Dnešní ukázka z chystané desky Lament je asi nejintimnějším textem na celém albu. ALIENI je rap pro Agátku, o smrti jejího pradědy, její prababičky a její praprababičky. Předvčírem jsme k němu na rozvrzanej klavír vymýšleli beat s Kaiou Machem. Včera přišla zpráva o smrti veliké bojovnice a jedné z nejenergičtějších žen, jaký jsem měl kdy štěstí poznat, smutná zvěst o smrti krásné Jitky Šuranské. I jí v těle rozkvetlo černé bodláčí a s těma "starýma věcma vzadu v koutě" bojovala statečně a s elánem, zůstává po ní dlouhá ozvěna smíchu, optimismu a krásný hudby, děkuju za všechna setkání, těžko to někdy dorovnat, mysleme na ní...
můžeš se tvářit
že se tě to netýká
můžeš se tvářit dospěle
že jsi se vymanila z kouzel
ale smutek se hojí dlouze
jako rána v těle
diabetika
vlak z Lipníka
dnes vyráží
z úplně jiné koleje
ale dole je
pořád zem
a nahoře nebe je
tak řekni, před čím
a kam utíkat?
pomalu obden brečím
u rádia
ale nad dědovo smrtí
zatím ani slza
jen je dnes všechno nějak větší
Fantova kavárna
obloha i mrzák
který mi plaše vrací drobné
a štěstí mi věští
jakoby tušil
že ve vlaku jsem klimbal
a ve snu mluvil s mrtvou duší…
Ty starý věci vzadu v koutě
co vždycky znovu přerostou tě
ty starý věci v rodinách
který se ti v těle napínaj
jako vetřelec v Sigurney Weaver
i když tě čas
už dávno z dětství vyvrh…
na chodbě někdo
srká okenu
a není čím umít
upatlané sklo
je špatně vidět
jak puká kůra nebe
jak měsíc úsměv svěsil
jak petardy děsí
pouliční směsy
někde uvnitř domu k tomu
malá holka šeptá
neboj se bratříčku
to ještě nejsou tanky
zatím si dovedeme
ubližovat sami
v peřinách leží
chladnoucí tělo naší mámy
kdo najde odvahu nám vysvětlit
že je možné nežít?
říkala, že jí v bříšku tlačí
zlé černé bodláčí
neboj se bratříčku
bude to naše ledová královna
ale nedívej se na ní
na tohle těžko stačit
těžko to někdy dorovnat
brzy ji odnesou
já naposledy obejmu tě
a pak nás dva přesadí
jako tůje v živém plotě
těžko to někdy pozhasínat
ale stejně si tu frontu vystůj
a převezmi otež
jednou prý napíšou
matce tvého syna
do úmrtního listu
že měla zhmožděné a rozdrcené
srdce
těžko to někdy pozhasínat
bratříčku
půl století s tebou stráví jiná
a stejně umřeš jako vdovec
tvojí první
na zemi u špajzky
celý bílý
s baterkou rozžhnutou
do rána
na nás
kteří jsme tu zbyli
Ty starý věci vzadu v koutě
co vždycky znovu přerostou tě
ty starý věci v rodinách
který se ti v těle napínaj
jako vetřelec v Sigurney Weaver
i když tě čas
už dávno z dětství vyvrh…
všechny ty příběhy
si neseš, koťátko, v krvi
jestli je rozvineš
anebo odevzdáš, nevím
řeká má vždycky 2 břehy
i ta nejvíc prudká
a snad
až se s ní utkáš
sevřeš se s láskou v náruči
a snad
tam, kde je proud nejprudší
vylezeš na ten břeh
kde budeš šťastná
a snad
nezláká tě chlad
a snad
hned zas do vody neskočíš