Kniha fejetonů Krásný den!

Jmenuji se Martin Němec a jsem hudebník, malíř a taky spisovatel. Rád bych vás požádal o pomoc při vydání knížky mých facebookových textů. Měla by obsahovat 150 vybraných fejetonů a stejný počet barevných obrázků, či fotografií z období čtyř let, kdy se psaním na facebook zabývám. Zatím mám jen maketu knihy s prázdnými stránkami – jestli se zaplní texty s obrazovou přílohou, záleží i na vás! Předem děkuji a přeji všem Krásný den! Tak se taky připravovaná kniha jmenuje.

Jak to začalo

Čtyři roky úspěšného psaní fejetonů na facebook s velmi pozitivními reakcemi.

Co je náš cíl?

Vydat knihu které již několik let těší stovky i tisíce čtenářů.

... a ještě něco navíc

V textech se objevuje mnoho zajímavých osobností kulturní scény, se kterými se autor během svého života setkal.

Kdo jsme?

Malíř, hudebník a spisovatel. Narozen 16. 6. 1957 v Praze, kde absolvoval malířství na Akademii výtvarných umění. Kapelník a výhradní autor hudby a textů stále aktivních rockových skupin Precedens a Lili Marlene (Doba ledová, Soumrak bohů, La, la, la, Žena ze Stínadel, Vrány a havrani atd.). Vydal tři sbírky povídek (Stodola, Vana s výhledem a právě aktuální Bod tání). Vytvořil scénáře a hudbu k několika celovečerním filmům (T.M.A., Perníková věž, atd.), hudbu k divadelním představením (Archa bláznů, Periférie atd.), TV znělky pořadů (Gen, Genus atd.) Jeho obrazy jsou zastoupeny v mnoha sbírkách doma i v zahraničí. Na svém kontě má desítky samostatných výstav.

Proč to děláme?

Mnoho lidí, kteří facebook sledují se ptají, zda texty výjdou knižně.

Pár ukázek: 

Krásný den! Někdy, když je mi smutno, a občas, když je mi veselo, a často, když je mi jen tak obyčejně lila (jak říkávala babička), se přehrabuji ve starých fotkách. Na tom asi nic není. Trochu zvláštní okolností je, že v tom našem rodinném archívu (on je to tedy spíš „archlív“ rozházený na mnoha místech bez ladu a skladu), je zvěčněno mnoho opravdu výrazných osob a osobností. Kromě jiného třeba tátovy výstavy střídavě zahajovali Zdeněk Štěpánek, Radovan Lukavský, Václav Voska, Jarda Hanzlík, Miroslav Macháček, nebo Pepík Vinklář. Ale nejčastěji (mnohokrát) nejbližší ze všech rodičovských přátel, který pro mě jako malého kluka byl naprosto nedílnou součástí mého světa, domova – Josef Kemr. Na téhle fotce, kterou jsem včera přistihl v jednom ze svých šuplíků, visí nad hlavou Pepíčka (jinak jsme mu nikdo neříkali), hrajícího na tátově vernisáži svého milovaného Johana Sebastiana Bacha na violu, tátův obraz Studna (táta tomu obrazu říkal Bejci :-) ). A protože svět je trochu (zcela) kruh – tak můj táta Josef zase kreslil svého přítele Josefa jak hraje na violu…
Měl jsem zvláštní dětství s mnoha apoštoly – jak v oknech staroměstské radnice se u nás střídali, ale tenhle jeden zůstával, nestřídal se, patřil tam, do mého „domů“. Jeho nezaměnitelný hlas, vůni a chraplavý smích pořád slyším a cítím…

*********************************************************************************************************************************************************

Krásný den! Tyhle staré hodiny visí na stěně v naší chalupě a tikají podivně, jako když jede vozík s jedním větším a druhým menším kolem, jako když kráčí invalidní vysloužilec z první světové (který to koupil do nohy někde u Caporetta), nebo jako kapitán Achab (co měl posedlost jménem Bílá velryba), když ťukal po dřevěné palubě dřevěnou nohou. Prostě kulhají - jdou šejdrem. Rytmus těch hodin se dolaďuje jejich jemným nakláněním do stran a nebo podkládáním, třeba kouskem dřívka, nebo pětkrát přeloženým (takový překladatelský oříšek) účtem z restaurace. Když ale srovnáte jejich chod a přestanou kulhat, tak se zastaví… Oni prostě nedokážou jít normálně. Nevím jak to měly zamlada, ale teď už chodí výlučně šejdrem. Zvláštní úděl a krásně nesymetrický zvuk. A víte co si myslím? Že staré hodiny odměřují pomalejší čas. Hodina s takovými hodinami má více než šedesát minut. Vlastně jich šedesát možná má, ale ty minuty nemají šedesát vteřin, nebo snad jsou ty vteřiny delší, co já vím? Staré hodiny mají prostě dost času a ten váš s nimi plyne pomaleji. No, vždyť kulhají, kam by utíkaly! Jsou to hodiny, které jdou zvolna, opírají se o hůl, občas si zacloní oči velkou ručičkou a pohlédnou k obloze: „Dneska možná zaprší. Už bylo na čase,“ řeknou.

*********************************************************************************************************************************************************

Krásný den! Bylo to před mnoha lety (to zní trochu pohádkově, ne? ) a byl jsem úplně čerstvě (to zní trochu gastronomicky, ne? ) ženat. Bydleli jsme na Hradčanech u mých rodičů v Loretánské ulici. Tehdy jsem ještě studoval akademii a žena Jana byla zaměstnaná (někdo tu rodinu živit musel) v kresleném filmu. Někdy si nosila práci domů, a tak jsme měli byt zaplavený Vílami Amálkami a Maxipsy Fíky, i Bob s Bobkem se mihli  . Tenkrát si naopak nesla sebe do práce. Bylo horké léto a ona na sobě měla jen nepatrné tričko a docela patrně překrátkou sukni. Ráno bylo brzké a kromě hlídkujících vojáků u brány Pražského hradu nikde nikdo. A jak k nim Jana přicházela, stalo se něco neuvěřitelného. Uniformovaní muži se naprosto synchronně rozpohybovali, aby procházející ženě vzdali čestný hold - oficiální poctu určenou pro hlavy států či generály spřátelených armád. Pušky s bajonety zarachotily o dlažbu a vymrštily se v precizně nacvičeném pohybu na dvojí mužnou hruď, aby pak v přesném rytmu opět spočinuly u dvou párů erárních bot. Ani nebudu brát v potaz to, že se věc udála za totality a vojáky by po odhalení takového činu nejspíš čekal kriminál. Tahle historka je svou podstatou nesmírně povzbudivá a pozitivní. Hovoří o tom, jak ženskost a ženství jsou provždy povýšeny nad dril a kázeň. Díky bohu!  Že zdravá smyslnost je po zásluze nadřazena nad smysl pro odpovědnost a jiné nesmysly. Svědčí o tom, že chlap je víc než voják a ženská víc nežli prezident!!! Byl to opravdový hold kráse a radosti. Kdyby se Husák díval za záclonou a kdyby nebyl tak krátkozraký, jistě by slepě záviděl.