Jdu Galicií. Putuju listnatými lesy, kolem skal a potoků. Plahočím se zahloubenými úvozovými cestami s lemem kamenných zídek, které stíní mohutné stromy. Ty prastaré vlhké galicijské cesty po ránu zahalené mlhou miluju z celého camina nejvíc. Stoupám po lesní pěšině. Je tu kamenná rozvalená nádrž na vodu. Zkoumám, kudy vedl pramen do té dávno zaniklé tůně, která kdysi skýtala osvěžení poutníkům. A strážci stezky, pokroucení stářím, se ke mně sklánějí, neboť vědí, že přicházím já, která rozumím jejich hlasům. Zastavuju se u nich, hladím jejich kůru jako srst živých, jak to dělávám starým dubům v jižních Čechách už od dětství. Tyhle bytosti si neosedláte, nezkrotíte. Můžete s nimi jen být, prostoupit jimi, stát se jejich tělem, jejich pamětí. Můžete je zažít. A stromy mě vtahují mezi sebe, ocitám se mimo cestu. Překračuju mrtvé kmeny jejich druhů, našlapuju ve vysokém nánosu listí. Les mě svádí a polyká, sedni si, buď s námi, odpočiň. Sundám batoh, natáhnu se na záda a dívám se do korun těch stromů… A potom v tom listí usnu. Ve snu prožívám tmavou a tichou samotu, útěšnou a měkkou jako kočičí pelech, v níž jako by mi stromy předávaly své samozřejmé, ukotvené a rašící bytí.
Probudím se. Z tváře si sundám list. Pod prsty cítím, jak se mi jeho jemné žebrování vtlačilo do kůže jako zdobný ornament. Nechce se mi, ale už je pozdní odpoledne. Vracím se na cestu, která zvučí hlasitým hovorem a pokřikováním, neboť svátečních turistů každým kilometrem krutě přibývá. Příští vesnice Barbadello je jejich zemským rájem. Je tu luxusní ubytovna s prosklenými apartmány, květinovými záhonky, chodníčky se zámkovou dlažbou, s bazénem a jízdárnou. Ruské dívky v jezdeckých oděvech na černých koních houpavě procházejí kolem mne v oblaku vlastní pýchy. Štěbetající davy jim poslušně ustupují z cesty a fotí si je.
Cválám odtud pryč se sklopenýma ušima. Ale někde přespat musím. Reklamní směrovky mě vedou k penzionu Carmen, je sice drahý, ale stojí na široké louce stranou od toho turistického kýče. Schovala jsem se tu do pokojíku s bílými záclonkami.
Na louce pak věším vyprané prádlo, vystavuju se čerstvému větru provázenému těžkými mračny, jak to ke Galicii patří, a na moje záda dýchá z ohrady hnědý koník. Miluju ten vítr, foukne a roznese mé myšlenky do korun okolních stromů. Dlouho sedím v trávě, kouřím a pozoruju údolí pode mnou. Večerní mlha ho pomalu zatápí, až se promění v bílé jezero smutku, v němž zůstávám jediným ostrovem.