Krajina mého dětství měla v sobě ještě doznívající harmonii člověka pobývajícího na polích, na lukách a v lesích. Nesla sebou vyváženost, lad, měřítko: člověk – kravka – strom – cesta – pole – krajina – nebe. Údolím proplétající se potok plný škeblí, ryb a raků s břehy porostlými blatouchy a petrklíči. Cesta se klikatila v prachu mezi domky a stromy lípami a hrušněmi a humna se táhla až na kopec a mnohdy ještě dál podél úvozů vyježděných cest a vychozených chodníků ve stínu třešní, trnek a jabloní. A stodoly… byly plné sena a slámy. Zemědělský pokrok ve svých počátcích ještě „respektující“ přírodní danosti však pomalu ale jistě nastínil nekompromisní změnu. Později ve snaze dokazování, že dokážeme, dokázal … Současná dotační politika státu nadále podporuje ony výdobytky dob minulých. Za slovy „údržba krajiny“ se skrývají především dotační peníze, bezduché rajbování hektarů naši půdy, naší krajiny bez stínu stromů, bez míst k spočinutí, bez chodníků, bez člověka.