Kniha: Neměli jsme přežít

Jak to začalo

Od dětství jsem jako školák obdivoval všechny naše hrdiny, kteří za války bojovali proti Hitlerovi, ať v okupované vlasti, nebo kdekoliv jinde na světových bojištích. V mém rodném Táboře se nachází místo bývalého popraviště, kde za heydrichiády postříleli nacisté mnoho českých vlastenců. S veterány jsem se častěji setkával od roku 1990, kdy jsem začal studovat novinařinu v Praze a pracoval v redakci deníku Svobodné slovo, později i v dalších médiích. Při pietních setkáních jsem rád hovořil hlavně s lidmi, kteří nám vybojovali svobodu, a kteří až do roku 1989 byli umlčováni a perzekuováni. Mnohé z nich po roce 1948 komunistický režim vyhodil z armády i z domova, uvěznil a poslal do uranových dolů a táborů nucených prací nebo donutil k útěku za hranice. O zásluhách příslušníků západního odboje na porážce Hitlera se nesmělo 40 let hovořit, zato se stále připomínaly úspěchy Svobodovy armády v Buzuluku i na Dukle, boje za SNP a protinacistická činnost členů partyzánského hnutí a domácího komunistického odboje, zosobněného Juliem Fučíkem.
S některými veterány západního odboje jsem se blíže seznámil, a vydal se za nimi i domů. Tak jsem v Brně navštívil Jana Zemka (operace Silver B), na Malé Skále Čestmíra Šikolu (operace Clay), v Ústí nad Labem Jaroslava Klemeše (operace Platinum-Pewter) a v Praze Rudolfa Pernického (operace Tungsten). Vypravil jsem se i za dalšími veterány, kteří se také zúčastnili výsadkového výcviku, ale vážné zranění jejich snahu přerušilo, a staly se pak např. příslušníky čs. tankové obrněné brigády a bojovali u Dunkerque. Na své spolubojovníky tak vzpomínal Jan Báčik z Třeboně,  Jiří Louda z Olomouce nebo Václav Vondrák z Prahy, kteří se všichni dožili požehnaného věku kolem 95 let.                   
Rozhovory s nimi a jejich válečné vzpomínky vyšly kdysi ve zkrácené podobě v novinách, které už dávno neexistují, jiné nebyly publikovány vůbec. Byla by tedy škoda, aby upadly v zapomnění navždy, kdy už se jich nikdo nemůže zeptat, jak to tenkrát bylo.

Generálové Jaroslav Klemeš a Tomáš Sedláček, který za války cvičil čs. parašutisty např. tichému zabíjení.

Co je můj cíl?

Cílem projektu je vydat knihu rozhovorů s názvem Neměli jsme přežít. Autorská publikace zachycuje vzpomínky veteránů ze západní fronty, kteří se za II. světové války zúčastnili výcviku ve Velké Británii a seskočili do okupované vlasti. Poslední přímý účastník a pamětník těchto nebezpečných akcí generál Jaroslav Klemeš zemřel před pěti lety, a tak se s hrdinstvím veteránů, kteří skočili do bojů z nebe doslova rovnýma nohama, můžeme seznámit nikoliv osobně, ale už jen prostřednictvím nahrávek, článků a publikací, jež jejich osudy a hrdinství zachytily. Jedním z pramenů je i tato kniha, přinášející vzpomínky lidí, kteří neváhali za svobodu Československa nasadit svůj život. Jsou příkladem nejen pro současnou mladou generaci, která je ve věku, kdy se hrdinové knihy rozhodovali mezi pohodlím loajálního života v okupované vlasti nebo smrtí v přímém boji s nepřítelem. Kniha vzniká v roce 80. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, který se tak stal největším úspěchem hrdinství a spolupráce domácího i zahraničního odboje na území protektorátu.   

