Kupte dítěti unikátní pohádku - podpoříte tak děti Ukrajiny

Výtěžek z prodeje pohádkové knížky půjde rovnou na účet první dobrovolné nemocnice na Ukrajině, o které píšu níže. (Pokud by se podařilo vybrat částku 250 000,-, postačilo by to na měsíc základního provozu nemocnice. Ten je momentálně v akutním ohrožení. Potřebujeme měsíc na uzavření dohody o podpoře této ukrajinské nemocnice jednou nemocnicí z Německa.)

Tato původně ručně vázaná pohádka vznikla před patnácti lety na přání malého chlapečka, kterému umřela maminka. Jmenoval se Ríša, ale říkali jsme mu Hříbeček. Jsem prozaička a autorka knížek pro dospělé čtenáře. Jmenuji se Hana Pachtová.   

Vyčarovanou pohádku pro Ríšu jsem napsala jenom z lásky k Ríšovi. Starala jsem se tenkrát o něj a měla ho moc ráda.

Knížka je plná barevných obrázků od ak. malířky Venduly Březinové. A má laskavý příběh. 

Prosba za oběti agrese na Ukrajině

Prosím za všechny oběti ruské agrese, co právě nezbytně potřebují hospitalizaci a nemocniční péči, slitujte se a přispějte alespoň malou částkou. Pokud můžete, podpořte nemocnici tím, že si zakoupíte knížku. Nebo jen tak.

1. Brožovaný výtisk je pro vás připraven za 500 Kč.
2. Ručně vázaný výtisk v pevné vazbě limitované edice je pro vás připraven za 2 000 Kč. V nákladu pouze 20 číslovaných exemplářů. Můžete je získat pouze ve formě odměn. V rubrice "ODMĚNY". 

Pokud chcete přispět bez nákupu knížky, budeme vděční i za jakýkoli obnos, který pošlete.

Pokud se někdo naopak rozhodne zaplatit vyšší sumu, čeká ho odměna.

Každému zájemci předem moc děkuji.

Přikládám lektorský posudek literárního teoretika a kritika Vladimíra Novotného. Zde výtažek:

"...Svět, který Pachtová nabízí, je svět pohyblivý, půvabně se proměňující a libující si v rozličných, zvláště zvířecích postavách a postavičkách. Jejich častěji obveselující situace i rámcový příběh ztvárňuje prozaička z hlediska žánru způsobem, kterému se v novější době říká „moderní (nebo novodobá) autorská pohádka“. Což znamená, že už nevychází z lidové slovesnosti či folkloru, nýbrž se opírá o novější zdroje dětského poznávání a nazírání světa. A i zde platí, že nevytváří studené ráje, nýbrž citlivě rýsuje naději. A sílu."

"Hana Pachtová: Vyčarovaná pohádka pro Ríšu

Celé lektorské vyjádření

Po přečtení Vyčarované pohádky... z pera Hany Pachtové se nejprve se zadostiučiněním pochlubme takzvaným cizím peřím, totiž tímto konstatováním staršího data: „Pohádka je prostor, v němž se skutečnost, v níž se nedá žít, opravuje do podoby, v níž se žít dá, či v níž bychom se domnívali, že můžeme žít a chtěli žít. Pohádka vychází z tohoto světa a v tom je angažovaná, proto nevytváří ráje, ale rýsuje naději.“ Napsal to před mnoha desetiletími Egon Bondy a nahonem ještě podotkl, že „přečasto byly pohádky studnicí nejen naděje, ale i síly pro čas, kdy opět bylo možno začít.“

Takovou studnicí naděje svého druhu si přeje být i předkládané autorčino pohádkové vyprávění. Nehodláme je převyprávět, navíc by to nebylo nikterak jednoduché, poněvadž svět, který Pachtová nabízí, je svět pohyblivý, půvabně se proměňující a libující si v rozličných, zvláště zvířecích postavách a postavičkách. Jejich častěji obveselující situace i rámcový příběh ztvárňuje prozaička z z hlediska žánru způsobem, kterému se v novější době říká „moderní (nebo novodobá) autorská pohádka“. Což znamená, že už nevychází z lidové slovesnosti či folkloru, nýbrž se opírá o novější zdroje dětského poznávání a nazírání světa. A i zde platí, že nevytváří studené ráje, nýbrž citlivě rýsuje naději. A sílu.

