Generál a jeho vrazi

Nebýt komunistického puče v únoru 1948, generál Heliodor Píka by nebyl popraven.

Pětadvacátého února 1948 přestala v Československu existovat parlamentní demokracie a byl nastolen totalitní režim komunistické strany.

Málokdo je ochoten vidět, že Češi a Slováci směřovali ke komunismu dlouhodobě a že se větší část československé společnosti o nastolení samovlády KSČ aktivně přičinila. KSČ, založená v roce 1921, patřila po celou dobu své existence k nejvýznamnějším československým politickým silám. 

Přátelství se SSSR

Mimořádný podíl na tom mělo osobní angažmá Edvarda Beneše. Mnichov a následný vývoj silně otřásl jeho pozicí. Vývoj války mu však nabídl možnost situaci změnit a vrátit se z exilu jako všemi uznávaný prezident republiky. Když hledal pro Československo nového spojence místo Francie a Velké Británie, našel jej právě v Sovětském svazu. Spojenectví s Kremlem však mohl stěží dosáhnout, kdyby ignoroval československé komunisty. 

Příprava k nástupu k moci

Mimořádné nebezpečí hrozilo československé demokracii ze skutečnosti, že komunisté od roku 1945 ovládali ministerstvo vnitra. Své členy a stoupence dosazovali do všech důležitých pozic v tomto úřadě a postupně se zmocňovali i Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Státní bezpečnosti (StB). Právě spor o jejich vliv na policii se stal v únoru 1948 záminkou k propuknutí vládní krize, která vedla k nastolení komunistického režimu.

Podcenění násilí

Komunisté po 25. únoru tvrdili, že se k moci dostali zákonnou cestou s využitím legálních prostředků. Pravý opak je pravdou, vždyť demokratické praxi odporoval už samotný Gottwaldův plán na doplnění vlády. Gottwald a jeho nejbližší se připravovali na převzetí moci už od roku 1945. Nepočítali pouze s tím, že by vhodný okamžik přišel před parlamentními volbami plánovanými na květen 1948. Když dostali příležitost dřív, rozhodli se ji využít.

Již 20. února vyhlásil ministr vnitra Nosek pohotovost vybraných složek SNB a od jedné hodiny ráno 21. února byly v pohotovosti všechny policejní složky. Vyčleněné jednotky obsadily důležitá místa v Praze a hlídaly budovy úřadů, rozhlas, telefonní ústředny a pošty.

Vlastním vykonavatelem státního převratu se staly takzvané akční výbory Národní fronty, orgány násilí, jejichž existence neměla oporu v žádném právním předpisu. Nikdo je nejmenoval ani neschvaloval, vznikaly živelně a legálním orgánům bránily v řádné činnosti. 

Vedení KSČ se navíc rozhodlo vybudovat vlastní ozbrojené jednotky, Lidové milice. Jejich zrod odporoval jedné z hlavních zásad demokratického státu, podle níž patří monopol na vytváření ozbrojených sborů pouze jemu. Snad největší chybou demokratických politiků bylo přesvědčení, že se boj s komunisty povede parlamentní cestou.

Zvnějšku, nebo zevnitř?

Část veřejnosti dodnes zastává názor, že únorový převrat byl neodvratným důsledkem mezinárodní situace. Je sice pravda, že sovětská politická místa vývoj v Československu bedlivě sledovala, ovšem o nějakém bezprostředním zasahování Kremlu do událostí v Praze důkazy nemáme. 

Z přístupných materiálů je však zřejmé, že Kreml nebyl s průběhem státního převratu v Československu příliš nadšen. K dispozici máme například hodnocení, které pro Moskvu zpracoval pověřený tajemník Všeslovanského výboru I. Medveděv. Ten nabyl z rozhovorů s některými vedoucími funkcionáři KSČ dojem, že propadli pocitu sebeuspokojení, že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že KSČ jakoby nyní nejen dohnala, ale i předehnala kde koho. 

Selhání demokracie

Tragický stín na vývoj v této pohnuté době vrhá skutečnost, že všechny protizákonné kroky podnikali komunisté s podporou velké části československé společnosti. Stoupenci KSČ od  počátku převzali politickou iniciativu a zaplňovali ulice a náměstí masovými demonstracemi. Byli to oni, kdo ovládl sjezd závodních rad 22. února, oni zorganizovali 24. února na podporu Gottwaldovy vlády generální stávku. Stala se nejmasovější formou a nejvyšším stupněm politického tlaku komunistů a zúčastnilo se jí – ať už z přesvědčení nebo ze strachu – přes dva a půl milionu zaměstnanců.

Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Alespoň některé důvody jsou jasné. Společnost frustrovaly dva bolestivé prožitky: hospodářská krize třicátých let, mnichovská zrada a kapitulace před hitlerovským Německem. Většina Čechů hledala změnu a právě lákavé sliby byly hlavním důvodem, proč se KSČ stala nejsilnější stranou Národní fronty, proč v roce 1946 zvítězila ve volbách a proč se v únoru 1948 dočkala tak masové podpory.

Zdroj: https://www.stoplusjednicka.cz/kdo-mohl-za-vitezny-unor-72-let-od-komunistickeho-puce-v-ceskoslovensku