Milí přátelé, děkuji! Díky vám knížky vyjde a bude stát zato! Jsem vděčný za vaši podporu a těším se, co rozhovorům řeknete. Všech lidí v knize si vážím a považuji za čest, že jsem s nimi mohl mluvit. Mezi nimi je i generál František Peřina, za kterým jsem jezdil domů. Dlouze jsme rozprávěli i s jeho ženou Aničkou a také jsme se spolu něco nasmáli. V rozhovoru proto najdete také následují pasáž, kdy generál vzpomínal, že ve válce zažil i legraci.
Vzpomenete si na nějaké úsměvné situace, které jste zažili?
Dva naši důstojníci měli mezi sebou smlouvu, že kdyby se jednomu z nich něco stalo, tak ten druhý si má vzít všechny jeho věci. Jednoho sestřelili a zůstal v Kanále. Když už bylo deset hodin večer a stále se nevracel, šel jeho kamarád k němu do pokoje, nastrkal do kufru všechny věci, co tam měl, a odnesl kufr do svého pokoje naproti. Jenomže asi za hodinu sestřeleného letce přivezli. Námořníci ho totiž vylovili z moře. Nedovedete si představit tu legraci, když jsme se dívali, jak kluk zase odnáší věci zpátky do pokoje.
Generál František Peřina u sebe doma.
Srandu jsem zažil i při svém posledním boji. Ve vzduchu se ke mně přidal Karel Pošta. Nevěděl jsem, kdo to je, protože letěl od slunce a já neviděl jeho číslo. Pak slyším, jak mi říká: „Kožóšku, neboj se, to jsem já - Sráda.“ Tak jsme si totiž oba říkali. Přidal jsem se k němu a v tom na něj zaútočil focke wulf. Dal jsem mu dávku a hodně ho poškodil. Když jsme přistáli na letišti, postavili jsme aeroplány vedle sebe. Vypadl jsem z kabiny na zem, protože jsem byl tak unavený, že jsem se nemohl hýbat. Pošta vylezl z kabiny, stál na křídle a říká mi: „Kožóšku, mám takový záběry, jak jsem ho dostal. Hořel jak fakule. To budou snímky, že se budou všici divit.“ Pak přišel k letadlu mechanik, byl to taky Čech, a řekl: „Šéfe, říkáte, že budete mít obrázky? Nic nemáte, mechanik vám zapomněl odlepit pásku na fotokulometu!“ Pošta se vzal za hlavu, zaúpěl a spadl z aeroplánu. Jak jsem byl unavený, myslel jsem, že smíchy umřu. Musel jsem se smát, i kdybych nechtěl.
Není škoda, že mnohé příběhy, které jste za války zažili, upadnou v zapomnění?
Zažil jsem opravdu mnohé historky, a kdybych si sedl a vzpomínal třeba na legrační příběhy, byla by to krásná a veselá kniha. Ale už je zkrátka pozdě a nedá se nic dělat. Už mi to ani moc dobře nemluví, ani nemyslí jako ještě před pár lety. Ještě je to dobrý, ale cítím, že už to není ono. Říkám, že když má člověk umřít, tak tehdy, kdy je ještě trochu mladej.