Ve středu ráno jsem se probudil v nádherném domečku v Anglii. Majitelka měla taky borderku, která už ale odešla před pár týdny do psího nebe a tak jsem mohl využít její postýlku, mističky i hračky. Kamarádka paničky mě zbožňuje a dává mi pamlsky. Taky nás s paničkou vzala na svoji oblíbenou procházku a já jsem mohl prohánět lišky! Má jich za domem spoustu. Byli tam i jiní psí parťáci, takže to byla super zábava a zrelaxoval jsem se po tom stresu na letišti. Stres ale měla panička. Tak trochu zapomněla, že v Anglii nejsou stejné zásuvky jako doma a málem nemohla psát, protože se jí vybíjel mobil i notebook. Naštěstí její kamarádka našla starou nabíječku od svého notebooku a na mobil jí půjčila její koncovku. Okolo jedenácté hodiny jsme vyrazili autem do Yorku. Byla to dlouhá cesta a já jsem se nudil, tak jsem ji prospal. Ovšem v Yorku, to byla jiná. Ubytovali jsme se na univerzitních kolejích, které jsou obklopeny nádherným parkem a spoustou jezírek. Nejsou zde lišky, ale je zde spousta kachen. Vrhnul jsem se za nimi, abych je pozdravil a protože utíkaly do jezera, skočil jsem do jezera taky. Jen je pozdravit, nic víc. Panička ale začala ječet a já jsem se za ni moc styděl, protože se za ní všichni otáčeli. Chápete to?! Pes by očekával, že se v jejím věku už umí chovat. Večer jsme vyrazili do anglické hospůdky. Paniččina kamarádka vybrala hospůdku, kde jsou psi vítáni. To bylo něco. Hned u dveří mi nabídli kokino (samozřejmě se ale zeptali na svolení napřed paničky), misku s vodou donesli až ke stolu a protože jsem kokino odmítl, přišel za mnou majitel hospůdky s dalšími dobrotami a nabízel mi je tak dlouho, až jsem si jednu vybral. Tomu říkám servis. To bych zavedl i u nás. Večer jsem se zavrtal k paničce do pelíšku a mrknul jsem se s ní na náš projekt. Díky Vám moji dárci, pohled to byl moc příjemný. Doufám, že se vám spalo stejně dobře jako nám.