... Svalila jsem se na výletní lavici a chvíli se různě natáčela, abych alespoň hlavu měla ve stínu. Rozvázala jsem levou botu. Už pěknou chvíli jsem měla pocit, že s tou nohou je něco jinak… Ponožka byla krvavá, sundala jsem ji. Z malíčku jsem odchlípla náplast nasáklou krví. Zhrozila jsem se. Bylo to děsivější, než jsem čekala, a to už jsem na ten pohled byla zvyklá. Obnažený prst se naplno řezavě rozbolel. Propadla jsem skutečné hrůze z toho, že camino nedojdu.
Vlastně že nedojdu ani dnešní úsek, a přitom není žádné jiné řešení, protože podle bedekru se cesta skloní do civilizace až po devíti kilometrech. To ale nemůžu zvládnout! Ne s touhle nohou, s tou strašlivou pulsující bolestí… Dvě a půl hodiny normálního pochodu, takhle pomalu a s nutnými přestávkami minimálně čtyři. Do setmění to musím stihnout. Snažila jsem se chytit nějaké myšlenky, něčeho silného, co mi pomůže dostat se zpátky do normálu a vstát. Ale poraženectví a temnota bolesti dlouho odolávaly všem apelům rozumu. Nakonec jsem se z hlubin zoufalství vynořila díky živé představě těch padlých partyzánů, kteří to měli mnohem horší.
Cesta se rozšířila a zkameněla. Byla uměle vytvořená jako mnohé ostatní poutnické cesty, tlustý a rovnoměrný koberec z kamenů a písku vyrovnaný těžkými stroji. Každý valoun i kamíneček, na který došlápnu, mě palčivě zabolí. Slunce mi stojí přímo nad hlavou a stín lesů na cestu nedosáhne. Střídám bolestivou výheň cesty s trávou na kraji lesa, což je namáhavé zase jinak, a často odpočívám. Slunce už se sklání, když se cesta konečně ohne dolů z hřebene a mezi stromy se mihne věž kostela, jenž patří ke starobylému klášteru San Juan de Ortega, v němž má být albergue. To, že mým dnešním útočištěm bude zrovna klášter, jsem vnímala jako zvláštní útěchu. Přišla jsem blíž a viděla, že kromě kláštera tu nic není, jen tři čtyři stavení. Obláček útěšné vize zdravotnické pomoci, která mě udržovala v pohybu posledních pár hodin, se rozplynul nad suchými loukami táhnoucími se do daleka.
Vešla jsem do klášterní budovy. Pro jistotu jsem se zeptala správce, zda poblíž není nějaká ambulance. „No, no! Burgos!“
Do Burgosu je to skoro třicet kilometrů.
Nicméně bolavý, špinavý a utrmácený člověk nic pořádného nevymyslí. Obsadila jsem palandu, provedla hygienu a s posvátným pocitem, který mne ve starých klášterech automaticky přepadává, jsem rozvěsila mokré prádlo na šňůry v klášterní kvadratuře. Ve sprchách jsem potkala nemožnou holku, hodně tlustou a v nepatřičně krátkých šatečkách. Poraženecky seděla na dlaždicích a snažila se nalepit náplasti přes zkrvavené paty. Tak moc sem nepatřila, a přesto sebrala odvahu nutnou k putování, jenž zjevně přesahovalo její síly i vybavení. Bylo mi jí líto.
Co moje síly? Jo, ještě nějaké mám. A neměla bych litovat taky sebe? Neměla.
Ach, ten kostel… Objal mě chladem a přijal do svých křivek úchvatné krásy, důmyslných křížení a kleneb a sloupců světla pronikajících uzounkými románskými a širokými gotickými okny. Uprostřed chóru se tyčí bělostná gotická hrobka svatého Juana z Ortegy. Přečetla jsem si, že Juan byl následovník Dominika de Calzady, s nímž stavěl okolní mosty a silnice a po smrti svého mistra pokračoval v jeho díle. V jednom z kritických úseků camina, v lesnaté oblasti zvané Ortega, kde na poutníky vyčerpané přechodem Husích hor číhali bandité, vybudoval klášter s hospitalem a kostelem, v němž byl nakonec sám pohřben.
V chrámu tichém bílým světlem, nad hrobem světce Juana jsem dlouho žasla nad tou nečekanou ratolestí, kterou se rozkošatil příběh Dominika de Calzady. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že všechno na Svatojakubské cestě je propojené, spojují se vize, spojují se mraky, kapky na stěně sklenice, spojují se cesty i lidi, mrtví i živí v jediný proud...