Také máte někdy dojem, že se náš svět zbláznil? I když se máme nejlépe za celou historii lidstva, chováme se jako rozmazlené děti. Také se vám zdá, že to nemůže dopadnout dobře? Tak o tom tahle moje kniha je. Díky jestli ji podpoříte.
Autor: Emil Bratršovský
Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 15.11.2019 v 13:52.
Také máte někdy dojem, že se náš svět zbláznil? I když se máme nejlépe za celou historii lidstva, chováme se jako rozmazlené děti. Také se vám zdá, že přes všechny technické inovace se někdy cítíme jako poutníci ztracení v černém lese? Tak o tom je takhle kniha.
Nedávno reklamní a portrétní fotograf před tím reportážní fotograf a ještě před tím emigrant a kdysi v dávnověku elektro inženýr. V průběhu posledních třiceti let také trochu sochař.
Cyklus antiutopických povídek Krásný svět pojednává o tom, jak by to tu mohlo vypadat za sto nebo dvě stě let. Jak to vidím já, není to hezký pohled. Naše společnost nám bere víc, než dává.
Svět je v knize rozdělen neprostupnou zdí na dvě části. Jedna je neskutečně vyspělá a bohatá, lidé zde nemusí pracovat a proto se zabývají nicotnostmi. I když je společnost na každém kroku chrání, jsou nejistí a ztracení. Na druhé straně zdi se vývoj, po civilizačních válkách zastavil, otočil a propadl se zpátky. Lidé zde žijí na úrovni středověku a musí bojovat každý den o holé přežití. Jsou drsní a nelítostní, ale v mnoha ohledech pravdivější.
Zeď, která oba světy odděluje, je pro běžné občany nepřekonatelná. Jediní kdo přes ni smí, jsou průzkumníci. Co na druhé straně najdou, bude překvapivé.
Kniha je ilustrovaná autorem a po vytištění bude mít 320 str. Knihu pokřtí Eva Holubová.
Protože už jsou hotové korektury, ilustrace i grafické úpravy. Všechny peníze půjdou na financování tisku.
Na čele se jí udělala přemýšlivá vráska. „Tak se na to nějakou dobu vykašli. Nemusíš tam přece chodit. Nikdo nemusí pracovat. Od státu každý dostává dost. Vlastně nikdo z našich známých nepracuje, ale ty tam pořád chodíš a chodíš a jen se rozčiluješ. Nechápu to.“
„A co bych dělal?“ rozhodil ruce.
„Nic, jako já, byl bys tady se mnou. Víc by ses snažil být sám sebou.“
„Ale já jsem sám sebou.“
„No, Wilsone,“ Dana uklonila pochybovačně hlavu na stranu, „Veronika říkala, že to právě nejsi. Moc přemýšlíš o těch svých knihách a to tě odvádí od podstaty života.“
„Od podstaty života?“
„Ano, od podstaty života.“
„A jaká je podstata života, to ti Veronika taky řekla?“
„No přece být šťastný, miláčku,“ zasmála se.
„A to je ta podstata života, být šťastný?“
„No jistě, a co jiného? A to je to, co ty neumíš.“
Je to tam tak strašný?“ porušil ticho Dan.
Probral se ze svých myšlenek a zprvu nevěděl, na co se ho ptá.
„No tam,“ Dan ukázal k oknu, „tam za zdí.“
„Strašný?“ zeptal se pobaveně Bernard. „Jak pro koho. Pro tebe by to strašný určitě bylo.“
„A tebe vážně baví tam létat? Vždyť tím strašně riskuješ. Prej se tam pije voda z děr v zemi. Je to pravda?“
„Jo, říká se jim studny nebo prameny.“
„Ale to musí být nehygienické.“
Bernard se napil piva a říhl. „Tam je to jiný, Dane, tam jsem svobodnej.“
„Jak svobodnej? Jsou tam smrtelné nemoci. V džungli na tebe může něco spadnout. Divoký zvířata tě tam můžou sežrat.“
Zvažoval, jestli má cenu odpovědět. „Jo, tohle tam všechno je. Každej pitomej den, když vstáváš, tak nevíš, jestli se dožiješ večera. Nevíš, jestli tě něco nesežere nebo se neutopíš v močále.“
„To je ale děsný.“
„Jo, a to je to, co se mi tam líbí.“
Dan zvedl oči. „Vždyť tam nemáš s sebou ani doktora. Co bys asi tak dělal, kdyby ses nějak nebezpečně poranil?“
„Asi bych umřel,“ řekl Bernard.
Dan, který si začal nalévat vodu do sklenice, ji rozlil po stole. „Umřel?!? A prosím tě, co má tohle společnýho se svobodou?“
„A co má se svobodou společnýho tohle?“ Bernard máchl rukou kolem sebe.
Komentáře