Naše kulturní krajina byla zcizována člověku tak dlouho, až se ji člověk sám odcizil. Základní vztah člověka vesnice ke krajině nepřirozeným způsobem téměř zanikl. Duše se vytratila. Na polích tak téměř nespatříte živou bytost. Nevkročí tam ani noha, snad jen noha na pedálu a myslivec s flintou. Jak tedy navrátit krajinu člověku? Jak navrátit člověka krajině? Romantika je ta tam. Byla přirozeně spojena s nutností, s konkrétní dobou, způsobem života a práce. Pokroku se nedalo zabránit. Nyní je třeba mnohé přehodnotit, vnímat tu naši krajinu normálně a tyto zažité praktiky tržního pokroku dále neakceptovat. Vrátit se k přirozené logice krajiny, respektovat její odvěké zákonitosti obyčejným „selským“ rozumem. Zbavme se neustále vnucované a možná i pohodlné apatie a pokusme se něco udělat pro naši vesnici, naši krajinu a tak i pro nás! Pokusme se prošlapat pár chodníků, zasadit pár stromů. Učme se procházet krajinou s otevřenýma očima. Nemysleme jen na sebe. Hledejme duši krajiny v nás.