodtrhnu oči od obrazovky či jeviště. Velmi ráda se dívám na filmy zaměřené na temnější témata, jako jsou horory, kriminálky nebo sci-fi. 

Je líčení hororu maskérská výzva? Jestli ano, tak v čem konkrétně? 

Nina: Je to veliká výzva. Vodník je vodní tvor a jak víme – voda a líčení se moc rádi nemají – takže se snažíme přijít na materiál, který přežije vše a bude dobře vypadat na kameře. Musíme brát v potaz trochu i rozpočet filmu. S tím, že se jedná o film studentský, tak si nemůžeme vždy úplně dovolit to, co bychom chtěly, ale to nevadí. Aspoň můžeme zapojit fantazii a použít třeba i přírodní materiály. Petr Konáš jakožto Vodník projde celkovou přeměnou těla a musí to být dokonalé! Chceme splnit režisérovy myšlenky. Doufám, že se nám to povede. 

Kateřina: Určitě je to velká výzva. Raději vytvářím hororové make-upy než civilní líčení. Člověk během toho může upustit své fantazii a dopřát si experimentovat.

Největší výzva bude poprat se se samotnou postavou Vodníka, protože tráví mnoho času ve vodě, takže je třeba s tím počítat a přizpůsobit tomu veškerý materiál. Líčení musí ve vodě vydržet, aby se po každém záběru celé nerozpadlo.

Také to bude náročné z hlediska času. Z divadla jsem zvyklá, že většinu herců líčím maximálně pár desítek minut. Myslím, že líčení Vodníka zabere spoustu času, ale jsem ráda, že jsme na to dvě, takže Petra Konáše nebudeme trápit moc dlouho.

Pokračování rozhovoru naleznete v další aktualitě. 

Děkujeme všem přispěvatelům za Vaši dosavadní podporu!

Zdraví

tým Vodník

Do konce kampaně zbývá něco málo přes dva týdny a my Vám přinášíme krátký rozhovor s představitelem Vodníka - Petrem Konášem.

K herectví se dostal po Střední průmyslové škole zeměměřické v Praze. Následně vystudoval Vyšší odbornou školu hereckou v Praze - Michli a nastoupil do divadla v Chebu a v Plzni. Role mladého, úspěšného a sebevědomého sukničkáře a hazardéra Roberta Šambery v Ordinaci v růžové zahradě mu v roce 2010 otevřela dveře do dalších televizních seriálů. Pátým rokem je v angažmá v Městských divadlech pražských. Je milovníkem hudby. Hraje na několik nástrojů. Má dvě děti a se svou ženou rádi vyrážejí na motorce napříč Evropou.

Jak Vás Lukáš Vokoun oslovil a proč si myslíte, že padla volba zrovna na Vás?

Lukáš mě oslovil v kavárně divadla Komedie. Do té doby jsem si myslel, že je barman... A oslovil mě proto, že je na první pohled poznat, že mám nadpřirozené schopnosti.

Čím Vás příběh, text a Lukášovo pojetí zaujalo?

Mám rád horory a Vodník v Lukášově představě je klasická hororová zápletka. Na natáčení se moc těším a na výsledek možná ještě více.

Podílel jste se na studentských projektech i pro jiné začínající filmaře? Co Vás na nich baví? Jsou v něčem jiné, než pracovat už v zavedených "institucích", jako je divadelní angažmá či role v seriálech?

Párkrát jsem se studenty pracoval. Baví mě, že tam pocitově "o nic nejde", přestože všichni (včetně nás herců) podávají maximálně profesionální výkon. 

Co musí film nebo divadlo obsahovat, abyste mu věnoval svůj čas a energii?

Jsem už sedmnáctým rokem v divadelním angažmá, takže tuhle otázku jsem si vlastně nikdy nepokládal. Upřímně si většinou projekty nevybírám, ony si vybírají mě.

Do začátku natáčení zbývají necelé tři týdny a herecké obsazení už je ve finální podobě. První vám představíme Kateřinu Zapletalovou, která bude hrát Natálii, tedy potomka vodníkovi původní lásky. 

„V roce 2019 úspěšně dokončila studium na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Na škole hostovala v Městském divadle Mladá Boleslav, nazkoušela letní představení Balady pro Banditu na Velhartickém hradě a hrála v pražském Pidivadle. Po škole začala hostovat v Žižkovském Divadle Járy Cimrmana, v Městském divadle Kladno, Divadle D21, na divadelní scéně pražského Rock Café, Divadle v Celetné a v zájezdovém divadle Natálie Venturové. Má za sebou i několik videoklipů, krátkometrážních filmů v češtině i angličtině a vedlejší roli ve filmu Modelář. Ztvárnila také několik epizodních rolí v českých seriálech, například roli Jany Svěcené v seriálu tv Prima – 1.Mise,“ stojí na jejím profilu na Actorsmap. 

„Na Vodníkovi chci pracovat hned z několika důvodů. Zaprvé, horor je žánr, který jsem si vždycky chtěla vyzkoušet, ale zatím jsem neměla tu příležitost. Zadruhé, už když jsem sbírku Kytice četla poprvé, Vodník z ní byl má nejoblíbenější báseň, takže její volné pokračování je pro mě velké lákadlo. A zatřetí, s Lukášem Vokounem už jsem na dvou projektech dělala a pracovalo se mi s ním velmi dobře. Stejně tak znám i několik dalších lidí z jeho tvůrčího týmu a vím, že jsou to moc příjemní lidé a moc se těším až spolu budeme tvořit,“ říká sedmadvacetiletá herečka.

Další obsazené herce představíme již brzy, doporučujeme sledovat aktuality na Hit-Hitu.

Zdraví

tým Vodník

V pátek 30. 6. naše kampaň odstartovala a shodou okolností se také jednalo o první den KVIFF, kam se režisér a část našeho štábu vydala.

Letos jen s vizitkami, příští rok i s filmem. 

Přispěvatelé se nám pomalu hrnou a my pilně pracujeme na přípravě natáčení. Mezitím vzniká oficiální plakát z pera Barbory Polákové (její tvorbu můžete sledovat na Instagramu @_good.on.paper_). 

Dále se koná krátký rozhovor s představitelem Vodníka Petrem Konášem a s režisérem filmu Lukášem Vokounem. Oba rozhovory již brzy naleznete jako aktualitu v naší kampani.

Děkujeme za Vaši dosavadní podporu!

Zdraví

tým Vodník