English
Česky
Slovensky
O krásné Polárce, co byla vlastně Vločka.
Když se Nanuku III. a Gløde, králi a královně ledních medvědů, narodilo konečně první medvídě, propukl král v nezřízenou radost. Do té chvíle, než zjistil, že ta bílá kulička, kdes jenom podle černých korálků očí a nosu poznala, kde má to klubíčko
předek, je holka. Celý rozmrzelý brblal s patřičnou otráveností „Holka, následník trůnu... do vánice!!!ʺ Přál si kluka... moc si ho přál... měl se jmenovat Polaris... to by bylo jméno pro nového krále jako hrom.
A jak byl zabraný do zhovadilých otráveností, překvapila ho otázka jedné ze sudiček.
„A jaké ponese tvá jediná dcéra jméno, králi?ʺ
Bez přemýšlení vybafl poslední, nač myslel..
„Polárkaʺ
„Výtečně, můj králi,ʺ pochválila jeho volbu druhá ze sudiček a pravila k bílému klubíčku „Tedy poneseš jméno nad jiné slavné. Poneseš s ním velkou vznešenost a kromobyčejnou krásu. Poneseš jméno hvězdných dálek a moudrost dávných časů, stejně jako tvá kmotřička uvidíš vždy vše první, lidé se budou podle tebe na věky řídit a ctít tě.
Nechť je tedy tvé jméno na věky slavné, Polárko.ʺ
Třetí sudičku, která nebyla zrovínka bystrá, nechaly raději kouřit venku.
Na potemnělém nebi se v tu chvíli roztančila tak mocná a nebývale barevná polární záře, že i na druhém začátku světa pojali lidé mylnou představu, že karneval již začal,
a tak se vlastně narození Polárky slavilo nevědomky po celém světě, dokonce i tam, kde o sněhu nevěděli ani fň a ledíček znali jen z Bacardíčka.
Dokonce i bůh Breen, kterého letos obzvláště trápil houser, sešel ze svého letního sídla, zamrzlé hory Hvitserk, aby králi a královně osobně poblahopřál. I když všichni tušili, že se nejspíš dozvěděl o mocné hostině, kterou vyhlášená kuchařka Gløde na oslavu připravila... ale to je vlastně jedno.
Král se brzo smířil se skutečností, že budoucí král je princezna, ale to je dneska koneckonců i kdejaký princ. Snad proto, že si nechtěl nahněvat sudičky, možná se trošičku bál její kmotřičky, ale hlavně proto, že z Polárky rostla ta nejlíbeznější princezna a on do ní začal být hrozný fanda. Rozhýbal i ztuhlé klouby a jal se dělat hovadiny jako za mladých let. Skákal pro ní placáky do vody, proskakoval s rozběhem závěje prašanu
a předváděl lachtana, za což byl vždycky odměněný Polárčiným záchvatem smíchu, při kterém oběma tekly smíškové slzy. Jenže ty Polárčiny vždycky, když dopadly do sněhu, drobounce zazněly, jako když stříbrnou lžičkou cinkneš o hranu křišťálové skleničky.
Dávno už Polárka nebyla medvídě... a než se král nadál, byla z ní velká slečna a každý mladý (i starý) medvěd ztrácel při pohledu na ní hlas, rozum a byli i tací, co i srdce (a to si uvědom, že srdce polárního medvěda je zvlášť vzácná komodita, která nikdy neztrácí na ceně). Jenže Polárka, obdařená moudrostí věděla, že na nejlepší věci je třeba mít trpělivosť. Byla pečená vařená u lidí. Boubelatých i ouzkých, tichých i hlučných, velkých, ale nejraději u malinkatých. Dělala pro ně srandu, až jim tekly slzy,
a to k veeelké radosti maminek většinou večer těsně před spaním. Rozjívenou sebranku uspat nebyl nikdy žádný med. To se potom Polárka vracela nocí domů a samým štěstím skákala placáky do závějí.
Na to nejraději koukala její kmotřička hvězda Polárka, Měsíc i bůh Breen, který, podobně jako pantáta král, měl pro princeznu velkou slabosť.
Jednou v noci svítily hvězdy mocně a polární záře byla modrá. Lidé, jako už tolikrát, pozorovali radostnou princeznu, jak při návratu domů předvádí svůj majstrštyk - excelentní skok plavmo vzad do prašanu. Ten s oblibou skákala, když i jí mezi malinkatejma lidma ukápla slzička štěstí a ta, jak už víš, cinkla. Vločky prašanu na její sněhobílé srsti zářily světlem nočního nebe tak, jakoby nesla statisíce malinkatých pidižvíků
s lucernami.
„Helese mami, dyk to je Vločka!ʺ špitl malinkatý kluk s nudlí u nosu. A té noci dostala
Polárka své druhé jméno... stejně slavné a mocné, jako to první.
To proto Popelko, že ho dostala od čistý duše malinkatýho člověka.