Vladimír Novotný

Chodouň 19.11.22"

Můj profesní životopis:

"Hana Pachtová se zprvu věnovala publicistice, v posledním desetiletí se soustředí na psaní prózy. Publikovala časopisecky (Intelektuál, Labyrint Revue, Tvar, Weles aj.) a na vlnách Českého rozhlasu;

je zastoupena v antologii „současné české ženské povídky“ Ty, která píšeš (2008).

Debutovala povídkovým souborem Bůh je pes (Petrov, 2005), na němž kritika ocenila jak výrazovou zralost, tak schopnost „psychologických průniků do niterného světa, nejčastěji svých vrstevnic“ (V. Novotný).

Svojí druhou knížkou, strhující rozsáhlejší prozaické texty z let 2004–09, potvrzuje Pachtová to, co svým debutem naznačila: nová česká literatura je bohatší o překvapivě osobitou a původní spisovatelku. Dále Pachtová vydala v roce 2017 novelu Bůh je mikymauz a v roce 2019 novelu Život a doba gaunera."

 Literaturou pro děti se běžně nezabývám. Ale "Vyčarovanou pohádku pro Ríšu" jsem napsala s láskou a ráda. 

O první dobrovolné chirurgické nemocnici na Ukrajině, kam půjdou vaše peníze:

Zakladatel první dobrovolné chirurgické nemocnice na Ukrajině Stanislav Onishchuk: „Týmy jedou naplno dobrovolně. Hned na začátku jsem všem řekl, že nemám finanční prostředky na výplaty. Všechno jde do léků a vybavení nemocnice.“

A Stanislav Onishchuk pokračuje:

„Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Sestavení profesionálních týmů byl můj nejdůležitější a nejtěžší úkol. Všichni  vynikající chirurgové, traumatologové, anestesiologové, zdravotní sestry, koordinátoři, řidiči atd… Všichni dávají bez nároku na plat svůj čas, dovednosti, erudici, zkušenosti i osobní životy. "Jen" pro záchranu civilistů i vojáků, které k nám svážejí ze všech stran Ukrajiny.  

 „Až válku vyhrajeme, budu cítit, že jsem pro naše vítězství dělal všechno, co bylo v mých silách.“

V jednom malém městě nedaleko Ivano-Frankivsku. (Z bezpečnostních důvodů neudáváme adresu.)

Proč dneska nemůžu spát a proč jsem před patnácit lety napsala Vyčarovanou pohádku pro Ríšu?

Nemůžu spát. V bezpečí ložnice, kde spokojeně pochrupkává můj muž a pes, právě myslím na ukrajinské děti.

Už to bude nějakých patnáct let. Starala jsem se tenkrát o malého chlapečka. Jmenoval se Ríša, ale říkali jsme mu Hříbečku. Když byly Hříbkovi čtyři, tak mu umřela maminka.

Vždycky, když se na něco nebo z něčeho těšil, říkal: „Dneska mám super den!“ A když se jeho těšení naplňovalo, tak vykřikoval:

„Můj den je požád lepčíí!“ R zvládal, ale Ř mu moc ještě nešlo.

Pro tyhle jeho dny jsem tenkrát byla ochotná udělat celkem dost. Chtěl mi žíkat mami.

A ptá se mě: "A ty víš, kde je moje maminka?"

Tipuji, co mu mohli nakukat: "V nebíčku?" Ptám se.

Kývne hlavou.

Hříbek se mě chytá kolem krku hubenýma ručičkama. Balím ho do osušky a vytahuji z vany. Nevěděla jsem, že v sobě tolik lásky můžu někdy vůbec objevit. A v dětech se vůbec nevyznám. Tisknu k sobě jednou rukou to tělíčko zabalené osuškou a druhou rukou rozverně pročechrávám mokré vlásky.

