English
Česky
Slovensky
Ahoj,
jako nemůžu tomu moc uvěřit. Přiznám se, že jsem se na celý projekt chtěl asi tak 10 vykašlat. Jenže vždycky přišel nějaký kamarád a řekl: "ne, vole, už jsi do toho dal strašně moc, tak to snad teď nevzdáš." A já jsem rád, že jsem to nevzdal. Vážně. Jako je to strašně super pocit a já jsem neskutečně rád a ani nevím, jak to pořádně oplatit, vám, kteří jste mi drželi palce a přispěli.
Nicméně vám sem hodím ještě jedno malý filozofický vokýnko. Před lety jsem jezdil do Indie se svojí bývalou ženou a občas jsme se tam pohádali. Někdy i uprostřed ulice, bouřlivě. Bylo to částečně způsobený stresem jakým jsme cestovali a taky tím, že jsme byli mladý. Však mě bylo 23 a jí 21 a jeli jsme na blind. Jen tak. Bez rezervace, bez ničeho, na měsíc. A pak stejně každý další rok po tom. Mno, ale to není ten příběh, takže k věci...
Sedíme takhle po hádce někde na schodech divnýho obchodu se vším možným (kusy železa, kůží, šrouby atd...) a žena vedle mě a trucujeme. A najednou se před námi objeví čaj. A já už nastartovanej na Inda, že: "vole nechci čaj a neobjednal jsem si ho. NE-BU-DU TO DĚ-LAT... teda pla-tit." a von se usměje a říká: "že vypadáme rozhádaně, že je to free, jako present." tak to vypijeme, uklidníme se a poděkujeme. Pak se mi to stalo ještě asi stookrát za ten měsíc. Například večeře od babiček uprostřed ničeho, lístky na vlak, který byl vykoupený, uvolnění sedadla, které nebylo naše, čaje pro osvěžení ... a pak jsme po několika letech šli se ženou od sebe a já začal cestovat s jinou dívkou po moři kolem Řecka. A všiml jsem si, že je jedno kde jste. Že si lidi pomůžou. Že dostanete pomeranče grátis, protože prostě plujete nebo olivy nebo víno nebo všechno dohromady. Nebo když přiletíte ve dvě ráno do Athén a jedete busem někam do pekel a máte hlad, že vám utečenec s Pákistánu připravý večeři a nechá vás u sebe přespat.
A na to všechno jsem si zvykl a není to o nějaký karmě nebo ezo blbostech. Je to o tom, že lidi si mezi sebou pomáhají. Věřím tomu celým srdcem, což jakože neznamená, že chodím po Václaváku ve tři ráno polepený pětitisícovky, to znamená, že je dobrý si uvědomit, že svět není tak v hajzlu, jak to vypadá ze zpráv, a že je dobrý pořád makat, aby byl lepší.
Jako bylo dost filozofie a tak. Jasný! Mám takovou rozněžnělou náladu, takže mě omluvte, ale moc díky!
Za všechno!
Váš Daniel.