V roce 2017/2018 jsme cestovali v sedlech našich koní ze středních Čech až do Španělska, o cestě jsme napsali knížku a tu se nyní chystáme vydat. Přispějte na vydání naší knihy, která je určená dobrodruhům a lidem, kteří by také chtěli cestovat v sedle.
Author: Andrea Kukalová
Řevnice, Středočeský kraj, Česko
All or nothing. Project finished on Jun 29, 2019 at 14:10.
Na koních jsme jeli přes 8 měsíců, projeli jsme Čechy, Německo, Francii a Španělsko. Ve vesnici Gualba jsem cestu ukončila a z důvodu těhotenství letěla do Čech. Milana však ještě čekala cesta zpět do Francie, asi 300 kilometrů zdolal sám s oběma koňmi a psem.
V knize se dozvíte jak vybrat ideální koně na cestu, jak koně vycvičit. Co by měl putovní kůň umět. Jak upravovat kopyta při cestě. A mnoho dalších praktických rad, přečtete si jaká dobrodružství nás po cestě potkala. V roce 2017/2018 jsme urazil 2500 km dlouhou cestu v sedlech našich koní přes Českou republiku, Německo, Francii a Španělsko. O cestě jsem napsala knihu, kterou se nyní chystám vydat. Kniha je určena jak dobrodruhům, kteří by také chtěli cestovat v sedle, ale i lidem, kteří raději čtou o dobrodružství jiných z pohodlí domova. V rámci projektu si můžete objednat i putovní výlet či vyjížďky na našich koních. Přispějte na vydání naší knihy a vyberte si výtisk knihy podepsaný od autorky, některý z dárků (tričko, hrneček s našimi koňmi) anebo právě vyjížďku, či putovní výlet.
Ukázková kapitola:
Kvůli květnovým nočním mrazům jsme vyráželi až 9. června a věděli jsme, že budeme mít co dělat, abychom utekli zimě, zároveň jsme nechtěli čekat a vyrážet až další rok. Víme, že pokud člověk sny odkládá, většinou se k nim pak už nikdy nedostane. První dny byly jednoznačně nejtěžší. Za prvé jsme s sebou z chaloupky v Řeži, kde jsme s koňmi strávili několik posledních měsíců, potřebovali odvézt ještě některé věci, které jsme na cestu nepotřebovali, ale stejně jsme je nechtěli vyhodit. Vyráželi jsme tedy nejen s plnými brašnami, ale i batohy na zádech a prvních 8 km ke kamarádům na Draháň jsme koně pouze vedli. Chtěli jsme, aby si na těžší náklad postupně zvykali a nezískali k němu odpor (pak by hrozilo, že by třeba začali vyhazovat, nebo kousat při sedlání a snažili by se naše batohy sundat při každé vhodné příležitosti).
Sedlo se nám poprvé pod náporem nepřesně vyvážených brašen otočilo už v zatáčce u Vltavy- ani ne 500 metrů daleko a pak začaly hodiny fyziky v praxi. Museli jsme se naučit jak přesně sedla vyvážit a fakt, že máme koně s kulatými zády bez kohoutku a jedno sedlo bezkostrové, nám práci jen ztěžoval. Teorii jsme sice znali, ale některé věci si člověk musí prožít. Nejprve jsme si nechávali hodně věcí (např. vodítka, lonžky, madla, ale i lahve s vodou) zavěšených na bocích a vyvažovali jimi stranu, která stoupala vzhůru. Náklad se houpal a leckdy nebezpečně nakláněl. Pokud spadl, často jsme obviňovali jeden druhého, že si nevšiml otáčejícího se sedla včas. Časem jsme se ale naučili nejen vyrovnávat sedla správně, abychom je celou cestu nemuseli převazovat, ale i přestat obviňovat se navzájem a začali jsme spolupracovat. Cesta však byla dlouhá a čekalo nás mnoho překážek.
Hned první večer jsme narazili na problém, který se nás následně držel celých 1000km. Stázka totiž nepochopila, že se z této vyjížďky nebudeme vracet domů jako obvykle, naopak ji napadlo, že jsme na Draháni blízko její kamarádky Cesany, vedoucí kobyly stáda jezdeckého klubu v Klecanech, kam jsme ji před necelým rokem přivedli od její bývalé majitelky. Koně tedy rozbili provizorní ohradník, který jsme odpoledne postavili, a vydali se podél Vltavy do Klecan. U přívozu je zadržela obecní policie Zdiby a v okamžiku předání majitelce (totiž mě, která jsem stopla první auto v údolí, abych se za nimi dostala včas) již nekladli odpor a poklidně se pásli. „Ne, že ti zase utečou.“ Varoval mě se smíchem strážník, kterému jsme přezdívali Rambo „A vůbec, kdy odjíždíš do toho Španělska?“ Jelikož jsme svoje plány známým sdělovali, měli ve zvyku se nás ptát a zřejmě nás nebrali vážně. „No vlastně už jsme vyrazili“ červenám se „ přespáváme u kamarádů na Draháni a koním jsme postavili ohradník, jenže v něm není elektřina.“ Vrátili jsme se pěšky s koňmi na vodítkách a po dvou hodinách si konečně vychutnali večeři, kterou jsem předtím uvařila. Abych měla jistotu, že koně tentokrát zůstanou na svém místě, rozhodla jsem se k radikálnímu kroku, který znám z Tunisu a dosud jsem ho u svých koní nezkoušela- pouta na přední nohy. Maty se s nimi pásl poklidně jako kdykoli jindy, zato Stázka se zkoušela vzpínat na zadní. Chvíli jsem koně pozorovala, a když se mi přeci jen zdálo, že se uklidnila, odešla jsem.
V knize sdílím rady k výcviku koní od horsemana Phila z Wyomingu, kterého jsme potkali v Německu. Pokud potřebujete něco vědět o výcviku koní, jsou to přesně rady od Phila, který se výcviku věnuje už několik desetiletí.
Jsme mladá rodina dobrodruhů, naše dcera se narodila přímo na cestě ve Francii. Prožili jsme dlouhou cestu v sedlech našich koní a nyní chceme sdílet svoje zážitky. Já jsem se s Milanem seznámila v Klecanech, kde jsme vedli jezdecký klub.
Dálková cesta na koních byla dětským snem nás obou, který se nám podařilo si splnit.Chceme pomoci dalším dálkovým jezdcům, sdílet zkušenosti, které jsme po cestě získali. Zároveň v rámci odměn nabízíme i vícedenní výlety na našich koních po Čechách.
Comments