„Ty brečíš, mami?“

Mlčky si utírám slzy do jeho ručníku. Vidí, že brečím, tak to snad nemusíme rozpatlávat.

„Já teda nebudu pži fénování už vžískat. A žekneš mi v posteli pohádku?“

„Jasně. Nějakou krátkou přečteme.“ Odpovídám stejně jako každý večer s ním.

„Nechci to pžečíst. Chci to jako vyprávět. Táta mi vždycky vypráví.“

Já ale nejsem asi schopná z paměti ani žádnou pohádku převyprávět.

„Napíšu ti nějakou, jo?“ Zeptám se ho.

Překvapivě nadšeně souhlasí. Říkám si, že napíšu na stránku nějaký pohádkový příběh. To snad zvládnu.

Ráno piju kávu. Za sebou slyším capkavý zvuk dvou bosých nožek a čtyřech psích tlap po vyhřívané podlaze. Už oba vstali. Jdou vedle sebe ke stolu, Hříbek drží za plandavé ucho mého velkého loveckého psa. Oba se tváří dost natěšeně.

„A, mamíííí, už bude ta knížka?“

„Jaká knížka, Hříbečku?“ „Dyť si včera žikala, že mi napíšeš tu knížku…“

Tajně se vyděsím. Jakou knížku?! Vřískám v duchu. Slyším svůj hlas: „Hříbečku, knížka trvá dlouho, než vznikne.“

„Tžebaaa… tejden?“

„Třeba i víc.“ Spoléhám, že dítě nemá představu, co takový týden obnáší. A mám pravdu. Začne totiž plakat. Týden je asi fakt dost. Beru ho na klín. Utírám mu slzy. „Nebreč. A jaký postavičky bys v pohádce chtěl?“

Přestává brečet. „Spongeboba, pavouka, želvu a všechny. Ale hlavně želvu, pavouka a Spongeboba.“

Celé dopoledne vymýšlím a píšu pohádku a zároveň obvolávám známé. Musí to být velkým písmem. Musí to vypadat jako knížka. Musí tam být spousta barevných obrázků. A musí to být hned.

„Dvě noci bez knížky? A tžetí už s knížkou?“ Ptá se.

„Jo.“ Odpovím. Ale nejsem si jistá. Snad to všichni zvládneme.

Za dva dny položím na stůl knížku s názvem Vyčarovaná pohádka pro Ríšu.

Je barevně vyvedená v japonské vazbě. Nejen já, ale i moji známí si mákli.

Jenže Hříbek není doma. Odvezli ho někam k tetě na Moravu. Knížku mu prý doručí. Jeho rodina věděla, že mám roztroušenou sklerózu, tak nechtěli, abych se Hříbkovi montovala do života. Jedna maminka mu už umřela. Chápala jsem to.

Ani nevím, jestli mu knížka vlastně udělala super den.

Dneska mu už bude tak devatenáct let. Já zatím žiju. Což ale nic neznamená. Všechno je prozatím.

Cíl projektu je prodat co nejvíce výtisků knížky "Vyčarovaná pohádka pro Ríšu". Potřebujeme získat co nejvíce peněz pro první dobrovolnou nemocnici na Ukrajině. 

Proč jsem projekt zahájila? Projekt jsem zahájila, protože věřím v lidskou solidaritu. A chci podpořit Ukrajince a poděkovat jim za hrdinství.

A tedy opět děkuji Ukrajincům za vůli bojovat.

Říkám si v bezpečí českého obýváku: jen se podívej, jak posílá na břeh vlny oceán. Nevzdává se. Tak proto je matkou věků. I matkou hrdinů, co volí svobodu, nebo smrt. Nejsou jen obyčejní dobrodruzi, co vyplouvají, a tak hážou do neznáma.

Náhle není nikde vytesáno: cti matku svou. A milovat ji dokážou jen stateční. Ostatní zůstanou ležet jako kapři na Bibione. (A nejspíš chcíplí kapři.) 

Ukrajinský prezident vypadá jako celkem obyčejný muž. Ale řekl: "Nestojím o odvoz. Potřebuji munici."