Pomozte mi vydat knížku Smrt přišla z východu, která přibližuje příběh tří kamarádů. Příběh začíná v listopadu 1967 na koncertě kapely The Primitives Group a končí v březnu 1970 na jedné bezejmenné silnici Středočeského kraje.
Autor: Jan Duda
Praha, Hlavní město Praha, Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 1.6.2019 v 14:04.
Napsat tento příběh, mě napadlo už před drahnými lety - někdy v polovině osmdesátých let. Dlouhá léta jsem svůj nápad odkládal, až jsem se nakonec na přelomu tisíceletí rozhoupal a napsal první verzi, kterou jsem vždy po několika letech doplňoval a upravoval až do dnešní doby; kdy jsem se rozhodl, že bych se konečně měl pokusit ho vydat.
Vydat knihu 21. srpna 2019, kdy si budeme připomínat smutné datum. Datum kdy, na masové protesty obyvatel, byly nasazeny vlastní československé tanky a jednotky, které spolu s Veřejnou bezpečností a nechvalně známými jednotkami Lidové milice, tyto protesty brutálně potlačily. A na to, by se nemělo zapomenout.
Ale k tomu, aby kniha mohla vůbec vyjít, potřebuji vybrat nějaké peníze, které mi umožní ji vůbec vydat. Chtěl bych ji vydat v nákladu 1000 výtsků. A k tomu by měla stačit částka 77 777 kč, pro kterou jsem se rozhodl i proto, že sedmička je mé šťastné číslo.
Čas tak rychle utekl, že když jsem začal rekapitulovat co jsem prožil, zjistil jsem, že jsem už v důchodu. Ale to neznamená, že by člověk měl rezignovat a sedět s rukama v klínu na lavičce a pozorovat východ nebo západ slunce. Čas který občas mám, (zbytek strávím hlídáním vnoučat) mě popostrčil k rozhodnutí, abych se pokusil náš příběh, který jsem párkárát celý přepsal - vydat. Ne nadarmo, mě tato myšlenka, už hodný čas pronásleduje..
Kapitola 9
Starci labužnicky zajiskřila očička. Pohledem sledoval muže, dokud neopustil automat. Poté se obezřetně rozhlédl, jestli neuvidí uklízeče nádobí a nebo nekalou konkurenci. A po špičkách nezapnutých důchodek, které nosil místo bot, přicupital ke stolu, ke kterému se s rachotícím vozíkem blížila mrňavá, kulhající babizna, která se pohybovala jako kolébající kachna - uklízečka použitého nádobí.
Stařec bleskurychle odhodil z jídla zmačkaný ubrousek a v okamžiku, kdy se babka uklízečka zastavila u stolu, pustil se spokojeně do zbytku jídla.
Uklízečka se před starce postavila, dala panovačně ruce v bok a důležitě, křaplavým hlasem vyštěkla:
"Chutná, chutná?"
Stařec s plnými ústy huhňal: "Ano..., to víte, že jo, milostivá paní."
"Pro vás nejsem milostivá paní. A jak tak koukám, a já vás sleduji už delší dobu, tak vy už taky nejste žádný hogo fogo, ale obyčejnej somrák. A buďte tak hodnej ...dělejte. Nejste tady jedinej. Podívejte se, kolik je tady stolů a ty všechny musím poklidit. Já totiž, vážený pane, nemám čas se poflakovat po bufetech a dožírat zbytky. jasný?"
Kapitola 19
Balíček syrečků způsobil mezi vojáky poprask. V domnění, že se jedná o granát, vrhl se jeden z vojáků po balíčku, a chvatně ho vyhodil ven, zatímco ostatní, v záchvatu strachu a zuřivosti, začali okolo sebe bezhlavě střílet.
Dvacet centimetrů nad hlavami protestujících se do fasády zavrtaly kulky.
"Hvězdáři, co blbnete!" vykřikl Petr.
S úlekem a zděšeným křikem se lidé nacpali do vchodů a schodišť domů.
Petr se Zdeňkem byli natlačeni až na zábradlí schodiště, pod výklenek, v kterém trůnila řísmká bohyně lásky Venuše.
Kapitola 26
Česajícím chybělo dočesat posledních několk desítek štoků, když na dřevěný záchod vstoupila nejhezčí česačka chmelnice, kterou Karel po celý den poočku sledoval.
Zbystřil.
Právě dotrhal poslední štok ve své řadě. Postavil se a zeptal se okolo jdoucího učitele: "Budeme se stěhovat jinam?"
"Ano. Támhle na tu velkou chmelnici," odpověděl učitel a ukázal směrem k blízkému lesíku.
"A záchody se budou stěhovat taky?"
"Ano," odpověděl učitel, zamyšleně se protáhl, nohou odkopl překážející očesaný štok, a dodal: "Když už jsi hotový, najdi si někoho a přemísti jeden záchod na novou chmelnici. Jsou už tam připravené díry."
Karel se iniciativně chopil příležitosti. Doběhl k opodál sedícím klukům.
"Sundej tu maškaru," vyhrkl Karel na Zdeňka.
"Proč?"
"Vole, neptej se a dělej. Není moc času."
"Tak se konečně vyžvejkni," a Zdeněk ze sebe neochotně sundaval rybářský oblek.
"Potřebuji pomoct přenést hajzilk."
"Hajzl? Na to si snad můžeš najít nějakého holuba od vás."
"Ne. Do prdele, nekecej pořád a pojď. Na hajzlu sedí bezva buchta. Určitě bude radostí bez sebe, když ji trochu poponeseme."
Nebojte se na cokoliv zeptat. Rád Vám odpovím.
Komentáře