English
Česky
Slovensky
Člověk neuvědomí, kolik životě potkává různých drobných nádherností, co mu množí účet radosti a portmonku štěstí.
Třeba procházka přes pustý Karlův most v šest ráno, kafe s dědkama ve Vasiliki nebo kousek pískovce, co držel katedrálu svatého Víta šest století, než jej vlastnoručně vyměnil za nový váš syn. A tak bych mohl pokračovat do omrzení. To si uvědomíte až ve chvíli, kdy vás neotravujou starosti, složenky, dotěrné telefonáty a televize, nebo když propukne z ničeho nic pandemie a sdělovací kanály chrlí jednu hrůzu za druhou.
Před dvěma týdny jsem se pustil do kadeření jabloní. Byly takové zagroškudla, zarostlé až hrůza, a že by se jim ráčilo plodit, vidno nebylo. Ulevil jsem jim v námaze živit přerostlé klacky a už se jenom těším, že holky budou za pár týdnů samý květ, jako princezny.
Do všeho jarního mumraje, kdy se včely, čmeláci, komáři a jiná letadla probudila, přišla nepatrná částečka, co vypadá, jak mina, a i podobně funguje. Tak do stavení, kde jsem si vesele samotařil, přibyli šedí vlci, moji rodičové. Od mé puberty uběhlo už pár let a bydlet s rodiči se v mém pokročilém mládí bere mezi potenciálními partnerkami jako handicap. Ale doba nabídla tohle řešení, jako nejbezpečnější. Dostalo se mi tím další drobné titěrnosti. Přál bych každému z vás, milí čtenáři, zažít a vnímat soužití dvou lidí, co se zamilovali před semapadesáti lety a od té chvíle nedali jeden bez druhého ani ránu.
Vrátil jsem se díky jedné malinkaté částečce o tři sta let zpátky, kdy se v chalupách žilo generační pospolitostí a přiznám se, že jsem netušil, jak mocná to je zkušenost. Už léta mám s tátou a mámou zaběhlý rituál. V jedenáct a ve tři si voláme. Kdo je rychlejší, neslyší z druhé strany nudné ahoj, ale „KÁVA!“. Už dvě dekády je káva v jedenáct a ve tři tak pravidelnou jistotou, jakou byl jízdní řád rakouskouherských železnic nebo pohanská slavnost slunovratu. Občas jsem pro nával povinností nezavolal, ale vždycky mi bylo odpuštěno. Měl jsem za to, že tím, že když jim vykouzlím na dálku úsměv, dělám, co mohu, jenže jak jsem nyní zjistil, to zdaleka není ono.
Děkovat za něco čínské chřipce je sice značně morbidní, ale já si dovolím této částečce přeci jen poděkovat. Způsobila to, že jsem přítomný a po čtyřiceti letech znovu nedílnou součástí jejich každodennosti. Každé ráno po zaklepání na dveře stojím u jejich postele, jako kdysi. Vidím je čerstvě vylíhnuté z noci, poslechnu si raport, jak od čtyř nespali nebo naopak spali, jako dudci, co se jim zdálo, jak máma mlátila nějakou paní, co se nevhodně točila kolem táty, táta se hned pídí, která to byla a já vám mám v tu chvíli ohromnou chuť si vlézt mezi ně, jako před půl stoletím.
Jenže stejně jako oni i postel má své vrásky a pád medvěda by zcela jistě neunesla. A to by byla velká škoda na všechny strany.
Prožívám náramný čas. Souběh okolností mi dovolil vidět a alespoň drobně oplatit opečovávání, co mi bylo hojně dáváno v době, kdy pařezy byly větší než já. „KÁVA!“ v jedenáct a ve tři se hlásí furt pravidelně, ale z okénka kuchyně na zahradu, kde se právě lopotim s borovicí. Ona totiž káva v telefonu trvá bajlajfik tak minutu, ale káva v Bezděkovci je půlhodinový obřad, kdy se probere od mezinárodní situace po nutnost zavolat Jirkovi Burdovi kvůli kapající baterii.
A navíc tahle káva úplně jinak voní a chutná, protože je se štrůdlem a ten já taky tuze rád. Ale i kdyby štrůdl nebyl, je to káva se zlaťáky, co mohou za to, že jsem poznal kouzlo trpělivosti, laskavosti a oddanosti. A nejen to.
Tak vám přeju, abyste věnovali tenhle čas těm, na které vám času obvykle nezbývá. Nevím, jestli to zastaví pandemii, ale pandemii osamocení to zastavit může. Třeba na chvíli, ale i to za to setsakrametsky stojí.