Detaily

Které zajímavé životní příběhy v knize najdete? Jan Zemek (1915 – 1994) ze skupiny Silver B skákal do protektorátu v noci z 28. na 29. prosince 1941 kromě jiných i s Kubišem a Gabčíkem, kteří o pět měsíců později úspěšně provedli atentát na Heydricha. Čestmír Šikola (1919 – 2008), radista tříčlenné skupiny Clay, seskočil rok před koncem války a odvysílal do Anglie stovky zpráv. Jaroslav Klemeš (1922-2017), radista skupiny Platinum-Pewter, skákal společně s velitelem s Jaromírem Nechanským, který byl po roce 1948 komunistickým režimem popraven. Rudolf Pernický (1915-2005) ze skupiny Tungsten měl zajišťovat v protektorátu přijímání dodávek zbraní a materiálu. Po válce byl odsouzen k dvacetiletému žaláři.    
Ján Bačík (1917 – 2016) se účastnil výcviku a měl být nasazen do výsadku v letech 1941-1942. Při seskoku si zlomil nohu a byl z výcviku vyřazen.  Později bojoval jako tankista u Dunkerque. Jiří Louda (1920-2015) měl seskočit jako radista, po zranění nohy při seskoku však zůstal v Anglii a působil na zpravodajské radiostanici.  Je známý jako heraldik a autor českého státního znaku.  Také Václav Vondrák (1912-2010) si při výcviku ve Skotsku zlomil nohu a byl z něj vyřazen. Bojoval pak jako tankista u Dunkerque.
Kniha přináší i unikátní vzpomínky dvou žen, které veterány dobře znaly. Lorna Ellison navštívila v roce 2006 Prahu, kde vzpomínala na přátelství s Josefem Gabčíkem z doby, kdy se v Anglii připravoval na svůj důležitý úkol. Paní Radka Kysilková zase vzpomíná na manželství s Josefem Stříbrným z Lidic, který se za války také účastnil parašutistického výcviku, aby mohl seskočit do protektorátu a bojovat v něm s okupanty, ale po úrazu se stal navigátorem 311. čs. bombardovací perutě.     
Kniha Neměli jsme přežít obsahuje unikátní archivní fotografie i snímky z rodinných alb a pietních setkání a shromáždění po roce 1989. Nabízí pohled na čs. dějiny osobním vyprávěním vojáků, kteří své nasazení neměli přežít.

Generál Rudolf Pernický v nemocnici. Za své válečné hrdinství byl komunistickým režimem "odměněn" dvacetiletým žalářem a prací v uranových dolech. Foto: Günter Bartoš

... a ještě něco navíc

Víte, že Jan Zemek, velitel skupiny Silver B, měl s sebou v noci z 28. na 29. prosince 1941 při seskoku Colt a jenom 16 nábojů? Když tohle malé množství střeliva později kritizoval, řekli mu: Honzo, všichni jsme věděli, že víckrát než třikrát si nevystřelíš. Dvakrát do nich a jednou do sebe.  
Jestlipak víte, že hrdinové Jan Kubiš a Josef Gabčík se při dovolené v létě 1940 důvěrně spřátelili se sestrami Ellisonovými Ednou a Lornou, kterým bylo tehdy 14 a 16 let? Na vztah mladičkých anglických dívek, který uskončilo bojové nasazení obou vojáků, vzpomínala Lorna při své návštěvě Prahy v roce 2006, která se přijela podívat na místo, kde její milý zahynul.
Víte, že válečného hrdinu Rudolfa Pernického „odměnil“ komunistický režim dvaceti lety žaláře a prací v uranových dolech? „V prosinci 1949 jsem byl odsouzen a prokurátor doktor Vaš mi navrhoval trest smrti provazem,“ vzpomínal Rudolf Pernický ve svém pokoji v Ústřední vojenské nemocnici v Praze – Střešovicích, odkud se v závěru života musel vystěhovat.       
Tyhle a mnohé další zajímavosti se dozvíte z knihy Neměli jsme přežít, která vzniká i díky vašemu zájmu o naše novodobé dějiny a vaší finanční pomoci.   

Kdo jsem?

Od dětství jsem se chtěl stát novinářem, což se mi splnilo. Během uplynulých symbolických 33 let novinářského života jsem se díky práci v redakcích Svobodného slova, Večerníku Praha, Deníku a Katolického týdeníku potkával a stále potkávám s mnoha zajímavými lidmi, kteří byli minulým režimem perzekuováni a pronásledováni. K nim patřili i tito váleční hrdinové, jejichž vzpomínky publikace obsahuje. Od roku 2017 jsem vydal několik podobných knih vzpomínek a vyprávění válečných veteránů (Příliš mladí na válku), disidentů a exulantů (Moje stoleté Československo a Pravdu říkat, pravdu žít), příslušníků PTP (Černí baroni od Černé věže) nebo kněží (Náš kardinál Miloslav Vlk, Zahradník duší - P. Martin František Vích).  

Obálka knihy rozhovorů s válečnými veterány, kteří bojovali za I. nebo II. světová války.

Proč to dělám?

Už jsem v minulosti získal na knihy rozhovorů s pozoruhodnými lidmi, kteří aktivně utvářeli naše novodobé dějiny, finance od empatických dárců díky podpoře na Hithit, a proto se osvědčenou cestou vydávám i letos. Kéž se i  nyní všechno podaří a nová kniha zajímavých a hrdinských osudů Neměli jsme přežít se dostane ke čtenářům. Připomínám československé veterány, kteří za vlast a svobodu bojovali proti okupantům před 80 lety, s úctou i vědomím, že současná aktuální válka na Ukrajině rodí nové hrdiny, o jejichž statečných činech a osudech se budou dočítat lidé po další následující generace.