Kniha "NEJSOU NAŠI JAKO NAŠI"

Jak to začalo

Na začátku byl úžas. Úžas nad tím, jak pochopitelnou je pro mě čeština a jak povědomou je česká kultura. Doprovázelo to mé první kroky na cestě integrace do života v nové zemi před 11 lety. Pak se k tomu pro mě celkem neočekávanému objevu přidala zvědavost lingvistky, která se po celý život věnuje porovnávaní jazyků a kultur. „Jak to, že běžný Ukrajinec chytá češtinu mimoděk a za pár měsíců ji ovládá na komunikačně přijatelné úrovni, a to často bez pravidelné akademické výuky?“ – „Jak se daří mým spoluobčanům tak bleskurychle se začlenit do společnosti, o které se na Ukrajině moc neví?“ O odpovědích na tyto otázky přemýšlím tu celou dobu a některé z mých nálezů jsem se teď rozhodla zveřejnit.          

Co je můj cíl?

Ve své knize porovnávám Čechy a Ukrajince. Pátrám po důvodech naší kulturní a mentální blízkosti, ale také vystihuji naše rozdíly. Zároveň se snažím vyhovět typickým otázkám, které mně často kladou mí čeští přátelé a kolegové na Ukrajinu a Ukrajince. 

Detaily

Vyprávím a rozjímám o Češích a Ukrajincích ve formě sbírky esejů, každá z nichž je věnována jednomu z podstatných témat našeho života, jako jsou rodinné a mezigenerační vztahy, pracovní zvyklosti, volnočasové aktivity, stravovací zvyky, běžné představy o zákonnosti a zdvořilosti, vnímaní krásy, smysl pro humor atd.

Kořeny naší vzájemné blízkosti hledám ve společných historických obdobích a také ve spřízněnosti češtiny a ukrajinštiny. Opírám se hlavně na slova, která jsou svým významem a zněním velice podobná mezi našimi jazyky. Právě tyto slovní páry mohou hodně napovědět o společných pro Ukrajince a Čechy vlastnostech myšlení i způsobu života.

Používám své lingvistické poznatky jen trochu, spíš na podporu svých postřehů, příběhů a názorů, které vzešly z mého života v České republice.

... a ještě něco navíc

Tato kniha nahlíží do české společnosti očima představitelky její druhé nejpočetnější etnické minority. Vydání této sbírky by mohlo přispět k oboustrannému poznávání Čechů a Ukrajinců a také k odbourání již zažitých stereotypů.

Kdo jsem?

Zabývám se jazykovědou – v rovině výzkumu a výuky – po celý život. Svou kariéru vysokoškolské učitelky, kterou jsem zahájila v Kyjevě na Ukrajině, pokračuji od roku 2008 v Praze, v České republice. Vyučuji angličtinu, ukrajinštinu a ruštinu. Od roku 2016 působím také jako soudní tlumočnice. Viz mé webové stránky: www.podolyan.cz        

Proč to dělám?

Vzhledem k tomu, že tato kniha je mým literárním debutem, nejde se obejít bez veřejné podpory pro její vydání. Nakladatelství, které má o vydání mé knihy zájem, však potřebuje finanční záruku její úspěchu. 

Jde především o náklady na jazykovou redakci, ilustrace, tisk, reklamu a rozesílku.

Jakýkoliv Váš příspěvek by byl pro nás neocenitelným darem.

Věřím, že tato kniha pro Vás nebude zklamáním. Jako ukázku Vám nabízím odkaz na úryvek z její jedné kapitoly.

Kniha „NEJSOU NAŠI JAKO NAŠI“

Kapitola „ŽERT vs. ŽART“ (úryvek)

Na večírku u mé kamarádky, který probíhal zrovna na konci školního roku, jsem se octila ve středu pozornosti společnosti, když jsem vyprávěla o úspěších svého syna-prvňáka. Můj manžel, který tam byl také  přítomný, okomentoval mé chování slovy: „Chováš se jako teta Kateřina“. Jeho poznámka měla neuvěřitelně pozitivní dopad na celou situaci – hned jsme jako celá rodina dostali pochvalu, že dobře známe český humor, včetně literárního. A bylo zřejmě oceněno i to, že se nebráníme sebeironii.

Popsaná situace není daleko jedinou, ve které mě a mého manžela napadl nějaký slavný vtip nebo citace z českého zdroje. Hlášky ze „Saturnina“ a „Pelíšků“ se staly neoddělitelnou součástí naší mluvy. Stejně často nám naskakují vtipné výrazy a situace z filmu o Járovi Cimrmanovi, z povídek Ivana Krause nebo z vystoupení Ivy Pazderkové. A Švejkových výrazů jsme si užívali ještě na Ukrajině, když jsme četli Haška v překladu. Dokonce nám není vůbec cizí český humor pro děti, jak jsme zjistili dívaje se na Krtečkovy kreslené filmy: smáli jsme se spolu se synem-předškolákem.

Pouze říci, že je to vtipné nestačí pro vysvětlení toho, proč český humor chápeme. Má původní domněnka, že tento humor má mezinárodní povahu, se rozbila díky mnohým svědectvím mně známých cizinců, kteří se českým vtipům neumí smát. Proč mě český humor baví? V mém vnímání se jedná vesměs o důvtipné zesměšňování reality, občas jemné a ohleduplné, občas krutější a urážlivé, ale celkem originální a velmi pohotové. V ukrajinštině se tomu říká být dotepnym, což odpovídá spřízněnému slovu důvtipný, což v obou jazycích znamená vyložit něco obvyklého zvláštním způsobem, který ostatní pobaví. Takových jedinců, kteří umí představit běžnou situaci v ironickém světle, respektive naznačit její rozporuplnost nebo absurditu, je v české společnosti určitě velký podíl. Češi podle mě umí vtipkovat jakoby mimochodem, při zachování vážného výrazu svého obličeje, v čemž právě spočívá největší mistrovství jakéhokoliv baviče.

Jako výrazný příklad poslouží vtipkování postavy strýce Václava ztvárněné hercem Bolkem Polívkou v legendárním filmu Pelíšky. Ten si dobíral svého komunisticky naladěného bratra jízlivými komentáři, které pronášel s vyrovnanou intonací a ironickým podtextem. Mezi mé nejoblíbenější hlášky patří pseudo-závěr Polívkovy postavy o původu nerozbitných skleniček z Polska: To není náhoda. To jak je ta slavná Polka, madam Curie - Sklodowská... Sklo...

(Jazyková korektura – Mgr. Martina Dvořáková)