Prosím, podpořte tisk knihy s titulem 2022: Rok hlupců

6. ledna 2022. Stehenní sval je stále nepoužitelný pro běh, k tomu se přidala bodavá bolest v levé bederní oblasti. Tohle má být to krásné stáří? Podvečerní tradiční fotbálek s Media Teamem, který už třicet let má každý čtvrtek prioritu před čímkoliv jiným, včetně sexu, je v prdeli. Takže další den bez sportu, otrava. Pohybový absťák nahradil pisálek řezáním dřeva a posilováním bicepsových svalů za pomoci činek.

Při surfování na zpravodajských serverech ho zaujal titulek „Everest zdolalo málo černochů. Tým chce napravit koloniální minulost hory“. Nejvyšší hora byla přístupná primárně bělochům, z deseti tisíců lidí na vrcholu byl od roku 1953 na vrcholu jediný Afroameričan, napsal list The Washington Post. Takže opět rasismus, tentokrát rasismus hory. Probůh, to je idiocie! Černoši umí skvěle běhat, kralují v basketbalu i baseballu, jsou většinově mimořádně muzikální a tanečně nadaní a… asi je nebaví lézt po horách. To je vše.

Pisálek absolvoval dvoutýdenní Mt. Everest trek, a když se ponořil do vzpomínek, opravdu v horách žádného černocha nepotkal, i když se dostal až do výšky 5644 m. Ale hledat v tom rasismus hory, rasovou diskriminaci, segregaci? Inu, blbost kvete jako kytky v tropech a hloupá přecitlivělá politická, genderová, environmentální, náboženská a rasová korektnost civilizovaný svět deptá v tempu, jakým zlý brouk kůrovec decimuje české lesy. Lze předpokládat, že ještě žádný černoch nebyl v soláriu, také solárka označíme za rasistická? Odpor většiny proti hloupým a zbytečným výstřelkům je téměř nulový. Proč se nebráníme?

O tom treku, který ho absolutně nadchnul, napsal pisálek reportáž pro přílohu Hospodářských novin Víkend, hodil to v počítači do vyhledávače a s chutí se prostřednictvím písmenek vrátil do hor, důchodci mají na vše času dost. Pustil si k tomu do reproduktorů stylově buddhistickou nekonečnou spirituální skladbu Om Mani Padme Hum.

Mt. Everest trek: Očista okoralých duší

Naše pětičlenná partička je roztažena zhruba v délce kilometru: vpředu prošlapává stezku v čerstvě napadaném sněhu Štěpán. Boří se po kolena. V Himálaji je posedmé, ví, kde hrozí nebezpečí, v zdánlivě kompaktní několikakilometrové ledové plotně mezi skálami jsou trhliny.

Vycházeli jsme před svítáním, nejnáročnější výstup směrem k průsmyku Cho-la (5368 m) je nutné absolvovat před tím, než ostré slunce rozehřeje skály a uvolní kusy ledu, které pak padají dolů. Loni tam zahynulo pět Japonců. Těžce se dýchá, opět zastavuji a opírám se o hůlky. Vnímám jen absolutní ticho, bílé ticho. Totální klid. Jdeme už tři hodiny, nepotkali jsme jediného člověka. A další hodiny nikoho nepotkáme, až při přechodu ledovce Ngozumpa před osadou Gokyo. Úžasné kulisy hor rámují očistu okoralých nejen manažerských duší.

Mt. Everest trek z Lukly do Mt. Everest Base Campu a následným přechodem přes Cho-la Pass do dalšího údolí je klasika, která láká turisty z celého světa. A v hektické době mezi nimi přibývají manažeři, hledající únik od briefingů, brainstormingů, budgetů, permanentních telefonátů. All inclusive dovolená v luxusním hotelu? Žádný relax, všude je telefonní signál a wifina. Jedeme do rozvojového Nepálu, kde na nás čekají místo splachovacích záchodů díry do země, v lodžích pokoje velikosti šatny se zdmi z papundeklu, nulová hygiena, chudá strava, ve výškách pak zimnice, bolesti hlavy, zvracení, průjmy, nespavost, v horších případech edém plic nebo otok mozku. Proč tam, probůh, jezdíme? Protože vidět na vlastní oči osmitisícovky Mt. Everest, Lhoce, Makalu a Čo Oju je ohromující zážitek, protože v Himálaji platí stoprocentně, že i cesta může být cíl. Protože hory očišťují.

Po dvou dnech v Kathmandu, kde všudypřítomný prach, hluk, zápach, smog a haldy odpadků v ulicích kalí zážitky z úžasných buddhistických či hinduistických památek, se do hor vyloženě těšíme, ale čeká nás obávaný přelet na jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě v Lukle (2804 m), kde je třeba se přesně trefit mezi horami na přistávací dráhu se sklonem 12 procent, která je dlouhá jen 527 m. Občas se pilot netrefí, ale ten náš byl šikovný. Na jeho počest si dáváme pivo a vyrážíme.

Prachu je ale stejně jako v Kathmandu, cesta do správního města Šerpů Namche Bazaaru (3440 m) vypadá, jako když dochází procesí křesťanů do poutního města Santiaga de Compostela. Turisti, Šerpové s ohromnými náklady a stejně obtěžkaní rohatí jaci víří prach mezi kameny, je horko, ale kulisy jsou krásné. Spíme v lodži ve vesnici Phakding, pijeme stylově plechovkové pivo Everest. Po první nenáročné túře chutná skvěle.

... a zase jsme se zasekli na limitu počtu znaků. Kompletní ochutnávku, i ty předchozí, najdete na https://www.facebook.com/jaroslav.pomp/